Southern Fried Science

Sarah Keartes je vědecká bloggerka, která studuje mořskou biologii a žurnalistiku na Oregonské univerzitě. Je samozvanou Attenboroughovou rádkyní a všestrannou milovnicí žraloků a věnuje se zkoumání nových nástrojů na podporu osvěty oceánů prostřednictvím vědecké komunikace.

Druhá šňůra. Téměř slavná. Na druhém místě. Všichni jsme to zažili – elegantně jsme se sklonili a nacpali do sebe BAMF. Mluvím o těch opomenutých, zapomenutých, méně než špičkových psech (nebo v tomto případě rybách). Takový byl osud těchto deseti vodních obyvatel, kteří zůstali vzhlížet ke stupňům vítězů v žebříčku „Deset nejpodivnějších ryb světa“ z minulého měsíce.

Plavte dál, mí přátelé s ploutvemi, mám vás pod kontrolou. Možná nejsou nejblobovitější, nejzubatější ani nejhrozivější – ale pro tyto tvory jsou podivnosti přirozené. Na jejich počest je čas na druhé kolo: seznam deseti nejdivnějších ryb na světě.

1) Slunečnice

Jak je možné, že se tento obří podivný kus ocitl mimo seznam, je záhadou. S velkými exempláři dosahujícími vertikálně 14 stop a vážícími přes 5 000 kg je mola oceánská (Mola mola) nejtěžší známou kostnatou rybou na světě. Tento obr bez šupin, který vypadá spíše jako Hindenburg než jako pelagická ryba, je pokrytý silnou elastickou kůží, o níž je známo, že hostí více než 40 různých parazitů – tolik, že někteří z nich mají parazity.

Jediná samice slunečnice může vyprodukovat až 300 milionů jiker na jednu snůšku. Slyšeli jste mě. Tři. Sto. Milionů. Tím se tento druh pevně usadil v Guinnessově knize rekordů. Po vylíhnutí se miliony mini-mola (squee!) jen málo podobají svým dospělým protějškům. S primární ocasní ploutví, širokými prsními ploutvemi a tělními ostny vypadají larvy slunéček podobně jako jejich příbuzní tetraodontiformes, puchýřníci. Během vývoje se ocasní ploutev stočí dovnitř a z prodloužení paprsků hřbetní a řitní ploutve se vytvoří clavus (ten podivný zadeček).

Miliony mláďat, kompletní přestavba těla, paraziti na několik dní, zkontrolujte. Není to dost divné? Hoďte na tu rybu nějaký zobák. Slunéčka používají svůj srostlý zobák spolu se silným sáním k manipulaci s kořistí na zvládnutelné kousky a nechávají hltanové zuby, drápovité destičky v hrdle, aby se postaraly o chroupání.

2) Pilatky špičaté

Oh, tahle stará věc? Je to jen můj čepelovitý rostrum nesoucí 18-22 párů postranních zubů – nic velkého. Tohle si žádá případ „WTF, evoluce?“. Pilatka špičatá (Anoxypristis cuspidata), známá také jako „pilatka nožová“ nebo „úzká“, je jednou z nejpodivněji vypadajících ryb na světě. Zuby na jejím čenichu neslouží ke žvýkání, ale spíše jako stopař a zároveň jako zbraň.

Pilka je pokryta drobnými ampulárními póry, které pilce umožňují zachycovat elektrická pole vytvářená rybami a jinou kořistí. Jakmile je tato „pilka“ lokalizována, stává se z ní dlouhý meč, který slouží k omráčení a probodnutí cíle. některé druhy pilatek totiž dokážou seknout takovou silou, že svou kořist zcela oddělí. Vypadá to, že drobná medúza není jediným „královrahem“ v moři.

3) Mořský koník

Od mečovitého po jemného? Zamyslete se ještě jednou. Mořští koníci jsou ve skutečnosti ryby a ve skutečnosti jsou to nindžové. Jejich rodové jméno Hippocampus vychází z řeckého slova Hippos, což znamená „kůň“, a Campus, což znamená „mořská příšera“. Dobře, malí koníci-monstra, to je dost jednoduché – ale nic jednoduchého na nich není.

Co se týče podivných adaptací, jsou mořští koníci evolučním počinem. Jejich oči se pohybují nezávisle na sobě, dlouhý trubkovitý čenich jim umožňuje zůstat nepovšimnutými při pronásledování kořisti a břišní vak umožňuje samcům rodit živé děti. Jako by to na jednu malou rybu nebylo dost podivné, skrývají mořští koníci ve svých předsunutých opičích ocasech ještě jednu zajímavou adaptaci: supersílu.

Ocas mořského koníka se skládá z třiceti šesti kostěných segmentů. Každý segment se skládá ze čtyř rohových destiček ve tvaru písmene L spojených malými klouby. Když jsou vystaveny tlaku, jako například drtícímu zobáku mořské želvy, umožňují tyto klouby kostěným destičkám volně klouzat a otáčet se přes sebe, aniž by se poškodily, podobně jako Hobermanova koule. Kosti v ocase mohou být stlačeny téměř o 60 procent své původní šířky, než dojde k trvalému poškození páteře. Promiň, Tony Starku, ale mořští koníci nosili brnění Iron Mana dřív, než to bylo cool. Takže hip.

4) Tichomořský sudokopytník

Jako hlubokomořská ryba je pacifická hlavatka (Macropinna microstoma) docela normální. Má mnoho klasických znaků ryb: šupiny, prsní a ocasní ploutve, průhlednou hlavu, oči s nozdrami – počkat, co?

To je pravda. Tato neuvěřitelná hlubokomořská ryba má hlavu uloženou v průhledném štítu naplněném tekutinou. Tmavé skvrny, které vidíte nad rybími ústy, jsou ve skutečnosti kapsle, v nichž se nacházejí rybí čichové orgány, podobně jako naše nozdry. Skutečné oči, které jsou označeny zelenými kulovitými čočkami, jsou nesmírně citlivé na světlo a chrání je tekutina uvnitř štítu.

Tyto vzhůru obrácené oči umožňují sudokopytníkovi zachytit slabé stíny nad hlavou, ale jak je potom schopen vidět kořist před svými ústy? Otáčení. Když ryba přejde z vodorovné do svislé polohy, oči se ve štítu otočí a zůstanou zaměřené na cíl, což jí umožňuje vybírat drobnou kořist, nebo jak je vidět zde, vyhnout se chycení.

5) Ledňáček okatý

Yoo-hoo! Tvůrci seznamu! Na něco jste zapomněli. *Ahem* průzračnou krev.

Každá ryba pocházející z Jižního oceánu, jednoho z nejextrémnějších prostředí na světě, je předurčena k tomu, aby se vyznačovala bizarními vlastnostmi. U ledňáčka okatého (Chionodraco rastrospinosus) je to průhledná krev.

Krev této ryby postrádá hemoglobin, bílkovinu, která se nachází v červených krvinkách všech ostatních obratlovců. Hemoglobin dodává okysličené krvi nejen červenou barvu, ale funguje i jako prostředek, který přenáší a dodává kyslík do svalů a orgánů, které ho potřebují. Ledňáček říční je schopen fungovat i bez této důležité bílkoviny, protože při nízkých teplotách se kyslík snadněji rozpouští v plazmě (tekuté složce krve), která je následně vstřebávána svaly. V podstatě je to jako přeskočit prostředníka v procesu okysličování.

Ledouni mají také působivý oběhový systém, který pumpuje krev pětkrát rychleji než průměrná ryba. To může přispívat ke schopnosti ryb přežít bez hemoglobinu, ale původ této zvláštní vlastnosti zůstává záhadou.

6) Ledňáček

Jasně, internety, chcete zubatou rybu? Máte zubatou rybu – jenže tahle má hezčí chrup než já.

„Dospělý ovčák má dobře ohraničené řezáky, které sedí v přední části čelisti, a stoličky rozmístěné ve třech řadách v horní čelisti a ve dvou řadách v dolní čelisti,“ uvedla Becky Crewová, vědecká spisovatelka ze Sydney.

Stejně jako u člověka (a dalších všežravců) umožňuje tato kombinace zubů rybě ovčákovi (Archosargus probatocephalus) živit se během svého vývoje množstvím různých kořistí. To je obzvláště užitečné pro rybu, která volně přechází ze slané vody do brakické a sladké. Od chlemtání červů až po drcení krunýřů korýšů je tato ryba připravena na nomnomnom ve více biotopech.

7) Stimpsonův (Nopili) okoun

Když už mluvíme o rybách, které se přesouvají ze slané vody do sladké, co takhle ryba, která leze po stěnách pomocí tlamy?“

Stimpsonův mlok (Sicyopterus stimpsoni) je „princem z Persie“ mezi gobioidními rybami. Pochází z Havajských a Společenských ostrovů a mnoho druhů žábronožek šplhá po vodopádech dosahujících výšky desítek metrů – ale žábronožka stimpsonova jde ještě o krok dál.

Pomocí lokomoce známé jako „inching“ dokáže tato ryba velikosti prstu šplhat po vodopádech vysokých až 100 metrů (asi 30 pater).

„Aby člověk urazil ekvivalentní vzdálenost podle velikosti těla, bylo by to jako uběhnout maraton dlouhý asi 26 mil (42 kilometrů), jenže by lezl po svislých skalních stěnách proti proudící vodě,“ uvedl výzkumník Richard Blob v rozhovoru pro Livescience.

To vše je možné díky charakteristickému ústnímu sosáku, který se vyvíjí při posunu úst z koncové do podkoncové polohy. Mluvíme o metamorfóze lebky – za pouhé dva dny. Tedy. Přijďte.

8 ) Sladkovodní bičík

Sladkovodní bičíkovec (Himantura dalyensis, dříve Himantura chaophraya) je jednou z největších sladkovodních ryb na světě a zároveň jednou z největších záhad. Tito velkolepí obři mohou dosahovat zhruba 16,5 metru od nosu k ocasu. Pro představu, průměrná výška stěny domu ve Spojených státech je osm stop. Podívejte se na zeď – a teď si představte bičíkovce, který je dvakrát tak dlouhý, než je zeď vysoká.

Bičíkovci obrovští obývají písečné dno ústí řek a velkých řek v Thajsku, na Borneu, Nové Guineji a v severní Austrálii a stejně jako náš přítel pilatka používají k hledání kořisti elektrosenzorický systém.

O tomto éterickém tvorovi je toho známo jen málo a je zapotřebí dalšího výzkumu, aby bylo možné zjistit jeho využití a nároky na životní prostředí, biologické parametry a hlavní hrozby a zlepšit tak úsilí o jeho ochranu.

9) Candiru

Můžu teď (v rámci dobrých mravů) přijít se seznamem podivných ryb, aniž bych do něj zahrnul nechvalně proslulou „penisovou rybu“? Myslím, že ne.

Candiru (Vandellia cirrhosa) neboli upíří rybku, která pochází z řek Amazonky a Oranoka v Jižní Americe, považuji za snad nejznámějšího zástupce čeledi Trichomycteridae.

Tento drobný parazitický sumeček má nenasytnou chuť na krev a často parazituje na jiných rybách tím, že jim vnikne do žaberní komory, aby ukojil svůj hlad. Zde se dostáváme do problémů. Aby našel žaberní štěrbiny, loví candiru proudy tekoucí vody, které vylučuje ze žaber – proudy ne nepodobné těm, které vznikají, když nahý člověk (a nejen muž, pozor) močí do vody.

Když je proud nalezen, candiru plave nahoru a dovnitř dostupného průchodu (ať už je to žaberní dutina ryby, nebo močová trubice člověka či jiného zvířete). Jakmile se dostane dovnitř, vztyčí ze svých žaberních krytů krátké ostny, které udrží rybu na místě, zatímco jehlovitými zuby provede řez a napustí se krví.

10) Papuchalk

Ano, vím, že do původního seznamu zařadili papuchalky. Ale zatímco vyzdvihli papouščí sliz, zapomněli na chutné sousto informací o papoušcích, které si zaslouží druhý záznam…

Odpady papoušků jsou z velké části tvořeny drobnými zrníčky tvrdých korálů, které klesají na dno oceánu a doplňují substrát. Jinými slovy? Vykakají písek. Hodně písku – až do výše jedné metrické tuny na rybu a rok. A není to jen tak ledajaký písek, ale krásný, nedotčený, tropický, ostrovní, ermagerd-roll-in-it-white-white sand.

Jen námět k zamyšlení, až se příště přistihnete, že v tropické destinaci vytahujete z pití malý deštníček. Ta pláž, na které ležíte? No, tam kadí všichni, dokonce i podivné ryby.

Aktualizace: Tento příspěvek inspiroval