Stručná historie papežské neomylnosti

V listopadu 1874 vydal William Ewart Gladstone, bývalý ministerský předseda Spojeného království, jemuž bylo souzeno zastávat tento vysoký úřad ještě třikrát během své dlouhé politické kariéry, brožuru se zlověstným názvem „Vatikánské dekrety v souvislosti s občanskou loajalitou“.“

Gladstone, anglikán s intenzivně zastávanými, i když často se měnícími náboženskými názory, ostře kritizoval to, co nedávný ekumenický koncil katolické církve učil o papežské neomylnosti, a naznačoval, že to vyvolává pochybnosti o loajalitě katolíků vůči britské koruně. Pamfletu se do konce roku prodalo více než 150 000 výtisků a brzy následoval druhý pamflet, který první pamflet obhajoval a odpovídal jeho kritikům.

Jedním z nejvýznamnějších kritiků byl otec John Henry Newman, konvertita z anglikánství ke katolicismu, který byl po letech jmenován kardinálem (a nedávno i svatým). Gladstonovi odpověděl v energicky napsaném článku nazvaném „Dopis vévodovi z Norfolku“ (vévoda byl ve viktoriánské Anglii vysoce postaveným katolickým členem britského establishmentu). Dopis dodnes platí za vzor katolické apologetiky.

Před I. vatikánským koncilem a papežem Piem IX. formálně definovaným učením o papežské neomylnosti si Newman posteskl, že k tomu ještě nedozrál čas. Tváří v tvář Gladstonovu útoku však skočil doktrínu bránit. Stejně jako je církev božsky chráněna před omyly v základních prvcích své víry, tvrdil, tak je chráněn i její nejvyšší učitel, papež: „Taková je tedy … neomylnost církve, taková bude i neomylnost papeže, jak ji definovali vatikánští otcové.“

Dnes, 150 let po I. vatikánském koncilu, stojí za to si tyto události připomenout pro jejich vlastní zajímavost i pro světlo, které vrhají na otázky, jimž církev stále čelí. Co je to neomylnost? Co to znamená, když se řekne, že papež něco neomylně učil? Jaký je rozsah papežské neomylnosti a jaká jsou její omezení?

Definice neomylnosti

Myšlenka papežské neomylnosti byla v církvi široce přijímána již po staletí před I. vatikánským koncilem. Mezi její zastánce patřili teologičtí velikáni jako svatý Tomáš Akvinský ve 13. století a svatý Robert Bellarmine v 17. století. Pius IX, papež v letech 1846-1878, o ní hovořil brzy po svém zvolení papežem v encyklice nazvané Qui Pluribus. Napsal, že papežský úřad byl ustanoven Bohem, „aby stanovil a učil pravý a oprávněný význam jeho nebeského zjevení a neomylně rozhodoval všechny spory, které se týkají věcí víry a mravů“ (Qui Pluribus, č. 10).

V roce 1854 se Pius IX. odvolával na neomylnost, když definoval – tj. formálně učil jako něco, co bylo zjeveno Bohem a čeho je třeba se držet jako věci víry – dogma o neposkvrněném početí Panny Marie. Důležité je, že před vydáním této definice se poradil se světovými biskupy a naprostá většina z nich odpověděla kladně. V dokumentu zveřejněném 8. prosince 1854, na svátek Neposkvrněného početí, pak papež uvedl: „Prohlašujeme, vyhlašujeme a definujeme“ – tato formule jasně určuje to, co následovalo jako neomylné učení – nauku, že Maria byla od okamžiku svého početí „uchráněna veškeré poskvrny prvotního hříchu“. Tuto pravdu, dodal, „zjevil Bůh a … pevně a trvale jí mají věřit všichni věřící.“

Lety, které následovaly, nebyly pro papeže Pia jednoduché. Poté, co nastoupil do úřadu jako umírněný, reformní papež, byl nucen zaujímat stále konzervativnější postoje v důsledku událostí, k nimž patřilo obsazení papežských držav převážně antiklerikálním italským nacionalistickým hnutím (jehož mnozí vůdci byli zednáři); zavraždění jednoho z jeho nejbližších poradců, jehož pohřeb byl narušen a jeho tělo vhozeno do řeky Tibery; a povstání v Římě, které ho donutilo uprchnout, aby se zachránil, a vrátil se až pod ochranou francouzských vojsk.

Po návratu na Petrův stolec, píše historik James Hitchcock, se Pius IX. od té doby díval na mnohé myšlenky a hnutí moderní doby s „bezmezným odporem“. V roce 1864 – opět 8. prosince – našel tento negativní pohled na modernitu vyjádření v encyklice nazvané Quanta Cura a zejména v dlouhém dokumentu, který k ní byl připojen a který se nazýval „Syllabus omylů“.

Papež Pius IX

„Syllabus“ (neboli shrnutí) byl souborem 80 tezí, které papež odsoudil. Jejich témata sahala od panteismu, naturalismu a absolutního racionalismu přes socialismus, komunismus a tajné společnosti až po omyly týkající se křesťanského manželství. Poslední – a jak ukázala historie, nejznámější – z 80 propozic byla tato: „

Vzhledem k obsahu „pokroku, liberalismu a moderní kultury“, jak je Pius IX. zažil a nyní odsoudil v předchozích 79 propozicích, těžko mohl někdo očekávat, že se s nimi „smíří a přizpůsobí“. Téměř bez výjimky však byla laická reakce na Quanta Cura a „Syllabus omylů“ sborem posměšků a výkřiků rozhořčení. Dokumenty byly na některých místech veřejně páleny, zatímco ve Francii bylo biskupům vyhrožováno zatčením, pokud by způsobili, že papežova slova budou čtena z kazatelny.

Odporné názory

Tento obraz Tridentského koncilu se nachází v Museo del Palazzo del Buonconsiglio. Laurom/Wikimedia Commons

Pius IX. nebyl mužem, který by ustupoval. Nyní začal uvažovat o svolání ekumenického koncilu – shromáždění biskupů celého světa – poprvé od 16. století na Tridentském koncilu. V průběhu plánování bylo jasné, že na prvním místě programu koncilu bude papežská autorita, včetně neomylnosti papeže.

Většina biskupů s tím neměla problém. Někteří však ano, zejména biskupové ve Francii, Německu a Rakousku-Uhersku. V některých kruzích se dokonce hovořilo o snaze přimět světské vlády, aby zasáhly a zabránily konání koncilu. Významnými představiteli opozice byli dva Francouzi, pařížský arcibiskup Georges Darboy a orleánský biskup Felix Dupanloup, spolu s biskupem Josefem Strossmayerem z Djakova v Rakousku-Uhersku, kterého historik Owen Chadwick nazývá „osobností větší než život“ a vůdčí postavou opozice.

S postupem času se objevila i další skupina – takzvaní „neomylní“, kteří myšlenku neomylnosti v zásadě přijímali, ale zastávali názor, že není čas na formální definici této nauky – především proto, že se setkávala s příliš velkým odporem v nekatolických kruzích. V Anglii k nim patřil i Newman.

Kardinál Henry Edward Manning

Vestminsterský arcibiskup, později kardinál Henry Edward Manning, který stejně jako Newman konvertoval z anglikánství, byl však významným zastáncem definování papežské neomylnosti. A jak z toho vyplývá, ještě další skupina katolíků se na vyhlídku definice těšila s radostí. Byli to ultramontanisté, lidé zvyklí hledat vedení v náboženských záležitostech „za horami“ (tj. za Alpami) v Římě. Jejich postoj vystihl jeden vtipálek, který prohlásil, že by byl rád, kdyby každé ráno dostával nové papežské prohlášení spolu s výtiskem londýnských Timesů.

A tak byla připravena půda pro I. vatikánský koncil. Koncil byl zahájen na konci roku 1869 – datum opět připadlo na 8. prosince – za účasti více než 700 z 1000 církevních biskupů.

Ačkoli později jejich počet klesl na přibližně 600, byl I. vatikánský koncil do té doby největším církevním koncilem vůbec. Evropané tvořili přibližně dvě třetiny shromáždění. Odráží však geografickou expanzi katolicismu v předchozích třech stoletích, a tak zde bylo 67 biskupů z USA a Kanady, 21 z Latinské Ameriky, po 15 z Číny a Indie a 18 z Austrálie a Tichomoří.

O ústřední otázce, která jim byla předložena, Owen Chadwick píše, že většina neměla námitky proti prohlášení papeže za neomylného, protože toto učení bylo „v církvi tak rozšířené a mělo za sebou historickou tradici“. Odpůrců bylo asi 150, mezi nimiž byli jak neomylní, tak i ti, kteří tuto myšlenku prostě neuznávali za pravdivou.

I. vatikánský koncil byl také příležitostí k něčemu novému v dějinách ekumenických koncilů: k odhodlaným snahám obou stran ovlivnit veřejné mínění úniky informací do médií.

Tridentský koncil byl otevřenou záležitostí. Naproti tomu organizátoři I. vatikánského koncilu se snažili jeho jednání utajit. To bylo od počátku nereálné, protože nebylo možné utajit to, co se odehrávalo na setkání šesti nebo sedmi set biskupů, kteří pilně debatovali o věcech zásadního veřejného zájmu, před početným novinářským sborem, který se shromáždil, aby událost zaznamenal. Ale i tak byl náhlý příval zpráv publikovaných zevnitř koncilu pro Vatikán nepříjemným překvapením.

Rytina zobrazující První vatikánský koncil v roce 1869. Public domain

Výsledek a konec koncilu

Brzy také úniky informací získaly rozhodně ideologický nádech a představovaly protichůdné názory na program I. vatikánského koncilu a zejména na papežskou neomylnost.

Lord John Acton

Tento vývoj začal lord John Acton, dobře situovaný 36letý britský liberální katolík, který studoval historii v Mnichově u významného liberálního církevního historika otce Johannese Dollingera. Acton posbíral informace od francouzských, německých a anglických biskupů, kteří se stavěli proti neomylnosti, a předal je Dollingerovi v sérii dopisů, které historik upravil a vydal v německém časopise pod názvem „Dopisy z Říma o koncilu od Quirina“. Výsledek, říká Chadwick, „poskytl Evropě obraz bezohledné většiny tyranizující mysl a svědomí.“

Papež Pius však nebyl žádný hlupák. Když viděl, co se děje, pověřil monsignora, který byl koncilu přítomen, aby poskytl průběžnou zprávu vysoce konzervativnímu francouzskému novináři jménem Louis Veuillot. Výsledky se v rukou Veuillota objevily ve zprávách, které důsledně odsuzovaly menšinu odpůrců neomylnosti a zároveň podporovaly většinu zastánců neomylnosti. Actonův projekt formoval pohled sofistikovaných Evropanů na I. vatikánský koncil, zatímco Veuillotův projekt oslovil jiné, ale neméně důležité publikum: Francouzské a italské duchovenstvo a konzervativní laiky, kteří byli pohnuti k tomu, aby se ptali svých biskupů, zda podporují neomylnost papeže.

Nakonec otázka pro koncil nezněla, zda podpořit papežskou neomylnost, ale jak formulovat roli papeže – jako mluvčího ekumenického koncilu nebo jako nejvyššího učitele církve, který vykonává svou vlastní autoritu při definování víry. Poměrně umírněnou formulaci I. vatikánského koncilu nalezneme v dogmatické konstituci nazvané Pastor aeternus („Věčný pastýř“).

Tato konstituce uvádí: „A tak, věrně zachovávajíce tradici přijatou od počátku křesťanské víry, ke slávě Boha, našeho Spasitele, k povznesení katolického náboženství a ke spáse křesťanských národů, se souhlasem posvátného koncilu učíme a definujeme, že jde o dogma zjevené Bohem:

„Že římský papež, když mluví ex cathedra – to znamená, když jedná v úřadu pastýře a učitele všech křesťanů – a na základě své nejvyšší apoštolské autority definuje nauku týkající se víry nebo mravů, kterou má zastávat všeobecná církev, má díky božské pomoci, která mu byla přislíbena v blahoslaveném Petrovi, neomylnost, kterou božský Vykupitel chtěl svou církev obdařit při definování nauky týkající se víry nebo mravů; a že takové definice římského papeže jsou proto nezměnitelné samy o sobě, nikoliv kvůli souhlasu církve.“

Koncil přijal Pastor Aeternus 18. července 1870 poměrem hlasů 533 ku 2. „

Koncil přijal Pastor Aeternus 18. července 1870. Před hlasováním opustilo Řím 56 biskupů menšiny, aby nemuseli o dokumentu hlasovat. Jeden ze dvou hlasů proti odevzdal Američan, biskup Edward Fitzgerald z Little Rocku v Arkansasu, který po hlasování údajně poklekl před Piem IX. a řekl: „Modo credo, sancte pater“ – „Nyní věřím, svatý otče.“

Sotva koncil provedl rozhodující hlasování, vypukla prusko-francouzská válka. Francouzská posádka v Římě byla stažena do boje proti Prusům, biskupové spěchali domů a ekumenický koncil byl přerušen a již nikdy nebyl svolán. Do města brzy vstoupila italská nacionalistická armáda a vyhlásila ho za italský stát. Papež Pius IX. se poté stáhl za vatikánské zdi a prohlásil se za „vatikánského vězně“ – tento titul si on i jeho čtyři bezprostřední nástupci nárokovali po následující půlstoletí. Pius IX. byl v roce 2000 blahořečen papežem Janem Pavlem II.

Druhý vatikánský koncil

V letech po I. vatikánském koncilu významně vzrostlo postavení a morální autorita papežství, ale pouze jeden papež, Pius XII. se formálně dovolával moci papežské neomylnosti. Touto příležitostí byla definice dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie. Na prvním vatikánském koncilu o to požádalo více než 200 biskupů a papež Pius XII. se před tímto krokem obrátil na biskupy celého světa. Poté 1. listopadu 1950 prohlásil za „božsky zjevené dogma“, že Panna Maria „po ukončení svého pozemského života byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy“ (Munificentissimus Deus, č. 1, s. 1). 44)

Tak tomu bylo až do Druhého vatikánského koncilu v letech 1962-65. Druhý vatikánský koncil navázal tam, kde skončil první vatikánský koncil, a jeho ústředním teologickým dokumentem byla dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium („Světlo národů“ – tedy Kristus). V části 25 koncil znovu potvrzuje neomylnost papeže při definování nauky víry a mravů a dodává, že takový výkon papežské neomylnosti nevyžaduje „schválení druhých“ a nelze se proti němu odvolat.

Papež Jan XXIII. vede zahajovací zasedání Druhého vatikánského koncilu v bazilice svatého Petra ve Vatikánu 11. října 1962. Foto: CNS/Giancarlo Giuliani, Catholic Press Photo

V téže části II. vatikánského koncilu se píše ještě něco: „Neomylnost, která byla církvi přislíbena, je přítomna i ve sboru biskupů, když spolu s Petrovým nástupcem vykonávají nejvyšší učitelský úřad“. To dělají, prohlašuje Lumen gentium, buď když společně s papežem na ekumenickém koncilu definují nějaké učení, nebo když rozptýleni po celém světě, ale ve spojení jeden s druhým a s papežem, v rámci svého „řádného magisteria“ (učitelského úřadu) učí, že něco „je třeba zastávat s konečnou platností a absolutně“.“

Rozšiřující Katechismus katolické církve, vydaný v roce 1992 z pověření papeže svatého Jana Pavla II. říká:

„Nejvyšší stupeň účasti na Kristově autoritě zajišťuje charisma neomylnosti. Tato neomylnost sahá až k depozitu Božího Zjevení; vztahuje se také na všechny ty prvky nauky, včetně morálky, bez nichž nelze zachovat, vysvětlit nebo dodržovat spásné pravdy víry.“ (č. 2035)

Potenciálně se tak otevírá zcela nový prostor pro teologické bádání: Jaké učení nebo nauky již byly neomylně vyučovány – jsou nyní vyučovány – řádným magisteriem světových biskupů ve spojení s papežem? Týká se to například takových věcí, jako je učení o potratech a antikoncepci? Kdy je rozumné prohlásit takové učení za neomylné a kdy pravděpodobně ne?

Teologové, dalo by se říci, mají co dělat.

Russell Shaw je redaktorem časopisu Our Sunday Visitor.

Sv. John Henry Newman

Ve svém klasickém apologetickém díle „Dopis vévodovi z Norfolku“ otec – později kardinál a nyní svatý – John Henry Newman pečlivě zasazuje neomylnost papeže do charismatu neboli daru neomylnosti církve. Otec Newman píše krátce po definici papežské neomylnosti I. vatikánským koncilem a papežem Piem IX. v roce 1870 zčásti toto:

„Církev má úřad učit a materií tohoto učení je soubor učení, který po sobě zanechali apoštolové jako své věčné vlastnictví. Vyvstane-li otázka, jaká je apoštolská nauka v určitém bodě, má slíbenou neomylnost, která jí umožní správně odpovědět. …

„Papež musí před nás předstoupit v nějaké zvláštní formě či postoji, máme-li mu rozumět tak, že vykonává svůj učitelský úřad, a touto formou je ex cathedra. … Ale jaká má být tato morální katedra neboli učitelský stolec, v němž papež sedí, když má být uznán za vykonávajícího své neomylné učení?“

„Nová definice na tuto otázku odpovídá. He speaks ex cathedra, or infallibly, when he speaks, first, as the Universal Teacher; secondly, in the name and with the authority of the Apostles; thirdly, on a point of faith or morals; fourthly, with the purpose of binding every member of the Church to accept and believe his decision.“