Tennessee Ernie Ford
Raná létaEdit
Ford se narodil v Bristolu ve státě Tennessee Maud (rozené Longové) a Clarenci Thomasi Fordovi.Podle sčítání lidu z roku 1940 měl staršího bratra jménem Stanley H. Ford. V raném věku trávil hodně času poslechem country nebo westernových hudebníků, ať už osobně, nebo v rádiu.
Ford se začal toulat po Bristolu už na střední škole, zajímal se o rozhlas a v roce 1937 zahájil svou rozhlasovou kariéru jako hlasatel ve společnosti WOPI-AM, přičemž dostával 10 dolarů týdně. V roce 1938 mladý basbarytonista stanici opustil a odešel studovat klasickou hudbu na hudební konzervatoř v Cincinnati v Ohiu. V roce 1939 se vrátil k práci hlasatele a v letech 1939 až 1941 ji vykonával ve stanicích od Atlanty po Knoxville. Jako nadporučík sloužil za druhé světové války v armádním letectvu Spojených států jako bombometčík na letounu B-29 Superfortress, který létal nad Japonskem. Byl také instruktorem bombardování na letecké základně George ve Victorville v Kalifornii.
Po válce pracoval Ford v rozhlasových stanicích v San Bernardinu a Pasadeně v Kalifornii. Ve společnosti KFXM v San Bernardinu byl Ford přijat jako rozhlasový hlasatel. Byl přidělen jako moderátor ranního diskžokejského pořadu o country hudbě Bar Nothin‘ Ranch Time. Aby se odlišil, vytvořil si osobnost „Tennessee Ernieho“, divokého, ztřeštěného a přehnaného zálesáka. V oblasti se stal populárním a brzy ho najalo pasadenské rádio KXLA. Podnikal také hudební turné. Mezi Fordovy zahřívací kapely patřili i bratři Mayfieldové ze západního Texasu, včetně Smokeyho Mayfielda, Thomase Edda Mayfielda a Herberta Mayfielda, kteří mu koncem čtyřicátých let hráli na koncertech v Amarillu a Lubbocku.
V televizní stanici KXLA Ford pokračoval ve stejném pořadu a připojil se také k obsazení populárního živého country pořadu Dinner Bell Roundup televizní stanice KXLA Cliffieho Stonea jako zpěvák, přičemž stále zajišťoval ranní vysílání. Cliffie Stone, hledač talentů na částečný úvazek pro Capitol Records, na něj upozornil vydavatelství. V roce 1949, ještě během své ranní show, podepsal smlouvu se společností Capitol. Stal se místní televizní hvězdou jako hvězda Stoneova populárního pořadu Southern California Hometown Jamboree. Společnost RadiOzark vyrobila 260 patnáctiminutových epizod The Tennessee Ernie Show na transkripčních discích pro celostátní rozhlasovou syndikaci.
Do začátku 50. let vydal téměř 50 countryových singlů, z nichž se několik dostalo do hitparád. Mnohé z jeho raných nahrávek, včetně „The Shotgun Boogie“ a „Blackberry Boogie“, byly vzrušující, hybné boogie-woogie nahrávky s doprovodem kapely „Hometown Jamboree“, v níž hráli na sólovou kytaru Jimmy Bryant a pionýrský pedal steel kytarista Speedy West. „I’ll Never Be Free“, duet Forda s popovou zpěvačkou Kay Starr z Capitol Records, se v roce 1950 stal velkým country a popovým crossoverovým hitem. Duet s Ellou Mae Morseovou „False Hearted Girl“ se stal nejprodávanějším hitem divize Capitol Country and Hillbilly a byl hodnocen jako raná skladba.
Ford nakonec ukončil svou ranní show KXLA a počátkem 50. let přešel z Hometown Jamboree. Po kapelníkovi Kayovi Kyserovi převzal roli moderátora televizní verze kvízového pořadu NBC College of Musical Knowledge, když se v roce 1954 po čtyřleté přestávce krátce vrátil. V USA se stal známým především díky tomu, že v roce 1954 ztvárnil „venkovského pobudu“ „bratrance Ernieho“ ve třech epizodách seriálu I Love Lucy. V roce 1955 Ford nahrál skladbu „The Ballad of Davy Crockett“ (která se dostala na 4. místo v žebříčku country hudby) s písní „Farewell to the Mountains“ na béčku.
„Sixteen Tons“ cover version successEdit
Ford scored an unexpected hit on the pop chart in 1955 with his rendering of „Sixteen Tons“, a sparsely arranged coal-miner’s lament. Merle Travis had first recorded it in 1946. It reflected experiences of the Travis family in the mines at Muhlenberg County, Kentucky. The song’s fatalistic tone and bleak imagery were in stark contrast to some sugary pop ballads and rock & roll also on the charts in 1955:
You load sixteen tons, what do you get?
Another day older and deeper in debt.
Svatý Petře, nevolej mě, protože nemůžu jít;
Dlužím svou duši podnikovému obchodu…
S Fordovými luskajícími prsty a jedinečným popovým aranžmá s klarinetem, které vytvořil Fordův hudební režisér Jack Fascinato, strávila skladba „Sixteen Tons“ deset týdnů na prvním místě country hitparády a sedm týdnů na prvním místě popové hitparády. Desky se prodalo přes dvacet milionů kopií a byla oceněna zlatou deskou. Píseň udělala z Forda crossoverovou hvězdu a stala se jeho charakteristickou písní.
The Ford ShowEdit
Ford následně uváděl svůj vlastní estrádní pořad The Ford Show, který běžel v hlavním vysílacím čase televize NBC od 4. října 1956 do 29. června 1961. Fordovo příjmení umožnilo, aby název pořadu nesl jedinečný dvojsmysl, neboť práva na jeho pojmenování byla prodána společnosti Ford Motor Company (Ford neměl žádný známý vztah k rodině Fordů, která tuto společnost založila). V předcházející sezóně 1955-1956 běžel ve stejném vysílacím čase na stanici NBC antologický seriál The Ford Theatre, který rovněž sponzorovala tato společnost. Fordův pořad byl pozoruhodný tím, že na konci každého představení zazněla náboženská píseň, což byla tradice, na kterou si vzpomněl v době, kdy působil jako herec v živém rozhlasovém a televizním pořadu Cliffieho Stonea Hometown Jamboree. Ford trval na tom, aby jeho vlastní pořad končil hymnou, a to i přes námitky představitelů televize a reklamní agentury zastupující Forda, kteří se obávali, že by to mohlo vyvolat kontroverzi. Poté, co se hymna setkala s ohromně příznivým diváckým ohlasem, všichni ustoupili. Hymna se stala nejoblíbenějším segmentem jeho pořadu. Díky své hlášce „Bless your pea-pickin‘ heart!“ si vysloužil přezdívku „The Ol‘ Pea-Picker“. Tento výraz začal používat v době, kdy působil jako diskžokej na stanici KXLA.
Pozdější létaEdit
V roce 1956 vydal své první gospelové album Hymns, které se 277 týdnů po sobě udrželo v žebříčku Billboard Top Album; jeho album Great Gospel Songs získalo v roce 1964 cenu Grammy a bylo nominováno na několik dalších. Po skončení pořadu NBC se Ford s rodinou přestěhoval do Portola Valley v severní Kalifornii. Vlastnil také chatu poblíž Grandjeanu v Idahu na horním toku řeky Payette, kam se pravidelně uchyloval.
V letech 1962 až 1965 Ford uváděl denní talk/variety show The Tennessee Ernie Ford Show (později známou jako Hello, Peapickers) z televize KGO-TV v San Francisku, vysílanou prostřednictvím televizní sítě ABC. V roce 1968 Ford vyprávěl pro televizní stanici NBC televizní speciál Rankin/Bass The Mouse on the Mayflower (Myš na Mayflower) věnovaný Dni díkůvzdání. Myší vypravěč, který se objevil na začátku speciálu, William Churchmouse, byl v souladu s tradicí společnosti Rankin/Bass karikaturou Forda. Ford byl v 70. letech 20. století mluvčím společnosti Pontiac Furniture Company v Pontiacu ve státě Illinois. V roce 1972 se stal také mluvčím mouky značky Martha White.
Ačkoli opustil svůj vlastní televizní pořad, vystupoval v jiných pořadech, například v The Dolly Show a v pořadu Barbara Mandrell and the Mandrell Sisters na začátku 80. let.
Ford opustil společnost Capitol Records v roce 1975. V té době už byla kvalita jeho countryových alb nevyrovnaná a žádné z jeho alb se neprodávalo dobře. Pro velkou nahrávací společnost už nikdy nenahrával.
Fordovy zkušenosti navigátora a bombometčíka z druhé světové války ho přivedly k angažmá v Confederate Air Force (nyní Commemorative Air Force), skupině pro zachování válečných letadel v Texasu. V letech 1976-1988 byl hlavním hlasatelem a slavným hostem na každoroční letecké přehlídce CAF v Harlingenu v Texasu. Daroval kdysi přísně tajný pumový zaměřovač Norden projektu CAF na obnovu bombardéru B-29. Koncem 70. let Ford jako plukovník CAF nahrál znělku této organizace „Ballad of the Ghost Squadron“.
V průběhu let získal Ford tři hvězdy na hollywoodském chodníku slávy, a to za rozhlas, nahrávky a televizi. V roce 1984 mu byla udělena Prezidentská medaile svobody a v roce 1990 byl uveden do Síně slávy country hudby.
Mimo pozornost veřejnosti se Ford a jeho manželka Betty potýkali s vážnými problémy s alkoholem; Betty měla tento problém již od 50. let, stejně jako citové problémy, které komplikovaly život jim i jejich synům. Přestože se jeho pití začalo v 60. letech zhoršovat, pracoval nepřetržitě a zdálo se, že ho velká konzumace whisky nijak neovlivňuje. V 70. letech se to však začalo stále více podepisovat na jeho zdraví, vzhledu a schopnosti zpívat, ačkoli jeho problémy nebyly veřejně známy. Poté, co Betty v roce 1989 spáchala sebevraždu kvůli užívání léků na předpis, se Ernieho problémy s játry, diagnostikované již před lety, projevily ještě zřetelněji, ale on i přes opakovaná varování lékařů odmítal pití omezit. Jeho poslední rozhovor natočila 23. září 1991 jeho dlouholetá přítelkyně Dinah Shoreová pro svůj televizní pořad a později byl odvysílán 4. prosince téhož roku.
Fordovi se za jeho přínos gospelové hudbě dostalo posmrtného uznání, když byl v roce 1994 zařazen do Síně slávy gospelové hudby Gospel Music Association.