Tři ženy popisují své komplikované vztahy mezi matkou a dcerou

Podobně jako ptačí matka, která vystrčí svého skřehotavého pubertálního ptáčka z hnízda, aby se mohl naučit létat, si dovolím tvrdit, že všechny vztahy mezi matkou a dcerou jsou svým způsobem komplikované…

Komplikovaný neznamená ze své podstaty špatný.“ Jde jen o to, že současně existují dva různí lidé (bez ohledu na to, jak moc jsou si podobní), kteří mají mezi sebou celý život a oba se snaží existovat v mnohovrstevnatých vrstvách svého jedinečného pouta.

Mluvila jsem se třemi různými ženami, které označují své vztahy s matkami za komplikované. Níže jsou uvedeny jejich příběhy.

Genevieve, 39 let, Kalifornie

Svůj vztah s matkou bych zařadila na tu přátelštější stranu srdečnosti. Stýkáme se, je nám spolu hezky, ale nebyla by první nebo možná ani pátou osobou, které bych zavolala, kdybych měla těžké chvíle.

Měla jsem opravdu krásné dětství. Máma byla doma se všemi pěti dětmi a vozila nás na fotbalové tréninky a taneční hodiny. Vzpomínám si, jak jsem seděl na předním sedadle a ona pouštěla stanici oldies.

Ale v dospělosti jsem opustil náboženství, ve kterém jsme vyrůstali. Pro maminku je náboženství jednou z hlavních priorit jejího života, vedle rodiny. Opustit náboženství a komunitu kolem něj bylo pro maminku nejen bolestné – ona tomu skutečně nerozuměla: „To je tak neuvěřitelná věc. Přineslo mi to tolik štěstí“.

Celkově byla rozrušená. Mám pocit, že to mámě zlomilo srdce, a to je… ani nevím. Je to tak smutné. Ale nikdy jsem to neudělala proto, abych jí ublížila. Jen jsem si říkala: „Tohle není nic pro mě.“

Pár let jsme o tom nemohli ani mluvit. Bylo to tak ožehavé téma. Chtěl jsem s ní ale mít vztah, takže jsem nám k narozeninám koupil stejné sady psacích potřeb. Říkal jsem si: „Ty napiš dopis mně, já napíšu dopis tobě.“ A tak jsem se rozhodl, že jí napíšu dopis. Nakonec jsme si povídali o všem – o běžných každodenních věcech i o hlubších problémech, které by bylo příliš těžké říct osobně. Asi rok nám psaní těch dopisů šlo opravdu dobře.

Nakonec jsme si s mámou pořádně promluvily, což byl jeden z těch momentů, kdy se chystáte definovat-vztah se svým přítelem nebo se rozejít. Byla u nás na návštěvě; seděli jsme v autě a ona zastavila. Podívala se na mě a to ticho bylo tak tíživé. Všechny částečky ve vzduchu se spojily. Bylo to dobré. Bylo to potřeba. Tak dlouho jsme se tomu vyhýbali.

Konečný výsledek byl takový: „Prostě vidíme věci jinak a to je v pořádku.“ A tak jsme si to vyříkali. Ale je mi z toho smutno. Mám z toho pocit, že její láska je podmíněná. Kdybych řekl: „Zapomeň na to. Vrátím se,“ bylo by to jako: „Panebože. Konečně může být náš vztah stoprocentní.“

Několikrát se na tenhle rozhovor také odvolala a je z něj jasné, že naše komunikace je strašně špatná. Když říká: „Pamatuješ si, co jsi říkal během toho rozhovoru?“, tak se jí to nelíbí. Odpovím: „To jsem se vůbec nesnažila říct.“ A ona se na to podívá. Mám pocit, že mluvíme… ne různými jazyky, ale možná různými dialekty toho jazyka. Ona mluví britskou angličtinou a já americkou a některá slova prostě nejsou stejná.

Již několik let máme spíše vztah typu „buďme jen přátelé“. Vyhýbáme se hlubokým tématům, protože jsou ještě syrová. Ani jeden z nás není ochoten ustoupit ze svých názorů, takže se oba snažíme udržovat lehkou konverzaci: „Tady je, co děláme, tady je, co dělají děti.“

Teď, když mám tři děti, chci, aby cítily, že moje láska není podmíněná, že je budu vždycky milovat, ať se děje cokoli. Cítím, že je mou povinností vychovávat je podle nějakých morálních zásad, ale nečekal bych, že budou dělat přesně to, co já. Také, i když mám na náboženství jiný názor než moje máma, vidím teď výhodu toho, že máte něco, k čemu se můžete upnout, co pomáhá učit vaše děti. Mám pocit, že v tomto ohledu trochu plavu na vodě, jako bych si to všechno musela vymýšlet sama.

Když máma řekne něco, s čím nesouhlasím, řeknu jí: „Naprosto chápu, že je to pro tebe tak důležité, já to prostě necítím stejně.“ A ona mi řekne: „Tohle je pro tebe tak důležité. Snažím se udržet vděčnost v popředí. Cítím, že to byl dar, že jsem byla vychovávána s láskou a podporou a že mám stále toho člověka, který chce mít vztah, a že já chci mít vztah s ní.

Frances, 32 let, Maryland

Moje matka je alkoholička.

V dětství jsme si byly s mámou blízké. Byla zábavná a milá. Dělaly jsme spolu spoustu věcí. Byla generální ředitelkou a zakladatelkou svého podniku. Moji přátelé měli maminku také rádi. Nebylo to tak, že by nás nechala dělat divoké věci – byla to prostě chytrá a zábavná osoba. Kamarádi jí dokonce volali o radu v obtížných situacích.

Maminčino chování se ale začalo měnit v prvním ročníku vysoké školy. Připadala mi unavená a sklíčená. Nadávala mi. „Mrcha“ se v našem vztahu stalo běžným slovem. Říkala mé sestře a mně, že jsme nevděčné mrchy.

Máma nakonec v průběhu asi čtyř let, počínaje rokem 2009, třikrát odešla do léčebny. Jednou to byla rehabilitace po úrazu mozku po vážném pádu (pila), která sloužila jako odvykací kůra, protože tam nesměla pít. Další dva případy byly zaměřeny na její alkoholismus. Při posledním odvykacím pobytu začala pít o dva týdny později. V práci se opíjela, z práce jezdila domů opilá, uměla být nevyzpytatelná a krutá. Tak zoufale jsem si přála, aby se náš „normální“ vztah vrátil.

Když jsem se seznámila se svým manželem a zasnoubili jsme se, první věc, kterou jsem si řekla, byla: „Jak to ovlivní mou matku?“. Nikdy si nepřiznala, že je alkoholička. Ten rok plánování stále pila a 80 % času byla tou svou nepředvídatelnou, drsnou alkoholičkou. Ale 20 % času – což bylo mnohem víc než předtím – byla vlastně svým starým já: podporující, vstřícná.

Po svatbě jsme spolu začali trávit více času o svátcích nebo na nedělních rodinných večeřích. A dařilo se jí docela dobře. Pořád pila, ale to je všechno relativní. Nepadala opilá k zemi ani neomdlévala na pohovce.

Pak jsem o devět měsíců později otěhotněla. S manželem jsme se na sebe znovu podívali: „Vyvede to mou matku z míry?“ „Ne,“ odpověděla jsem. Pořád jsem se o ni strašně bála.

Oba s manželem pracujeme na plný úvazek a obě babičky – moje maminka a manželova maminka – řekly, že by chtěly naši dceru hlídat jeden nebo dva dny v týdnu a jestli bychom mohli kombinovat školku a je? Měli jsme kvůli tomu spoustu rodinných schůzek. Věděli jsme, že by to znamenalo velkou úsporu, ale s manželem jsme si upřímně řekli: „Můžeme vám ji svěřit?“ „Ne. Mluvili jsme o tom nepřetržitě celých devět měsíců, co jsem byla těhotná. Nakonec jsme se všichni shodli, že to zkusíme.

Překvapivě: Naší nejmladší dceři byly právě dva roky a druhé dceři bude za chvíli rok a stále jezdí jednou týdně k mým rodičům. Jde to opravdu dobře. Moje máma je asi nejoblíbenější člověk mých dětí na světě a myslím, že ji opravdu zachránili tím, že jí dali něco do života. Pořád pije, ale nepije, když je hlídá. A táta je u toho taky celou dobu.

Náš vztah už nikdy nebude takový, jaký byl, než jsem šel na vysokou. Pořád je to někdo, na koho se obracím s určitými radami, například s okrajovými rodičovskými záležitostmi, ale většinou je náš vztah transakční; bavíme se o mých dětech. Velmi rychle se vzpamatuje. Má hodně problémů se vztekem. A nikdy bych mámě nevolala po páté hodině odpoledne, protože vím, že bude pít.

Přes to všechno jsem si uvědomila, že i mámy jsou lidé. To, že se stanete mámou, neznamená, že se proměníte jako člověk. Jen máte najednou mnohem větší zodpovědnost.

Mám svou mámu ráda a chci pro ni to nejlepší. Ale už bych ji neoznačila za kamarádku. Se starou mámou jsme měly stálé týdenní schůzky u večeře a jezdily jsme spolu na holčičí výlety. Teď bychom tyhle věci nikdy nedělaly. Vždycky říkám svému manželovi: „Přála bych si, abys měl šanci poznat mou mámu.“ Vždycky jsem si to přála. Byla to opravdu skvělá dáma.

Pokud máte člena rodiny, který se potýká se závislostí, vězte, že to není o vás. Pokud váš rodinný příslušník odmítá pomoc, nelepší se nebo padá z kola ven, není to o vás, není to vaše vina. Není to odrazem jeho lásky k vám.

A všem, kteří mají obtížný vztah se svou matkou: nejste sami. Je tolik lidí, kteří to tak mají. Nejste sami a jste silnější, než si myslíte.

Pokud se vy nebo někdo, koho znáte, potýkáte se závislostí, klikněte sem, sem a sem, kde najdete další zdroje.

Mathilda, 34 let, New York

Moje matka a já jsme si nesmírně blízké a má velké srdce, ale hádaly jsme se o všem. Hádaly jsme se kvůli mým vlasům nebo výběru bytu – jednou jsme se dostaly do obrovské hádky kvůli ozdobám na vánoční stromek. Většinou se naše hádky točí kolem mých životních rozhodnutí a toho, že nežiji svůj život tak, jak by si přála ona.

Moje kariéra je amorfní. Píšu o stylu, jídle, cestování; umělecky režíruji módní focení; mám televizní cíle. Tato kariérní mlhavost maminku zneklidňuje. Chtěla, abych šla na medicínu nebo se stala doktorkou, a nechápe, co dělám se svým životem. Je to stálý bod napětí.

Další věc, o které se s mámou hádáme, je to, jak se oblékám. Kdykoli ji jedu navštívit domů do Ghany, zejména na svatbu nebo něčí narozeniny, říká: „Tohle si nemůžeš obléct. Lidé si o tobě budou povídat.“ Nikdy jsem nepochopila její starost o to, jak mě (a tím i ji) budou ostatní posuzovat na základě mého oblečení. Prostě nosím to, co mi přináší radost.

Moji rodiče nikdy nebyli manželé a myslím, že část důvodu, proč je náš vztah tak komplikovaný, spočívá v tom, že pokaždé, když se na mě podívá, připomene jí to mého otce a jejich velmi bolestnou historii. (Neznám podrobnosti o tom, co se mezi mými rodiči odehrálo, ona říká, že mi do toho nic není.) Myslím, že si tu frustraci vybíjí na mně, aniž by si to uvědomovala. Když jsem byla malá a chodila jsem za tátou, říkala mi věci jako: „Můžeš tam prostě zůstat. Už se nevracej.“ A já si říkala: „Co je to za matku, která tohle říká svému dítěti?“

Něco, co mi způsobilo spoustu trápení, bylo to, že jsem nikdy nevěděla, jestli skutečně není schopná pochopit můj pohled na věc, nebo jestli to pochopit nechce.

Přes tenhle kousek mi pomohl citát Rainera Marii Rilkeho z Dopisů mladému básníkovi: „Vyhněte se poskytování materiálu pro drama, které je vždy napjaté mezi rodiči a dětmi; spotřebovává mnoho dětských sil a plýtvá láskou starších, která působí a hřeje, i když nechápe. Nežádejte od nich rady a nečekejte pochopení, ale věřte v lásku, která je pro vás uložena jako dědictví, a věřte, že v této lásce je síla a požehnání tak velké, že můžete cestovat tak daleko, jak si přejete, aniž byste museli vykročit mimo ni.“

Vždycky jsem si moc přála, aby moje matka pochopila podstatu toho, kdo jsem. Jakmile jsem se smířila s tím, že mě nemusí chápat, aby mě mohla milovat – začala jsem nacházet klid.

Když se hádáme, připomínám si, co všechno pro mě moje matka udělala. Je toho hodně, co se dá projít během zlomku vteřiny, ale myslím, že čím víc to člověk praktikuje, tím víc se to stává vědomím-nevědomím. Naučila jsem se prostě říct: „Hádat se o tenhle bod je zbytečné.“ A taky jsem se naučila, že je to zbytečné. (A když to pak musím někomu ventilovat, abych to ze sebe dostala, tak můžu.) Nejdůležitější věc, kterou si připomínám: hádat se s ní není produktivní. Trvalo mi 34 let, než jsem pochopil, jak v našem vztahu uplatňovat diplomacii: nejde jen o to, co říkat, ale stejně tak o to, kdy nechat věc být. Ačkoli to zní směšně, myslím, že jsem byla obdařena větším introspektivním smyslem než moje matka, takže jsem se také smířila s tím, že ne vždy dojde ke smíru setkáním uprostřed; někdy bude ležet břemeno přijetí nebo propuštění spíše na mně než na ní.

Vztahy mezi matkou a dcerou jsou rozhodně komplikované. Vždyť já svou matku k smrti miluji. Je to nejdůležitější osoba v mém životě a můj nejhlubší podpůrný systém, ale proboha: ta ženská mě prohnala zdí a zase zpátky.

Moc vám děkuji za sdílení vašich příběhů!

P.S. Jak být lepším posluchačem a štěstí vs. celistvost.

(Ilustrace Alessandra Olanow pro Cup of Jo.)

.