Takhle upřímně to vypadá, když se zamilujete do schizofrenika

Moji přátelé říkali, že jsme dokonalý pár. Před mými přáteli mě držel za ruku a při každé příležitosti mi říkal, že mě miluje. Byl to první muž, kterého jsem kdy představila rodičům, a moje rodina si myslela, že je okouzlující. Bylo to všechno lehké a jasné, bylo to všechno dokonalé a do nebe volající. Nebo si to alespoň mysleli. Ve skutečnosti tomu tak nebylo.

Nebyly to všechno šťastné časy. Většinou to byla výzva, většinou to byla oběť.

Všechno to začalo na našem prvním rande. První schůzky jsou vždy výjimečné, vždy vzrušující, vždy dokonalé. To naše bylo čtrnáctihodinové cestování autobusem na jeho oblíbenou pláž. Zůstali jsme na břehu moře až do pozdních nočních hodin, poslouchali své oblíbené písničky, mluvili o své minulosti, o svých snech a o všem, pro co nám tlouklo srdce. Netrvalo dlouho a zamilovali jsme se do té dokonalé romantické noci, která to byla.

Pár týdnů poté jsme se k sobě nastěhovali. Bylo to jako žít na každé stránce snu mladé dívky. Pohádkový princ, dům, nezávislost, žádná pravidla, jen láska… jen láska. Až jednoho dne dokonalá pohádka skončila.

Dnes si pamatuji, jak mi to zlomil.

„Nejsem jako ostatní,“ řekl mezi hlubokými nádechy, náš pokoj byl plný vůně alkoholu a cigaret. „Mám strach. Jsem… jiný.“ Byl jsem tak zmatený, když jsem ho poslouchal. Nevěděla jsem, co mám říct, a jestli vůbec mám něco říkat. Jen jsem tam seděl a poslouchal ho.

Věděl jsem, co to znamená. Věděla jsem, co říká, ale nějak jsem nerozuměla jedinému slovu, které vycházelo z těch pár rtů, do kterých jsem se zamilovala. Dál mi říkal, že slyší hlasy, že mě někdy vidí mluvit, ale slyší úplně jiný hlas, který ho proklíná, odsuzuje. Ale věděl by, že to nemluvím já, protože věděl, že bych mu takové věci nikdy neřekla.

Všechno mi dál vyprávěl, měla jsem pocit, že jsem potkala úplně jiného člověka. Zdaleka ne toho sladkého, přítulného a milujícího prince, za kterého jsem ho považovala. Vyprávěl mi, jak mu doktor řekl, že je nevyléčitelný. Říkal mi všechno pořád dokola a seděl tam a svíral v ruce poslední láhev piva, jako by to byla jeho zdravá mysl, které se držel. Vzal jsem mu láhev z ruky a objal ho v naději, že když ho budu pevně držet, zbaví ho to nemoci. Ale nestalo se tak. Nikdy ho nic nezbavilo.

Po tom rozhovoru už to nikdy nebylo jako dřív. Z kdysi pohádkového příběhu se během většiny dní stalo peklo. Jeho situace se ještě zhoršila, když začal věřit, že se mu daří dobře i bez léků. Byl z něj úplně jiný člověk. Byly chvíle, kdy na mě najednou křičel a říkal mi, že se ho snažím zabít. Byly chvíle, kdy mi říkal, že moji kamarádi o něm mluví hlouposti. A já mu nedokázala říct, že se mýlí. I kdybych to udělal, nikdy by mi nevěřil.

Jednou v noci, po jeho dlouhé epizodě schizofrenie, jsem zhasl světlo. Lehli jsme si spolu na postel. Ticho, únava, strach, deprese. Přerušil ticho, když začal říkat: rosím, pomozte mi. Slzy v jeho hlase mi roztrhaly srdce na milion kousků.

Potřeboval pochopení. Ty chvíle, kdy mi znovu a znovu vyprávěl své špatné zážitky, nebo ty chvíle, kdy slyšel ty hlasy, které ho proklínaly a slovně na něj znovu a znovu útočily, všechny ty chvíle pro mě nebyly tak těžké jako pro něj. Pro mě to byl jen letmý příběh, který jsem si potřeboval vyslechnout. Ale pro něj je to jeho životní příběh. Je to jeho realita, byla a bude.

Nesčetněkrát jsem chtěla utéct, požádat ho, aby mě opustil. Nesčetněkrát jsem si říkala: ‚K tomuhle jsem se neupsala‘. Nesčetněkrát jsem tiše ležela vedle něj, když tvrdě spal, a plánovala, jak mu říct, že už s ním nechci být. Ale neudělala jsem to. Jsem ráda, že jsem nic z toho neudělala. Protože kdybych to udělala, přidala bych se k těm hlasům, které mu říkají každé slovo, které si žádná lidská bytost nezaslouží slyšet.

Teď jsme se rozešli. Odešel a našel si lepší místo. Nelituji, že jsem ho nechala jít, protože vím, že je šťastnější. Soustředí se na sebe a já taky. Ale jestli něčeho lituji, tak všech těch chvil, kdy jsem plánovala, že ho opustím. Zaslouží si lásku, tu jsem mu dala, to ano, ale vím, že jsem měla na víc.

Tolik jsem se toho naučila o životě, o lásce, o důvěře a o trpělivosti od toho jednoho člověka, který nic z toho nemá. Nechtěl nic jiného než zemřít a já se od něj naučila, jak moc chci žít. Jak moc jsem chtěla milovat. A jak moc jsem nechtěl být nikým jiným než tím lepším člověkem, jakým mohu být pro budoucí lásku, která mi přijde do cesty.