The Myth of Fat Elvis

History has been cruel to Elvis Presley. Last impressions are usually the enduring ones, and our last impression of Elvis is the „Fat Elvis“ of the 1970s: a sweaty, blubbery shell of his former self, spaced out on drugs in his gaudy Elvis suit as he butchers his song catalog on a Las Vegas stage. This impression is accurate for the latter years of his life, but it is not a complete one.

The Elvis of the 1970s — especially the early 1970s — was an innovator onstage. Invigorated by his stunning 1968 TV special, Elvis had returned to live performing after a lengthy layoff, while he churned out horrible movies for most of the 1960s. He was hungry. Chtěl pocítit žár a vzrušení z osobního kontaktu s publikem. V Las Vegas našel to, co hledal. Ale Elvis nehrál jen v Las Vegas. Změnil Las Vegas.

V době, kdy se Elvis objevil, bojovalo Las Vegas o relevanci u mladšího publika. Město bylo pro současné rockové hvězdy příliš hranaté. A být příliš hranatý pro rock and roll byl v éře po Beatles velký problém. Jistě, Las Vegas vždy přitahovalo tvrdé hráče. Ale hvězdy staré gardy, jako byl Frank Sinatra, které poskytovaly hráčům nezbytnou zábavu, se vytrácely.

A pak do města přijel Elvis. Mluvíme o správném místě a správném čase. Elvis zachránil Las Vegas jako dovolenkovou destinaci a epicentrum zábavy. Ani on nespadl s padákem z nebe a nehrál písničky jako venkovský rarášek, za kterého ho mnozí lidé považovali. Svou kapelu si vybíral ručně až po doprovodné zpěvačky (včetně Cissy Houstonové, matky Whitney). Elvis byl Elvis, a tak si také přivezl orchestr, aby zaplnil velké pódium, kterému se chystal říkat domov, na dvě několikatýdenní vystoupení v hotelu International (z něhož se později stal lasvegaský Hilton). Řekl jim, jaký zvuk chce, uspořádal show podle svých představ a zkoušel kapelu tak dlouho, dokud nezněla tak elektricky, jak to cítil on. Při zkouškách nosil na kotnících a zápěstích závaží, aby si zvýšil výdrž.

Elvis si také dělal domácí úkoly. Studoval Toma Jonese – v té době už dynamickou hvězdu Stripu – a naučil se několik triků, jak si Las Vegas získat, například používat své tělo jako zbraň. V padesátých letech Elvis naučil svět síle pohupování boků na pódiu, ale od Louisiana Hayride k Las Vegas byla dlouhá cesta, jeviště, na kterém skutečně propadl, když v roce 1956 hrál v hotelu New Frontier. Nikdy nevystupoval večer co večer na tak velkém pódiu, jako bylo to, na kterém se chystal hrát v hotelu International.

Nechtěl ani své publikum vzít do vzpomínek. Bylo mu už přes třicet a na tehdejší rockové poměry mu přibývalo let. Jeho hudební instinkt mu napovídal, že bude muset hrát současné písně, aby byl aktuální – ale musely znít jako Elvisovy písně. Nehodlal ze sebe udělat hlupáka, jako to udělal Frank Sinatra na konci šedesátých let, když se snažil přizpůsobit svůj hlas rockovým písním, které zněly ještě více mimo a trochu zoufale. Moudře si vybral svěží písně, které zněly nadčasově, například swamp funk „Polk Salad Annie“ a „Proud Mary“, a také písně, které právě nahrál v Memphisu, jako „Suspicious Minds“ a „In the Ghetto“ (které se samozřejmě měly stát hity).

V srpnu 1969 vyšel na pódium a úplně všechno změnil – možná ne v takovém měřítku jako kdysi v padesátých letech, ale dostatečně velkým způsobem, aby to ovlivnilo budoucnost jednoho města. Nikdo předtím nepřinesl do Las Vegas rock-and-rollovou show jako on. A kritikům se líbilo, co viděli a slyšeli.

Richard Goldstein v deníku The New York Times napsal, že vidět Elvise „bylo jako dostat do obličeje kbelíkem rozpuštěného ledu. Vypadal tam nahoře tak nadčasově, tak konstantně“. Ellen Willisová v New Yorkeru napsala: „Presley přišel na scénu a okamžitě otřásl všemi mými očekáváními a předpojatými kategoriemi“. Jejich reakce byly typické. Elvis se stal hitem.

Elvis vydržel na scéně ještě mnoho let a na začátku 70. let své vystoupení zdokonaloval a přidával do něj další pódiové pohyby (například karate) a písně. Nehrál však jen v Las Vegas. Překročil jeho hranice. Frank Sinatra byl v Las Vegas legendou, ale byl pro hazardní hráče. Elvis byl tak velký, že přitahoval především lidi, kteří se na něj přišli podívat. Zábavní průmysl si toho všiml: místo turné mohla hvězda zůstat na jednom místě a vystupovat pro fanoušky, kteří za ní přišli. A tak se zrodila novodobá rezidence. V průběhu let umělci jako Elton John a Lady Gaga vydělali na rezidenčních pobytech jmění. Elvis jim vydláždil cestu. Otevřel dveře Paule Abdul, Aerosmith, Christině Aguileře, Boyz II Men, Mariah Carey, Cher, Foreigner, Billymu Idolovi, Journey, Righteous Brothers, Davidu Lee Rothovi, Santaně, Gwen Stefani, Stingovi, Shanii Twain a Keithu Urbanovi, kteří spolu s Lady Gaga v době psaní tohoto článku inzerují rezidence v Las Vegas. Tyto stárnoucí hvězdy, stejně jako před nimi Elvis, se snaží zaujmout tím, že využívají rezidencí v Las Vegas k velkolepému prohlášení o své již dobře známé a slavné kariéře. Možná netvoří novou hudbu, ale mohou čerpat z hlubokých katalogů, aby fanouškům připomněly, proč na nich vůbec záleželo (na rozdíl od Elvise, který během svého působení v Las Vegas tvořil novou hudbu). Kromě toho Elvis pravděpodobně také otevřel dveře nesmírně populárním show, jako byla například pocta Cirque du Soleil Beatles „Love“, které se staly atrakcí samy o sobě, nikoli druhořadou alternativou k hazardu.

Jak napsal Richard Zoglin, autor knihy Elvis in Vegas, v deníku The New York Times, „Elvis přinesl do Las Vegas něco nového: ne komorní show ve stylu nočního klubu Rat Pack, ale velkou rockovou koncertní extravaganci. Ukázal, že rock’n’roll (a také country a R&B) může fungovat na velkém pódiu ve Vegas. A přivedl nový druh publika: ne pravidelné návštěvníky Vegas a high rollery, ale širší, více středoamerické publikum: fanoušky a fanynky, kteří po Elvisovi křičeli jako teenageři, rodiny, které si z Elvise udělaly hlavní náplň letních prázdnin.“

Elvise v době jeho největší slávy na počátku 70. let si můžete připomenout zhlédnutím videoklipu „Polk Salad Annie“. Ještě než zazpívá jediný tón, naprosto ovládá pódium. Především vypadá, jako by mu sál patřil: je štíhlý, opálený a sebevědomý, jeho štíhlá postava je až příliš štíhlá pro bílý oblek s kšandami, který má na sobě. Usměje se a uvede jižansky vyprahlou melodii krátkým úvodem, který vás přenese na venkovská pole hlubokého Jihu. A pak se pustí do písně, a to nejen svým doutnajícím hlasem, ale i podsaditým tělem. Hýbe se, třese nohama, mlátí do vzduchu a pohybuje rameny jako zpívající gyroskop. Pozorně ho sledujte, hlavně jeho pravou ruku. Dělá víc než jen tancuje a krčí se: svým tělem ovládá tempo své doprovodné kapely. Řídí tu show svým hlasem a tělem.

V průběhu 70. let natočil také přesvědčivou hudbu – skvělé Back in Memphis v roce 1970, vynikající Elvis Country v roce 1971 a velmi dobré Promised Land and Good Times o několik let později. Dokonce i slušný, ale ne skvělý počin jako Moody Blue, vydaný v roce jeho smrti, obsahoval geniální momenty. Naštěstí byla zaznamenána i některá jeho živá vystoupení z tohoto období, včetně Elvis in Person at the International Hotel, On Stage a That’s the Way It Is.

Naneštěstí toto kouzlo nevydrželo dlouho. Tlak, který na něj vyvíjelo několikatýdenní vystupování dvakrát do večera, na něj dolehl. Bral prášky, aby se udržel vzhůru a usnul (ale abychom byli k Elvisovi spravedliví, bral prášky, které mu škodily, protože důvěřoval lékařům, kteří mu je předepsali, jak to Američané hromadně dělali ještě dlouhá léta). Jedl nadměrně – špatné jídlo, kvůli kterému jeho váha stoupala. Jeho vystoupení se stala nedbalými. A zbytek příběhu znáte. Ale nikdy neztratil hlas. Bez ohledu na to, jak se dostal do špatné formy, jeho hlas si zachoval svou sílu. A síla toho hlasu mi zůstává.

Mýtus o tlustém Elvisovi nespočívá v tom, že se stal hrubě obézním – to se stalo – ale v tom, že ho definovalo jeho požitkářské chování. Elvis byl komplexní osobností až do konce. V době, kdy už na něm údajně nezáleželo, měnil tvář živé zábavy na další desetiletí.

Related: „Jak Elvis znovuobjevil svou velikost“, který se zaměřuje na Elvisův comeback před jeho návratem do Las Vegas.