Těhotenství s nitroděložním tělískem:
V roce 2011, po narození mého třetího dítěte během tří let, jsem zoufale hledala antikoncepci, která by mému tělu skutečně vyhovovala. Při užívání pilulky jsem měla výkyvy nálad a přibírala jsem na váze. Zkusila jsem přirozené plánování rodiny (NFP), ale kvůli špatným mentálním počtům, když bylo horko a těžko, jsem skončila těhotná s číslem dvě. Dokonce jsme šli na osvědčené kondomy a vytahovací metodu, a tak máme číslo tři.
Když mi porodní asistentka řekla o měděném nitroděložním tělísku, zdálo se mi to téměř příliš dobré na to, aby to byla pravda. Nemusela bych si pamatovat, že musím něco brát, ani počítat dny, a hormony byly lokalizované, takže by mě neovlivňovaly výkyvy nálad ani přibývání na váze. Netřeba dodávat, že jsem byla nadšená a ještě ten den jsem si nechala nitroděložní tělísko implantovat.
Celý rok uplynul bez jakýchkoli problémů. Vytvořila jsem si zvyk kontrolovat si nitroděložní tělísko vždy první den v měsíci a žádný z mých obvyklých nežádoucích příznaků se neobjevil.
Neobvyklé příznaky
V červenci 2012 jsem však začala pociťovat další sadu obvyklých příznaků. Nebyly to však antikoncepční příznaky. Ne, byly to těhotenské příznaky. Kolem deváté hodiny večerní jsem se podívala na svého manžela a řekla mu, že s rizikem, že to bude znít iracionálně a možná i pomateně, si prostě udělám těhotenský test a dám těmto otázkám v mé hlavě pokoj.
O dvě minuty později na mě zíraly dvě malé čárky potvrzující mé podezření. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nitroděložní tělísko má mít 99procentní úspěšnost a tady jsem byla já, součást toho jednoho procenta. Nikdy nečekáte, že budete součástí toho nepatrného čísla, před kterým vás varují, ale já byla.
Řekla jsem to manželovi, a i když jsme byli nadšení, stejně jsme byli v šoku. Naštěstí jsme chtěli další dítě, a i když se to nestalo v ten správný čas, dokázali jsme se s touto myšlenkou poměrně snadno smířit. O pár hodin později jsem šla spát s nadějí, že ráno zavolám do ordinace své porodní asistentky, nechám si vyndat nitroděložní tělísko a všechno bude v pořádku. Zdravé těhotenství, zdravé dítě.
Tu noc
Naneštěstí se tak tento příběh nevyvíjí. Zkusila jsem si lehnout a ucítila jsem v rameni nepříjemné pocity, které jsem nikdy předtím necítila. Posadila jsem se a bolest okamžitě zmizela. Nejistě jsem se podepřel o několik polštářů a pokusil se usnout. Asi třicet minut jsem byl v pořádku, dokud se bolest opět nevrátila s pomstou. Vstal jsem, abych se posadil na naše lehátko, a opět jsem se cítil o něco lépe. Pokusil jsem se usnout a odpočinul jsem si snad ještě třicet minut, než se nesnesitelná bolest vrátila.
Rozhodl jsem se vlézt do vany, ale kolísavá bolest pokračovala celou noc. Myslím, že jsem ve vaně párkrát usnula, ale většinou jsem zůstala vzhůru, mluvila s tím novým životem uvnitř mě a povzbuzovala tu malou sílu, se kterou je třeba počítat. V osm ráno jsem zavolala do ordinace své porodní asistentky. Řekla jsem jim, co se děje, a oni mi řekli, abych hned přišla. Manželova práce mu neumožňovala vzít si v tak krátké době volno z práce, a tak jsme zavolali mé mamince a jeho sestře a přijely za mnou. Maminka přijela a naložila mě do auta; než jsme odjeli, bylo mi velmi, velmi špatně. Bolest ramene exponenciálně zesílila a všechno mě bolelo.
Když jsme dorazili do budovy, s nesmírnou bolestí jsem se viklala dovnitř a pomalu se výtahem dostala do třetího patra. Když jsem začal vystupovat z výtahu, věděl jsem, že to nezvládnu. Zkolaboval jsem přímo na chodbě. Máma vběhla do kanceláře porodní asistentky a zaměstnanci kanceláře mi okamžitě přišli na pomoc.
O chvíli později mě přišla zkontrolovat jedna z porodních asistentek. Seděla jsem na stole a odpovídala na její otázky, jak nejlépe jsem uměla. Požádala mě, abych si lehla, aby mohla zkontrolovat nitroděložní tělísko, a já začala plakat, protože bolest byla nesnesitelná. Řekla, že to chápe a že bude rychlá, ale že to musí být hotové. Tak jsem si lehla, bolest mě zaplavila a já omdlela. Probrala jsem se asi za 30 vteřin a v místnosti zavládla panika. Porodní asistentka mi řekla, že si myslí, že mi nitroděložní tělísko prorazilo dělohu a já vnitřně krvácím.
Porodní asistentka zavolala mému gynekologovi, byla jsem přijata na pohotovost a lékaři okamžitě provedli ultrazvuk. Můj gynekolog mi řekl, že mám v břiše tolik tekutiny, že vlastně nevidí, kde mám nitroděložní tělísko a co je příčinou krvácení, takže tam bude muset jít naslepo a já mu budu muset věřit. Naštěstí byl tento muž úžasným lékařem už při jednom z mých těhotenství a měl veškerou mou důvěru.
Děsivé chvíle na pohotovosti
To už na sál dorazil můj manžel a mně došlo, že ho možná vidím naposledy. Jak nejlépe jsem uměla, řekla jsem mu, že ho miluji a ať vyřídí dětem, že je mám ráda. Pak jsem se rozbrečela. Z bolesti, z bolesti, z nejistoty. Odvezli mě zpátky na předoperační a krátce po příjezdu jsem opět omdlela bolestí.
Když jsem se po operaci probudila, měla jsem velké bolesti, ale byla jsem obklopená rodinou. Cítila jsem se mrtvá, nemohla jsem se volně pohybovat a stálo mě neuvěřitelné úsilí, abych se o to vůbec pokusila. Nedlouho po mém probuzení přišel můj gynekolog a vysvětlil mi, že moje nitroděložní tělísko proděravělo dělohu, což způsobilo mimoděložní těhotenství, tedy vajíčko, které bylo oplodněno v jednom z vejcovodů. Rostoucí těhotenství způsobilo prasknutí vejcovodu a já jsem téměř 15 hodin vnitřně krvácela.
Můj lékař mi dále vysvětlil, že jsem ztratila jeden a půl až dva litry krve – přibližně třetinu celkového objemu krve člověka. Řekl, že je neuvěřitelné, že jsem ještě tady, abych o tom mohl vyprávět, a že kdybych se v nemocnici objevil třeba jen o 30 minut později, zemřel bych na ztrátu příliš velkého množství krve. Musel mi vyříznout levý vejcovod, takže mi zbyl jen pravý vejcovod, se kterým jsem mohla pracovat, pokud jsem chtěla ještě někdy otěhotnět.
Dva dny jsem ležela v rekonvalescenci, i když jsem cítila, že už ve mně není žádný život. Ze samého vyčerpání jsem nemohla mluvit. Lékař mi nakonec nařídil transfuzi krve a po čtyřech pytlích darované krve jsem se začala cítit lépe.
Zotavení
Bylo to pomalé zotavování a dodnes pociťuji trvalé následky. Mnohem hůře se mi reguluje tělesná teplota a katastrofická událost způsobila hormonální reakci, ze které se moje štítná žláza dosud nevzpamatovala.
Svůj příběh nesdílím proto, abych lidi strašila různými formami antikoncepce. Není pochyb o tom, že obliba nitroděložních tělísek v posledních několika letech vzrostla a mnoho žen s nimi mělo úspěch. Svůj příběh sdílím jako příklad jednoho procenta případů, o kterých vždy slyšíte na varovných štítcích, ale nikdy neuvěříte, že se stanou právě vám. Je nutné se plně a úplně vzdělávat, abychom všichni mohli dělat ta nejlepší rozhodnutí pro naše tělo a naše zdraví. Sdílím svůj příběh, aby se stal skutečností, aby si ostatní ženy uvědomily, co se může stát, a aby se ženy naučily, jak se zasazovat o své zdraví.