The Five Worst (Western) Roman Emperors

I have been bingeing a fair bit on Ancient Roman History recently, specifically working my way through Mike Duncan’s old History of Rome podcasts.

Now, the thing about Roman History is that everyone loves hearing about the madder Emperors. They’re simply so much fun, at least when viewed from a safe distance. Like a couple of thousand years‘ distance. And, sure enough, if you Google ‚Worst Roman Emperor‘, multiple different people have compiled lists for the morbid entertainment of modernity. Takové seznamy nejsou ve skutečnosti užitečné ve smyslu smysluplného pochopení historie, protože se snaží svévolně porovnávat kvalitu vůdců z velmi odlišných období. Člověk má nakonec co do činění s příslovečnými jablky a pomeranči, přičemž (častěji než jindy) do nich vkládá značnou dávku subjektivního morálního hodnocení. Ale… pro historické maniaky je to stále zábavná hra, a proto se jí lidé stále věnují. Proto dnešní příspěvek.

Každý, kdo sestavuje takový seznam špatných císařů, by měl na začátku opravdu označit svá hodnotící kritéria. Prostě zavraždit spoustu nevinných lidí je něco úplně jiného než být Špatný pro císařství – ostatně samotné císařství bylo ze své podstaty brutální útvar už od svého zrodu. Být hluboce neoblíbený – nebo nosit šaty – je také velmi odlišné od toho být Špatný pro Impérium. Nepopularita u (dějiny píšících) senátních elit neříká nic o nepopularitě u lidu nebo armády a naopak. Sakra, dokonce ani být vyloženě šílený nemusí být nutně Špatné pro Impérium, záleží na okolnostech.

Než tedy nabídnu svůj vlastní pokus o seznam, napadlo mě, že upřesním oba své vlastní parametry kritérií posuzování.

Kritéria:

(i) Budu uvažovat o říši od jejího založení Augustem až do jejího konečného rozdělení na Západ a Východ po Theodosiově smrti a o Západní říši až do sesazení Romula Augusta v roce 476 n. l.

(ii) Budu uvažovat o říši od jejího založení Augustem až do jejího konečného rozdělení na Západ a Východ po Theodosiově smrti. Tedy žádní Byzantinci.

(ii) Jak velké (odstranitelné) škody napáchali tito lidé na zdraví a rozvoji širší říše? Ano, to vytváří přirozenou zaujatost vůči pozdějším císařům, ale jak již bylo zmíněno, subjektivita je neodmyslitelným rysem tohoto druhu projektu. Je také velmi dobré naznačovat, že bych o Caligulovi uvažoval jinak, kdyby byl o dvě století později… ale prostým faktem je, že o dvě století později nebyl. Mohu ho posuzovat pouze podle jeho doby.

No a dobře. Teď už ale k seznamu…

5. Karel IV. Petronius Maximus (455 n. l.)

Dva a půl měsíce na trůně… a přesto tak hrozný, že si zaslouží místo na tomto seznamu. Ještě než získal trůn, podařilo se mu přesvědčit (protivného a neschopného) císaře Valentiniana III. k vraždě (protivného, ale schopného) generála Aetia… což, řečeno s antickým zdrojem, znamenalo, že mu císař „usekl pravou ruku levou.“

Petronius Maximus pak zorganizoval vraždu Valentiniana III. Dobře mu tak – nikdo by Valentiniana neobvinil z ničeho jiného než z toho, že byl hrozný. Poté přinutil Valentinianovu vdovu, aby se za něj provdala… to už je problematičtější, i když to dává politický smysl. Skutečná katastrofa? Přimět Valentinovu dceru, aby si vzala jeho syna. Dceru, která už byla zaslíbená synovi krále Vandalů.

Vandalové byli poněkud rozmrzelí.

Výsledkem bylo vyplenění Říma tak velkolepé, že slovo „vandal“ dodnes nabylo vlastního významu. Vážně – proti plenění z roku 455 n. l. vypadá to z roku 410 n. l. pozitivně krotce a přitom je pravděpodobně násilnějším a smysluplnějším projevem konce Říma než klidné sesazení Romula Augusta v roce 476. Reakce Petronia Maxima? Útěk. Než se mu to podařilo, byl zavražděn davem. Asi nikomu nechyběl.

4. Commodus (180-192 n. l.)

Nejznámější jako padouch z filmu Gladiátor (2000), historie je k Commodovi tradičně krutá, i když s vydatným odůvodněním. Je to strašlivý císař navazující na pět dobrých císařů a připravil půdu pro to, co přišlo později… Rok pěti císařů (193 n. l.), Severovskou dynastii a významnou krizi třetího století. Vzal stabilní situaci a spláchl ji do záchodu do té míry, že se z ní už nikdy zcela nevzpamatovala. Commodus jako takový představuje zlomový bod římských dějin. Ne tak docela začátek konce, ale možná začátek začátku konce.

Commodus byl příšerný podle jakéhokoli měřítka, takže se objevuje na seznamu nejhorších císařů každého z nás, ačkoli při sestavování tohoto žebříčku vlastně ignoruji některé věci, které jsou mu předhazovány. Commodova posedlost osobní účastí na gladiátorských zápasech byla v Římě obrovským kulturním nešvarem… ale protože mě zajímají dlouhodobé vlivy, budu to ignorovat. Ne, pro mé účely to byl Commodus, kdo vrátil staré špatné časy čistek a císařské paranoie a dalších krutostí, které nebyly k vidění už sto let. No a taky to, že nechal zbankrotovat státní pokladnu a zdemoloval administrativu.

Třebaže Tiberius prováděl čistky, alespoň po sobě zanechal stabilní a finančně zdravou říši. Když se Caligula činil, nastaly alespoň klidnější časy. A Domicián byl alespoň kompetentní. Zkorumpovaný, líný a brutální Commodus byl něco jiného. Tentokrát se normy měnily a nebylo návratu.

(Jistě, nemuselo to tak být. Pertinax mohl věci napravit, kdyby dostal příležitost, a učinit tak z Commoda nešťastnou vzpomínku. Ale Pertinax byl zavražděn a zbytek je historie).

3. Caracalla (211-217 n. l.)

Již dříve jsem poznamenal, že pouhé zavraždění spousty nevinných lidí z člověka ve své podstatě nedělá špatného císaře. Caracalla však dokázal svůj sadismus učinit natolik univerzálním, že stojí přinejmenším za zmínku. Mezi vraždou vlastního bratra v přítomnosti jejich matky (o které strašlivě lhal), zahájením čistek proti domnělým příznivcům svého bratra, zmasakrováním Alexandrie za domnělou urážku a vyvoláním diplomatického incidentu zmasakrováním svatby… Caracalla byl někdo zvláštní. Psychopatičtí šílenci koupající se v krvi už nebyli jen záležitostí hlavního města, ale něčím, co trápilo i širší říši.

Z dlouhodobějšího hlediska Caracallovy největší škody pro říši představovaly jeho rozmařilé výdaje na armádu (Caracalla se zde proslavil tím, že se řídil radami starého dobrého otce na smrtelné posteli, aniž by měl otcovy kompetence). Nejenže tím zaneřádil císařské finance, ale také zvýšil očekávání armády na obscénně nereálnou úroveň… což byla situace, která dobře připravila půdu pro vylomeniny Banánové republiky později ve třetím století. Pozdější pokusy vrátit armádu zpět do láhve jen rozzlobily příliš mocné lidi, a když se zapálila právě tato rozbuška… rozpoutalo se peklo.

Nikdo dnes nemá o Commodovi co pěkného říct, ale obyčejní lidé alespoň oceňovali jeho posedlost hrami. Caracalla? Spíše než o nemístné hledání dobré vůle jako by se vysmíval celé říši, aby ho zabila. Dokonce i jediná pozitivní věc, kterou udělal – dal občanství všem svobodným lidem -, se týkala jen rozšíření daňové základny, aby mohl více utrácet za armádu. Dodatečné zdanění vedlo k odlivu bohatství z provincií se vším, co k tomu patří.

2. Maximinius Thrax (235-238 n. l.)

Zatraceně cool jméno s nezapomenutelnou postavou (ten chlap byl gigantický). A pro změnu někdo z nižších vrstev. Co na tom nemilovat?“

Vlastně docela dost.

Ty zásoby dynamitu, které se hromadily za Commoda, roku pěti císařů a Severovy vojenské diktatury? Maximinius byl ten, kdo zapálil rozbušku. Tím, že zavraždil předchozího císaře a nechal se uznat svými vojáky, zahájil Maximinius novou epochu římských císařských dějin: padesátiletou pohromu poznamenanou občanskými válkami, epidemiemi, invazemi a hospodářským kolapsem. Císaři vzestupovali a padali v závislosti na rozmarech vojáků – a upřímně řečeno, říše se měla úplně zhroutit. V širším pohledu otevřel Maximinius dveře pěti stoletím všeobecného evropského chaosu, přerušovaného jen krátkým uklidněním. To je docela dlouhodobé dědictví (jeho svržení dokonce vedlo k Roku šesti císařů).

Ještě bezprostřednější je, že utlačovatelský aparát, který vybudoval, aby mohl financovat své vojáky, rozzuřil všechny ostatní, a Řím má spíše štěstí, že byl zavražděn dříve, než se mohl vrátit, aby očistil své odpůrce.

1. Honorius (395-423 n. l.)

Nejhorší z nejhorších je někdo, kdo nikdy nezíská kouzlo Caliguly nebo Nerona. Abychom byli k Caligulovi a Neronovi spravedliví, ti skutečně něco dokázali. Na Honoriovi, muži, který si vytvořil osobní mocenské vakuum v době, kdy Západní říše – strukturálně oslabená rozdělením od Východu – nutně potřebovala aktivního vůdce, není nic okouzlujícího. Honorius, podobně jako americký prezident James Buchanan v roce 1857, zdědil nepříjemnou situaci a proměnil ji v katastrofu díky své otupující neschopnosti.

Bylo to období, kdy byl Řím pod silným tlakem barbarů. Jediný muž, který zůstal a zběsile držel situaci pohromadě? Generál jménem Stilicho, který znovu a znovu pobíhal a zachraňoval situaci (jistě, i on dělal chyby, ale byly to chyby pochopitelné a alespoň se snažil). Honorius – na naléhání jednoho ze svých ministrů – nechal Stilicha popravit. Nejen to, ale také očistil (a mučil!) všechny Stilichovy spolupracovníky. Taková je za Honoria kompetence.

A co se týče barbarů, gótský vůdce Alarich uzavřel se Stilichem dohodu. Gótové chtěli nějakou půdu, a když se to vezme kolem a kolem, byl to pro říši docela slušný obchod. Honorius od dohody odstoupil. Alarich přinutil město Řím, aby dohodu obnovilo. Honorius pak Alaricha znovu podrazil.

Alarich v roce 410 n. l. vyplenil Řím, aby dosáhl pochopitelného cíle. Nebylo to ani ošklivé vyplenění (to by počkalo na rok 455 n. l.), a dokonce to nebylo ani poprvé v živé paměti, kdy Řím utrpěl za to, že podrazil barbary (*kašle* Adrianopol v roce 378 *kašle*)… ale byla to obrovská ztráta prestiže. Takovou, které se dalo zcela předejít a kterou lze Honoriovi spravedlivě položit k nohám.

Byzantský historik Prokopios ze 6. století uvádí anekdotu o Honoriově reakci na plenění:

„V té době prý císař Honorius v Ravenně dostal zprávu od jednoho z eunuchů, zřejmě hlídače drůbeže, že Řím zahynul. A on vykřikl a řekl: „A přesto mi právě zobal z ruky!“. Měl totiž velmi velkého kohouta, který se jmenoval Řím; eunuch pochopil jeho slova a řekl, že to bylo město Řím, které zahynulo rukou Alaricha, a císař s úlevou rychle odpověděl: „Ale já jsem si myslel, že moje drůbež Řím zahynula. Tak velká prý byla pošetilost, kterou byl tento císař posedlý.“

Procopius psal více než sto let poté, takže anekdotu berte s rezervou, ale člověk si udělá obrázek o tom, jak se na císaře pohlíželo v pozdní antice. Není to lichotivý portrét (také na rozdíl od obvinění vznesených proti Caligulovi nejde ani tak o tyrana utlačujícího elitu, jako spíše o mouřenína, který nechal říši padnout. Vím, který z nich spouští můj detektor špatnosti víc).

Třešničkou na dortu je, že Honorius byl také císařem, který řekl Britům, aby se starali sami o sebe, pokud jde o obranu. Ano, Řím nebyl schopen bránit své britské občany, vzhledem k tomu, že měl jiné starosti, ale tyto jiné starosti byly odrazem Honoriova špatného řízení.

Nejsem příznivcem dějin Velkých mužů (nebo v tomto případě Dějin Hrozných mužů) a bylo by špatné svalovat kolaps západní říše na Honoria. Podobné věci mají vždy hlubší příčiny a já zastávám názor, že větší záhadou je, jak se Západní říše udržela tak dlouho vzhledem ke strukturálním a ekonomickým překážkám. Ale vidět Honoriovu politováníhodně dlouhou vládu jinak než jako dvacet osm let katastrofy a špatného řízení v nejhorší možné době je prostě nemožné. Honorius dostává můj hlas jako nejhorší císař, jakého kdy Řím měl.

***

Ale počkejte, řeknete si. A co císař X? Ti byli otřesní! Nuže dobrá, dovolte mi, abych ospravedlnil ty, kteří se do výběru nedostali.

Významná opomenutí:

(i) Caligula (po Kr. 37-41)

Každý příklad sadistického monstra – je prakticky synonymem pro strašné římské císaře…. až na to, že jsou tu dva problémy. Zaprvé, prameny, které o něm máme (Suetonius), jsou jednak nespolehlivé a jednak byly napsány mnohem později. Číst Suetonia, abychom pochopili Caligulu, je spíše jako číst britské bulvární noviny, abychom pochopili Napoleana. Za druhé, i kdybychom se přiklonili k obrazu Caliguly jako monstra, na rozdíl od Commoda a Caracally nezpůsobil říši, která byla stále na vzestupu, žádné trvalé škody.

(ii) Nero (54-68 n. l.)

Proslul tím, že si hrál na housle, zatímco Řím hořel (nehrál – housle ještě nebyly vynalezeny) a pronásledoval křesťany. To druhé se ukázalo jako problematické pro jeho dlouhodobou pověst, protože, inu, nakonec by křesťané psali dějiny. Nicméně, když se na to podíváme v kontextu, zdá se, že existují slušné důkazy o Neronově popularitě mezi prostým lidem – po jeho smrti se objevilo několik různých lidí, z nichž každý se za něj vydával, což naznačuje, že samotní Římané v něm neviděli zrovna Hitlera. Navíc, i když nebyl velký, říše nebyla zrovna rozvrácená a skutečně byla ještě půl století od svého vrcholu.

(iii) Tiberius (14-37 n. l.)

Pamatujeme si ho kvůli paranoie, čistkám a zvrácenostem. To druhé je možná přehnané, ale myslím, že můžeme s jistotou říci, že tento muž nebyl oblíbený („do Tiberu s Tiberiem!“). Na druhou stranu, navzdory svým osobním problémům – a krvelačnosti svých čistek – zanechal říši v silné a finančně stabilní pozici.

(iv) Domicián (81-96 n. l.)

Další případ tradiční historie psané elitami – toho chlapa nemohly vystát. A abychom byli spravedliví, nikdo nemůže pochybovat o tom, že Domicián byl vysoce autokratický se všemi problémy, které z toho vyplývají. Moderní historikové jsou však k němu obecně mnohem milejší, považují ho za efektivně autokratického a pokládají základy pro pozitiva druhého století. Protože se moje kritéria zaměřují na to, zda byl císař pro říši špatný, znamená to, že ho do seznamu nejhorších císařů nemohu zařadit.

(v) Elagabalus (218-222 n. l.)

Ten, kterého si všichni pamatují jako deviantního podivína se solárním náboženským fetišem. Okvětní lístky růží nepovinné. Na rozdíl od ostatních, kteří se dostali na seznam „pozoruhodných opomenutí“, Elagabala nikdo nikdy neobviní z toho, že by byl tyran. Jeho největším hříchem byla neschopnost… i když vzhledem k tomu, že to byla náctiletá loutka, je to trochu kruté. A rozhodně porušoval kulturní normy. Důvod, proč se nedostal do výběru? Jednoduchý – širší říše nebyla v roce 222 n. l. o nic horší než v roce 218. Po jeho smrti všichni zatáhli oponu nad jeho vládou a dělali, jako by se nikdy nestala. Skutečnost, že to mohli udělat, naznačuje, že nebyl tak špatný, alespoň ne dlouhodobě.

(vi) Valentinián III (425-455 n. l.)

Vlastně jsem se nad tím trápil. Valentinián – spolu s Honoriem – patří k velkým bláznům pátého století. Požitkářský hlupák, který zavraždil jediného užitečného člověka v okolí (Aetia)… vlastní rukou, nic méně, a který pokračoval v hnilobě. Nakonec jsem ho ze seznamu vynechal na základě toho, že během své vlády ve skutečnosti nevyvolal vyplenění Říma. Možná si zaslouží alespoň čestnou zmínku?

(vii) Didius Julianus (193 n. l.)

Ano, říši si doslova koupil. Ano, byl to nejponižující okamžik v dějinách pretoriánské gardy. Ale upřímně řečeno, kromě role v obludné frašce nikomu moc neublížil.

(viii) Dioklecián (284-305 n. l.)

Dioklecián se na seznamech nejhorších císařů objevuje překvapivě často a je to upřímně děsivé. Ano, pronásledoval křesťany, ale být špatný pro říši znamená víc než zabíjet křesťany. Ano, jeho ekonomické reformy byly pochybné (mírně řečeno), ale jejich prosazování bylo tak malé, že je to celé trochu sporné. Dioklecián nemá na seznamu nejhorších císařů co dělat, a to z jednoho prostého důvodu. A sice, že zachránil říši po padesátileté krizi a zajistil jí další dvě století existence. To mu navzdory jeho chybám zajišťuje místo mezi největšími císaři všech dob.

**

Takže ano: můj pokus o odpověď na nezodpověditelnou (a nejasně pophistorickou) otázku. As I’ve said, it really depends on what criteria you are applying.