The Spartan Spin

Pankáči zabalení do tkaniček

Jaden Westmen

Doc Martens jsou přední linií k identifikaci radikálů, nebo si to někteří okrajoví lidé myslí.

Šílená barva tkaniček neoznačuje někoho za nacistu a bylo by vám odpuštěno, kdybyste byli zmateni, proč vám to nějaký magor vykřikuje na Twitteru, Tumblru, Redditu nebo – nedej bože – na Facebooku. Tento typ stereotypizace – snaha identifikovat lidi podle oblečení – je samozřejmě směšný, ale k mému zděšení se dvacetiletí lidé mentálně uvěznění čtyřicet let v minulosti stále řídí krajkovým kodexem, který si vymyslel nějaký blbec, protože chtěl v osmdesátých letech zapadnout mezi své podivínské kamarády.

I když by se falešné ztotožnění dalo na první pohled odmítnout jako pouhý otravný výstřelek unavené kontrakultury, která už má svá nejlepší léta dávno za sebou, je to jen jedna z vln v oceánu nesnesitelného cringe, který prostupuje komunitou punkrockerů v Americe i mimo ni.

Tak co je to punk? Pokud se vám někdo snaží dát jasnou definici se zavedenými pravidly, jimiž se musíte řídit, jednoduše propaguje myšlenkový úl a spouští nebo pokračuje v řetězech klišé.

Surová vášeň, hněv a láska v lidském duchu přepsaná do hudby a hudebního životního stylu se dusí a umírá, když ji dusí definice, očekávání a předpisy. Když někdo řekne: „Ty vole, ty se nechováš jako ‚X‘? Jsi falešný pankáč, vole!“, konformizuje se, nepomáhá individualitě ani kreativitě.

Výše zmíněný krajkový kód mutuje v punkrockových komunitách z otravné výstřednosti na virus. Podle tohoto takzvaného zavedeného kódu červené tkaničky na botách Doc Martens znamenají, že se hlásíte k nacistické ideologii, modré tkaničky, že jste zabili policistu, bílé tkaničky, že jste bílý supremacista, a oranžové tkaničky, že se hlásíte k S.H.A.R.P., SkinHeads Against Racial Prejudice. Tento „kodex“ měl sice reálný základ, protože byl populární mezi jihokalifornskými punkovými gangy v 80. letech, ale to bylo před čtyřiceti lety. A jeho udržování existuje pouze v myslích twitterových bláznů, kteří ani nebyli naživu, aby byli svědky těchto gangů a jejich aktivit.

Připomíná mi to setkání z minulého roku, kdy si jeden můj kamarád právě pořídil nové Doc Martens, ale vyjádřil mi obavy, že ho pověsí na hřebík jako nějakého nácka, když si vymění tkaničky. Jiný můj známý měl zase červené tkaničky do Doců a za jeho zády se mluvilo o tom, v jaké podivné rasistické subkultuře se asi pohybuje. Přišlo mi to otravné, ale nejspíš to byla jen drobnost, za kterou nestála žádná opravdová společenská podpora.

Poté jsem otevřel Twitter, kde jsem našel uživatele „Kenny“, který básnil o symbolické povaze bot Doc Marten s červenými tkaničkami. Nemohl jsem si pomoct, a tak jsem se s ním pustil do diskuse. Tvrdil, že každý vzdělaný pankáč jako on má plné právo být agresivní, pokud projdete kolem něj a podobně smýšlejících jedinců. „Kenny“ zašel tak daleko, že řekl, že „se to rovná nošení pásky na ruce nacistické strany“, a zdálo se, že jeho přívrženci v ozvěně s ním souhlasí. Přestože jeho argumentace byla sémantická a neměla moc co do sebe, stále se našli pankáči, kteří opakovali stejné bláboly.

Tvrdá kapela Dead Kennedys a její frontman Jello Biarafa to nejlépe nazpívali ve své písni „Chickensh** Conformist“: „Is this a state of mind or just another label?“ (Je to stav mysli, nebo jen další nálepka?). Skupina Against Me! o 24 let později zpívala: „V hloubi jejich lidskosti jsem viděl jen bezkrevnou ideologii“. Obě kapely a jejich texty vysílají poselství, že ti mezi nimi, pankáči, nechtějí nic jiného než splynout v kolektiv s úlovou myslí, za jejich výstřelky nestojí žádná skutečná motivace, komunita bez společné věci.

Když je v subkultuře zakořeněno chovat se jako dravá úlová mysl ječících dospělých dětí při pohledu na pestrobarevné tkaničky od bot, je subkultura protivná. Představte si, že by Holden Caulfield nikdy neprojevil své prozření na konci knihy „Kdo chytá v žitě“ a neměl žádnou motivaci pro svůj nepřiměřený hněv; je to protivné a naše současná punková kultura je také taková.