Tady'je vysvětlení, proč neexistují 'dobré' ani 'špatné' drogy – ani heroin
Než našla heroin, Allison většinou ráno nedokázala vstát z postele. Uvažovala o sebevraždě. Považovala se za „zasranou lenošku, která se neustále cítí na hovno“. Měla hluboké deprese a nebylo divu. Jak minulý měsíc vysvětlila v rozhovoru pro NPR pomalými, zastavenými větami, do svých patnácti let byla zneužita třemi členy rodiny. Jedním z těch tří byl její otec.
Při poslechu Allisonina vyprávění o hrůzách jejího mladého života většina z nás pocítí velkou lítost. Kdybychom byli psychiatry, nepotřebovali bychom mnoho důvodů k tomu, abychom jí předepsali jakýkoli lék, který by mohl pomoci zmírnit její utrpení. Pravděpodobně bychom začali na jednom konci dlouhého seznamu schválených antidepresiv – a pokračovali dál. Ale heroin?
Heroin, vysvětlila Allison, „mi dával pocit, že můžu vstát a něco dělat“. Mohla fungovat. „Byla jsem skvělá v práci … a bokem jsem se věnovala umění. Poprvé po nevím jak dlouhé době jsem měla energii“. Jinými slovy, porazila své deprese – pomocí nelegální, vysoce návykové, „rekreační“ drogy, kterou si koupila na ulici.
Bylo by chybou popírat, že mnoho uživatelů heroinu trpí velkou újmou v důsledku situace, do které je jejich závislost dostala. A každému, kdo zažívá vysilující deprese, bych doporučil, aby vyhledal odbornou pomoc. Bylo by však také nesprávné klasifikovat silné opioidní drogy a další látky, které naše společnost v současné době znevažuje, jako ve své podstatě „špatné“ nebo „zlé“.
V některých částech světa se zdá, že lidé jsou v otázce rekreačních drog stále chytřejší. Již několik generací jsou „měkké“ drogy jako marihuana a hašiš stále více tolerovány, šířeji vnímány jako společensky přijatelné a nakonec v několika evropských zemích a několika amerických státech legalizovány.
A proč ne? Tyto drogy pomáhají lidem relaxovat, užívat si hudbu a filozofovat. Ve skutečnosti je tráva ve všech ohledech mnohem bezpečnější než alkohol. Člověk je po ní hloupý, ale ne agresivní, nemá žádná dobře zdokumentovaná zdravotní rizika jako alkohol, je mnohem méně pravděpodobné, že povede k nehodám, a obecně není návyková, ať už z psychologického nebo jiného hlediska. (Někteří lidé sice skončí s návykem na konopí, který jim brání v jasném myšlení a krátkodobé paměti, ale tyto účinky zmizí, když ho omezí nebo přestanou užívat.)
Pak přicházejí na řadu psychedelické drogy: LSD, psilocybinové houby, meskalin a v současné době stylová (v některých kruzích) ayahuasca. O tom, zda jsou psychedelika dobrá, špatná, bezpečná nebo nebezpečná, se vedou neustálé debaty. Ale srovnejte tento dialog s tyranskými nařízeními 60. let. Když mi bylo v roce 1969 osmnáct let v kalifornském Berkeley, prožívali jsme s kamarády pod vlivem kyseliny úžasně krásné interakce s lesy, mořskou krajinou, hudbou a jeden s druhým. Stejně jako Aldous Huxley a další intelektuálové jsme psychedelika vnímali jako bránu k inkluzivnějšímu, méně sebestřednému vnímání reality. Tyto názory jsme zpravidla nemohli sdílet s rodiči a už vůbec ne s policií nebo soudy. Navzdory tomu se však společenské názory měnily.
Ve skutečnosti příslib psychedelické psychoterapie fascinoval vědce a klinické lékaře po celá desetiletí. Nedávná vlna výzkumů naznačuje, že psychedelika mohou zmírnit psychické utrpení, od deprese, úzkosti, posttraumatické stresové poruchy a alkoholismu až po obavy z konce života. V současné době tisíce mladých lidí ze Severní Ameriky a Evropy zkoušejí ayahuasku, silné psychedelikum, které domorodé kultury v oblasti Amazonie používají k sebezdokonalování a léčení. Stejně jako jejich předchůdci z řad hippies mají mnozí z těchto „psychonautů“ pocit, že díky této zkušenosti získali něco zásadního: širší pohled na realitu, spojení s jinými lidmi a kulturami, pouto s planetou a závazek k jejímu blahu.
No, možná jsou měkké drogy lepší než chlast a psychedelika mají větší potenciál k dobru než ke škodě. Ale co drogy jako heroin, pervitin a kokain? V souladu s represivní politikou DEA a bojovým pokřikem „válka proti drogám“ většina z nás stále považuje tyto drogy za jednoznačně špatné.
Jistě, heroin a pervitin vedou k závislosti – a k nesprávnému chování od lhaní a drobných krádeží až po plnou kriminalitu. Po letech práce odborníka na závislosti a někdejšího narkomana si uvědomuji, jak nebezpečné tyto drogy mohou být. A vím, že koloběh touhy, získávání a ztráty vede nejen k nutkavému vyhledávání drog (a souvisejícím změnám v mozku), ale také ke zužující se spirále sociální izolace, studu a výčitkám svědomí. Může být na drogách, které jsou často příliš přitažlivé na to, abychom jim odolali, něco dobrého?“
Pro Allison bylo to dobré nepopiratelné. Heroin jí pomohl překonat depresi, která velmi pravděpodobně vznikla v důsledku sexuálního zneužívání v minulosti, traumatu, které po sobě zanechalo posttraumatickou stresovou poruchu a odčerpalo z jejího života radost, funkčnost a jakékoliv zdání normálnosti. Allison představuje spíše pravidlo než výjimku. Posttraumatická stresová porucha často vyvolává úzkost a depresi a mezi lidmi s posttraumatickou stresovou poruchou je až 60-80 % osob zneužívajících návykové látky. Největší epidemiologická studie, která kdy byla provedena, totiž zjistila mimořádně silnou korelaci mezi mírou nepříznivého osudu v dětství a injekčním užíváním drog.
Když Allison heroin omrzel, dokázala s ním přestat, jako to nakonec udělá většina závislých. Našla si psychiatra a naučila se žít bez něj, i když uvádí, že je nadále závislá na antidepresivech. Podstatné je, že pro ni byl heroin antidepresivem – a to velmi účinným.
Nemělo by být překvapivé, že silný opiát může lidem pomoci překonat psychickou bolest. Opioidy jsou kriticky důležité neurochemikálie, které pomáhají savcům fungovat navzdory bolesti, stresu a panice. Hlodavci si po podání opiátů mnohem snadněji hrají a socializují se. Opioidy jsou dokonce přítomny v mateřském mléce: jsou způsobem, jakým příroda zajišťuje citové pouto mezi kojencem a matkou. Opiáty mohou být pro některé lidi po určitou dobu příliš přitažlivé; závislost je samozřejmě vážným problémem. To však neznamená, že jsou opiáty ze své podstaty špatné.
Pochybuji, že lze dnešní mládeži pervitin příliš doporučit, a je jasné, že pervitin a kokain mohou zničit život. Ale listy koky se v Latinské Americe používaly k překonání únavy po staletí, než Evropané přišli na to, jak z nich vyrobit kokain. Zdá se, že podobně jako opiáty mohou být stimulanty v určitých souvislostech prospěšné.
Stává se nemožným definovat „dobrotu“ nebo „špatnost“ drog podle jejich typu – abstraktně. Rovnováha mezi potenciální pomocí a potenciální škodou závisí spíše na konkrétním člověku a okolnostech.
Lidský nervový systém je neuvěřitelně složitá chemická soustava a my s ní neustále experimentujeme prostřednictvím našich činů, našich lásek, věcí, které jíme a pijeme, a ano, i látek, které za tímto konkrétním účelem požíváme. Pohrávání si s naší nervovou soustavou je přímým projevem naší vynalézavosti a naší základní snahy o sebezdokonalování. Těch se pravděpodobně nevzdáme.
Neúspěch „války proti drogám“ by nám měl pomoci uvědomit si, že lidé nikdy dobrovolně nepřestanou užívat drogy a zkoumat jejich výhody a omezení. Je směšné řešit tuto lidskou náchylnost tím, že většinu nebo všechny drogy označíme za „špatné“. And it’s absurd to mete out punishment as a means for eliminating the drugs we don’t like. Instead, let’s expand our knowledge of drugs through research and subjective reports, let’s protect ourselves against the dangers of overdose and addiction, and let’s improve the lives of children raised in ghastly circumstances.
Then the problem of „bad drugs“ will no longer be a problem.
{{topLeft}}
{{bottomLeft}}
{{topRight}}
{{bottomRight}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
