Spravedlnost a férovost

Mnoho veřejněpolitických argumentů se zaměřuje na férovost. Je afirmativní akce spravedlivá? Jsou kongresové obvody vytyčené tak, aby byly spravedlivé? Je naše daňová politika spravedlivá? Je náš způsob financování škol spravedlivý?

Argumenty o spravedlnosti či férovosti mají v západní civilizaci dlouhou tradici. Ve skutečnosti žádná myšlenka v západní civilizaci není tak důsledně spojována s etikou a morálkou jako myšlenka spravedlnosti. Od Republiky, kterou napsal starořecký filozof Platón, až po Teorii spravedlnosti, kterou napsal zesnulý harvardský filozof John Rawls, každé významné dílo o etice zastává názor, že spravedlnost je součástí ústředního jádra morálky.

Spravedlnost znamená dát každému člověku to, co si zaslouží, nebo, tradičněji řečeno, dát každému, co mu náleží. Spravedlnost a poctivost jsou úzce související pojmy, které se dnes často používají zaměnitelně. Existují však i odlišnější chápání těchto dvou pojmů. Zatímco spravedlnost se obvykle používala s odkazem na měřítko správnosti, poctivost se často používala s ohledem na schopnost posuzovat bez ohledu na vlastní pocity nebo zájmy; poctivost se také používala jako odkaz na schopnost vynášet soudy, které nejsou příliš obecné, ale které jsou konkrétní a specifické pro konkrétní případ. V každém případě je pro spravedlnost i férovost klíčová představa, že se s člověkem zachází tak, jak si zaslouží.

Když se lidé liší v tom, co by podle nich mělo být dáno, nebo když je třeba rozhodnout o tom, jak by měly být výhody a břemena rozděleny mezi skupinu lidí, nevyhnutelně vyvstávají otázky spravedlnosti nebo férovosti. Ve skutečnosti dnes většina etiků zastává názor, že by nemělo smysl mluvit o spravedlnosti nebo férovosti, kdyby nebylo střetů zájmů, které vznikají, když je zboží a služeb málo a lidé se liší v tom, kdo by měl co dostat. Když takové konflikty v naší společnosti vznikají, potřebujeme zásady spravedlnosti, které můžeme všichni přijmout jako rozumné a spravedlivé normy pro určení toho, co si lidé zaslouží.

Ale tvrzení, že spravedlnost je dát každému člověku to, co si zaslouží, nás příliš daleko nedovede. Jak určíme, co si lidé zaslouží? Podle jakých kritérií a jakých zásad bychom měli určit, co tomu či onomu člověku náleží?

Principy spravedlnosti
Nejzákladnějším principem spravedlnosti – principem, který je široce přijímán již od doby, kdy jej před více než dvěma tisíci lety poprvé definoval Aristoteles – je zásada, že „s rovnými se má zacházet stejně a s nerovnými nerovně“. V současné podobě se tato zásada někdy vyjadřuje takto: „S jednotlivci by se mělo zacházet stejně, pokud se neliší způsobem, který je relevantní pro situaci, v níž se nacházejí.“ Například pokud Jack a Jill oba vykonávají stejnou práci a neexistují mezi nimi ani mezi prací, kterou vykonávají, žádné relevantní rozdíly, pak by podle spravedlnosti měli dostávat stejnou mzdu. A pokud je Jack placen více než Jill jen proto, že je muž nebo že je běloch, pak máme nespravedlnost – formu diskriminace -, protože rasa a pohlaví nejsou v běžných pracovních situacích relevantní.

Existuje však mnoho rozdílů, které považujeme za ospravedlnitelná kritéria pro rozdílné zacházení s lidmi. Považujeme například za spravedlivé, když rodič věnuje svým vlastním dětem více pozornosti a péče ve svých soukromých záležitostech než dětem ostatních; považujeme za spravedlivé, když osoba, která je první ve frontě v divadle, dostane přednostní výběr vstupenek do divadla; považujeme za spravedlivé, když vláda poskytuje dávky potřebným, které neposkytuje bohatším občanům; považujeme za spravedlivé, když se někomu, kdo se provinil, uloží trest, který se neukládá jiným, kteří se ničeho nedopustili; a považujeme za spravedlivé, když ti, kdo vynaložili větší úsilí nebo více přispěli k nějakému projektu, mají z tohoto projektu větší prospěch než ostatní. Těchto kritérií – potřeba, zásluha, přínos a úsilí -, která uznáváme jako ospravedlňující rozdílné zacházení, je tedy celá řada.

Na druhé straně existují také kritéria, která podle našeho názoru nejsou ospravedlnitelným důvodem pro rozdílné zacházení s lidmi. Například ve světě práce se obecně domníváme, že je nespravedlivé poskytovat jednotlivcům zvláštní zacházení na základě věku, pohlaví, rasy nebo jejich náboženských preferencí. Pokud soudcův synovec dostane podmíněný trest za ozbrojenou loupež, zatímco jiný pachatel, který se soudcem nemá nic společného, jde za stejný trestný čin do vězení, nebo pokud bratr ředitele veřejných prací dostane milionovou zakázku na instalaci postřikovačů na městském golfovém hřišti navzdory nižším nabídkám jiných dodavatelů, říkáme, že je to nespravedlivé. Také si myslíme, že není spravedlivé, když je člověk potrestán za něco, co nemohl ovlivnit, nebo není odškodněn za újmu, kterou utrpěl.

Různé druhy spravedlnosti
Existují různé druhy spravedlnosti. Distributivní spravedlnost se týká toho, do jaké míry instituce společnosti zajišťují, aby byly výhody a břemena rozdělovány mezi členy společnosti způsobem, který je spravedlivý a čestný. Pokud instituce společnosti rozdělují výhody nebo břemena nespravedlivým způsobem, existuje silný předpoklad, že by tyto instituce měly být změněny. Například americká instituce otroctví na Jihu před občanskou válkou byla odsouzena jako nespravedlivá, protože byla do očí bijícím případem rozdílného zacházení s lidmi na základě rasy.

Druhým důležitým druhem spravedlnosti je retributivní neboli nápravná spravedlnost. Retributivní spravedlnost se týká toho, do jaké míry jsou tresty spravedlivé a přiměřené. Obecně se má za to, že tresty jsou spravedlivé do té míry, do jaké zohledňují relevantní kritéria, jako je závažnost trestného činu a úmysl pachatele, a opomíjejí irelevantní kritéria, jako je rasa. Bylo by například barbarsky nespravedlivé useknout člověku ruku za krádež desetníku nebo uložit trest smrti osobě, která nešťastnou náhodou a bez nedbalosti zranila jinou osobu. Studie často ukazují, že když černoši zavraždí bělochy, dostanou mnohem častěji trest smrti, než když běloši zavraždí bělochy nebo černoši černochy. Tyto studie naznačují, že v systému trestního soudnictví ve Spojených státech stále existuje nespravedlnost.

Třetím důležitým druhem spravedlnosti je kompenzační spravedlnost. Kompenzační spravedlnost označuje míru, do jaké jsou lidé spravedlivě odškodňováni za svá zranění těmi, kteří je poškodili; spravedlivé odškodnění je úměrné ztrátě, která byla člověku způsobena. Právě o tento druh spravedlnosti jde v debatách o poškození zdraví pracovníků v uhelných dolech. Někteří tvrdí, že majitelé dolů by měli odškodnit pracovníky, jejichž zdraví bylo zničeno. Jiní argumentují, že pracovníci na sebe toto riziko vzali dobrovolně, když si zvolili zaměstnání v dolech.

Základy spravedlnosti lze vysledovat v pojmech sociální stability, vzájemné závislosti a rovné důstojnosti. Jak upozornil etik John Rawls, stabilita společnosti – nebo jakékoli skupiny – závisí na tom, do jaké míry mají její členové pocit, že se s nimi zachází spravedlivě. Když někteří členové společnosti začnou mít pocit, že je s nimi zacházeno nerovně, jsou položeny základy pro sociální nepokoje, nepokoje a sváry. Členové společenství jsou podle Rawlse závislí jeden na druhém a svou společenskou jednotu si zachovají jen do té míry, do jaké jsou jejich instituce spravedlivé. Navíc, jak zdůraznil filozof Immanuel Kant a další, lidé jsou si v tomto ohledu všichni rovni: všichni mají stejnou důstojnost a na základě této důstojnosti si zaslouží, aby se s nimi zacházelo jako s rovnými. Kdykoli je s jednotlivci zacházeno nerovně na základě znaků, které jsou libovolné a irelevantní, je porušena jejich základní lidská důstojnost.

Spravedlnost je tedy ústřední součástí etiky a měla by jí být v našem morálním životě věnována náležitá pozornost. Při hodnocení jakéhokoli morálního rozhodnutí se musíme ptát, zda naše jednání zachází se všemi osobami stejně. Pokud ne, musíme určit, zda je rozdílné zacházení oprávněné: jsou kritéria, která používáme, relevantní pro danou situaci? Spravedlnost však není jediným principem, který je třeba při etickém rozhodování zohlednit. Někdy může být nutné upřednostnit principy spravedlnosti ve prospěch jiných druhů morálních nároků, jako jsou práva nebo blaho společnosti. Nicméně spravedlnost je výrazem našeho vzájemného uznání základní důstojnosti druhého člověka a uznáním toho, že máme-li spolu žít ve vzájemně závislém společenství, musíme se k sobě chovat jako k sobě rovným.