Toby Keith

Toby Keith na svém debutovém singlu z roku 1993 nazpíval píseň „Should’ve Been a Cowboy“ a celou svou kariéru postupoval s outlaw swagger, který naznačoval, že je jedním z posledních kovbojů v současné country hudbě. Jako každý maverick se Keith vzpíral snadné kategorizaci, mazaně mísil žánry, vplétal současné postoje a zvuky do tradičních forem country a psal se smyslem pro humor, který střídal suchý a chlácholivý. Jemnější aspekty jeho hudby byly často zastíněny jeho bravurním vystupováním, zejména jeho protestními skladbami po 11. září. „Courtesy of the Red, White and Blue (The Angry American)“ udělala z Tobyho Keitha v roce 2002, téměř deset let poté, co se začal pravidelně objevovat v první desítce country hitparád, jméno, a nově nabyté crossoverové slávy využil tím, že si zazpíval s Williem Nelsonem, zahrál si v několika filmech a otevřel vydavatelství Show Dog Records, kde natočil svá nejbohatší alba: Honkytonk University z roku 2005 a White Trash with Money z roku 2006. Tyto desky Keithovi pomohly usnadnit vstup do středního věku, kdy už hity nebyly tak velké, ale stále jich bylo dost, a své publikum si udržel pravidelným koncertováním v autobuse, kde byl známý tím, že psal žebravé melodie.

Keith se narodil jako Toby Keith Covel v Clintonu v Oklahomě v roce 1961 a vyrůstal převážně na farmě v Moore nedaleko předměstí Oklahoma City. Na kytaru začal hrát v osmi letech, inspirován country hudebníky, kteří hráli ve večerním klubu, který vedla jeho babička. Poslouchal otcovy nahrávky Boba Willse a zamiloval si Haggardovu hudbu. Na střední škole pracoval jako pomocník na rodeu a po maturitě si našel práci na nedalekých ropných polích. Mezitím založil kapelu Easy Money Band a hrál country-rock v alabamském stylu v okolních honky tonks. Zhruba po třech letech nastal v ropném průmyslu velký útlum a Keith začal hrát poloprofesionální fotbal za farmářský tým USFL, dokonce si vyzkoušel (neúspěšně) angažmá v krátkodobé lize v Oklahoma City. Po dvou letech fotbalu se Keith rozhodl soustředit na hudbu a vydal se na mnohem náročnější turné. Natočil několik nahrávek pro místní nezávislé labely a jeho demokazeta se nakonec dostala k někdejšímu alabamskému producentovi Haroldu Sheddovi, který Keithovi pomohl uzavřít smlouvu s Mercury.

Keithovo debutové album s vlastním názvem vyšlo v roce 1993 a díky singlu „Should’ve Been a Cowboy“, který se umístil na předních příčkách hitparád, zaznamenalo úspěch. Další tři písně z desky – „Wish I Didn’t Know Now“, „A Little Less Talk and a Lot More Action“ a „He Ain’t Worth Missing“ – se dostaly do první pětky a alba se prodalo přes dva miliony kopií. „Who’s That Man“, hlavní singl z jeho druhého alba Boomtown, vyšel koncem roku 1994 a stal se jeho druhým číslem jedna; Boomtown se dostalo do obchodů začátkem roku 1995 a stalo se zlatým díky dalším Top Ten hitům „Upstairs Downtown“ a „You Ain’t Much Fun“. Keith na ni ještě téhož roku navázal sváteční deskou Christmas to Christmas a v roce 1996 se vrátil s řádným albem Blue Moon. Jeho první dva singly, „A Woman’s Touch“ a „Does That Blue Moon Ever Shine on You“, se dostaly do Top Ten a třetí, „Me Too“, zajistil Keithovi třetí první místo a také pomohl albu získat platinu. Album Dream Walkin‘ vyšlo v roce 1997 a znamenalo jeho první spolupráci s plodným producentem Jamesem Stroudem, se kterým od té doby pravidelně spolupracoval. „We Were in Love“ a titulní skladba se dostaly do Top 5 hitů, stejně jako „I’m So Happy I Can’t Stop Crying“, duet se Stingem. Keith však toužil po ještě větším průlomu a začínal být nespokojený s Mercuryho propagačním úsilím. V roce 1999 opustil vydavatelství a následoval Strouda do nashvillské divize DreamWorks.

Keithův debut u labelu How Do You Like Me Now?! vyšel koncem roku 1999 a začal mu přinášet širší uznání, na které se cítil připraven. Titulní skladba se dostala na první místo country hitparády a přinesla mu první popový hit v Top 40. Její následovník „Country Comes to Town“ se dostal do Top 5 a skladba „You Shouldn’t Kiss Me Like This“ se rovněž dostala na první místo. Celkově se album vyznačovalo drsným a drzým přístupem, který Keithovi pomohl získat silnější identitu interpreta. Bylo také prvním, které mu přineslo dlouho vytoužená významná průmyslová ocenění, když ho v roce 2001 Akademie country hudby jmenovala mužským zpěvákem roku a vyhlásila album roku „How Do You Like Me Now?!“. Mezitím se Keith zviditelnil v mainstreamových médiích, objevil se v epizodních rolích v seriálu Touched by an Angel a v televizním filmu Dukes of Hazzard a zahrál si také v sérii telefonních reklam. Později, v roce 2001, se jeho následující album Pull My Chain stalo jeho prvním albem, které se dostalo na vrchol countryových žebříčků, a také jeho prvním popovým albem v Top Ten. Z alba vzešly tři singly, které se umístily na prvním místě: „I’m Just Talkin‘ About Tonight“, „I Wanna Talk About Me“ a „My List“.

Když Keith v létě 2002 nahrál skladbu „Courtesy of the Red, White and Blue (The Angry American)“, byl již vycházející superstar. Píseň, která byla zuřivou reakcí na teroristické útoky z 11. září, zasáhla agresivně vlastenecky naladěné posluchače, zatímco jiní ji odsuzovali jako jingoismus na kolenou. Celý spor vyvrcholil, když se moderátor ABC News Peter Jennings ohradil proti Keithovu vystoupení v televizním programu na 4. července. Keith byl ze seznamu hostů vyškrtnut a následný mediální poprask se ukázal být reklamním tahákem. Mezitím se píseň dostala na první místo country hitparády a přešla do popové Top 25. To vše připravilo půdu pro album Unleashed, které se po vydání v roce 2002 prodávalo jako housky na krámě a debutovalo na prvním místě v country i popové hitparádě. „Who’s Your Daddy?“ se stala country hitem číslo jedna a duet Willieho Nelsona „Beer for My Horses“ se také dostal do country Top Ten.

V roce 2003 vydal Keith desku Shock’n Y’All, která byla navzdory svému názvu plná dostatečně drsných a drsňáckých hitů, aby si opět nesmírně získala srdce Ameriky. Honkytonk University následovala v květnu 2005, ve stejném roce Mercury vydalo Chronicles, kolekci tří jeho největších alb: Toby Keith, Boomtown a Blue Moon. Po odchodu od Universalu a dlouholetého producenta Strouda založil Keith vlastní společnost Show Dog Nashville a v roce 2006 vydal první desku tohoto labelu, hit číslo dvě White Trash with Money. O rok později vydal Big Dog Daddy, první album, které sám produkoval, a také sváteční album A Classic Christmas. V následujících letech Keith pokračoval v nastoleném tempu a v roce 2008 vydal album That Don’t Make Me a Bad Guy, v roce 2009 American Ride a v roce 2010 Bullets in the Gun. Album Clancy’s Tavern, které vyšlo v roce 2011, bylo inspirováno klubem jeho babičky, který v dětství často navštěvoval. Keith byl také v prosinci 2011 zvolen umělcem desetiletí na American Country Awards. Clancy’s Tavern přinesla Keithovi dvojici hitů „Made in America“ a „Red Solo Cup“ – první z nich se umístil na vrcholu country žebříčku Billboard, druhý se dostal do Top 40 Billboard.

Na podzim 2012 se vrátil s dalším novým albem Hope on the Rocks, kterému předcházel singl „I Like Girls That Drink Beer“. Ani „I Like Girls That Drink Beer“, ani druhý singl z alba, „Hope on the Rocks“, se v hitparádě nedostaly dál než na 17. místo a Keith se brzy vrátil se svým 17. albem Drinks After Work. Album Drinks After Work vyšlo téměř na den přesně rok po albu Hope on the Rocks a objevilo se na konci října 2013; předcházelo mu vydání singlu s titulní skladbou, která se v country hitparádě umístila na 28. místě. Následná skladba Shut Up and Hold On se dostala na 49. místo. V říjnu 2014 Keith vydal „Drunk Americans“, první singl z chystaného alba, ale trvalo ještě celý rok, než se 35 MPH Town dočkalo realizace, které na jaře 2015 předcházela titulní skladba jako singl. Keith absolvoval turné 35 MPH Town v průběhu roku 2016 a v září 2017 se vrátil s deskou The Bus Songs, kolekcí žebravých melodií, které schoval na svá alba, doplněnou o dvě nové písně. Po reedici k 25. výročí vydání stejnojmenného debutu z roku 1993 s novým názvem Should’ve Been a Cowboy napsal Keith akustickou baladu Don’t Let the Old Man In pro film Clinta Eastwooda The Mule. „Don’t Let the Old Man In“ se objevila na kompilaci Greatest Hits z roku 2019: The Show Dog Years.