Tohle je potřeba pro vstup do Delta Force

Jak velké mučení je člověk ochoten podstoupit, aby získal prestižní práci? Vzhledem k tomu, že na každou pracovní pozici ve Spojených státech je předloženo v průměru 250 životopisů, dá se předpokládat, že poměrně hodně.

Ale je tu psaní nekonečných životopisů – a pak je tu běh čtyřicet mil v noci po nerovné lesní cestě s padesátikilovým batohem – přičemž po dosažení každého bodu cesty se přidává další váha.

A abyste se vůbec dostali do výběrového řízení na tuto konkrétní práci, musíte nejprve zvládnout umění dobrovolně vyskočit z dokonale funkčního letadla.

To se samozřejmě týká přijímacího řízení do špičkové jednotky komanda americké armády.

Eric Haney popsal zážitky z jedné z dálkových túr ve své knize Inside Delta Force:

„Měl jsem za sebou něco přes třicet mil, ale stále mi zbývalo více než dvacet. Bylo stále obtížnější provádět v hlavě výpočty rychlosti. Ruce mě brněly od popruhů batohu, které se mi zařezávaly do ramen, skřípaly nervy a tepny a omezovaly průtok krve do paží.

Předklonil jsem se proti váze batohu. Měla jsem pocit, že za sebou táhnu vlak, a nohy mě bolely až ke kolenům. Nemyslím tím, že by mě jen bolely, myslím tím, že jsem měl pocit, jako by mě někdo přivázal ke stojanu a mlátil mě pálkou po koulích chodidel. Snažila jsem se spočítat, kolik stop-kilogramů energie dnes moje nohy zatím absorbovaly, ale musela jsem tu snahu vzdát. Věděl jsem jen, že nahromaděná tonáž všech těch tisíců kroků je obrovská. A bude to jen horší.“

Operační oddíl speciálních sil Delta – neboli „Delta Force“ – zůstává zahalen stejně tak oficiálním tajemstvím jako populární legendou.

Technicky se jedná o elitní protiteroristickou jednotku pro speciální mise, Delta Force se od 80. let 20. století podílela prakticky na všech významných amerických vojenských akcích – ať už šlo o pokus o záchranu politických vězňů z opevněného vězení v Grenadě, dopadení panamského mocipána Manuela Noriegy, lov raket Scud za iráckými liniemi, boj se somálskými válečníky, atentáty na vůdce ISIS, a dokonce i o asistenci mexickým mariňákům ve smrtící přestřelce, při níž byl dopaden drogový král „El Chapo“.

A o všech misích, které zůstávají utajeny, lze jen spekulovat.

Existence jednotky zůstává americkou vládou rituálně nepřiznána, přestože její organizace a přezdívky (častá je „Combat Application Group“ (CAG)) jsou poměrně dobře zdokumentovány v knihách bývalých členů a její výkony jsou oslavovány ve filmech jako Černý jestřáb sestřelen a televizních seriálech jako Jednotka.

Delta Force založil plukovník Charles Beckwith, který v šedesátých letech sloužil jako výměnný důstojník u britské speciální letecké služby v době, kdy byla zapojena do náročné, ale úspěšné protipovstalecké kampaně proti komunistickým guerillám v Malajsii.

Beckwith byl pěkný tvrďák. Během svého působení jako velitel jednotek SAS v džungli málem zemřel na bakteriální infekci. Poté, když velel zeleným baretům ve Vietnamu, byl zasažen kulkou ráže 50 mm – a přežil poté, co byl označen za ztracený případ.

Tyto zkušenosti zanechaly na rodákovi z Georgie dojem a ten následně vymyslel přísný „Q-Course“, který se používá k výcviku dnešních jednotek speciálních operací zelených baretů.

Beckwith byl přesvědčen, že armáda potřebuje ještě elitnější jednotku přímého nasazení s psychickou a fyzickou odolností, která by byla schopna samostatně a dlouho operovat v terénu. Navíc zdůrazňoval, že jednotka by měla být složena pouze ze zkušených důstojníků a poddůstojníků, kteří již prokázali své schopnosti v terénu.

Beckwithova vize je dodnes základem selektivního výcviku Delta Force. Aby se rekruti Delta vůbec kvalifikovali do výcvikového kurzu pro operátory (OTC), musí mít dlouholeté zkušenosti s kvalifikací pro výsadkové operace, bezpečnostní prověrku „Secret“ a čistý disciplinární rejstřík.

Údajně tyto požadavky znamenají, že tři čtvrtiny rekrutů Delta Force pocházejí ze dvou dalších hlavních armádních jednotek pro speciální operace: 75. pluku Rangers, který se často zapojuje do rozsáhlejších operací za nepřátelskou linií, a Zelených baretů, které se specializují na nasazení, výcvik a vedení místních jednotek v cizích zemích.

Samotný výcvikový kurz pro operátory klade velký důraz na zdokonalování střeleckých dovedností – zejména v kontextu záchrany rukojmích. Několik zařízení slouží výhradně k nácviku scénářů záchrany rukojmích v realistickém prostředí od velkých civilních budov až po letadla a válečné lodě.

Adepti výcviku Delta se také učí demolicím, vylamování zámků a dokonce i technikám výroby bomb. Operativci CIA je školí ve špionážních technikách od stínování zájmových osob přes předávání zpravodajských informací pomocí mrtvých schránek až po agresivní „taktickou jízdu“ – ano, takovou, o které jste si mysleli, že je jen fantazií vyhrazenou pro akční filmy.

Pouze zlomek z těch, kteří byli vybráni k absolvování OTC, ji dokáže dokončit.

Je zřejmé, že k tomu, aby se člověk nejprve kvalifikoval a poté dokončil šestiměsíční výcvikový kurz pro operátory, je zapotřebí výjimečné fyzické vytrvalosti, psychické přizpůsobivosti a naprosté ctižádosti.

Ale extrémní výcvikový režim má i střízlivý podtext:

Operace Eagle Claw, jediná mise Delty vedená Beckwithem, byla pokusem o záchranu rukojmích na americkém velvyslanectví v Íránu v roce 1979. Skončila v plamenech ještě před setkáním s nepřátelskými silami, když se jeden ze zúčastněných vrtulníků zřítil na tanker, z něhož doplňoval palivo, a osm lidí zahynulo.

V říjnu 1993 vyskočili odstřelovači Delty Randy Shughart a Gary Gordon Delta z orbitálního vrtulníku, protože trvali na tom, že se musí vložit na zem, aby zachránili havarovaného armádního pilota vrtulníku Michaela Duranta před obléhajícím davem v ulicích somálského Mogadiša. Oba byli o několik minut později zabiti spolu s dalšími třemi operátory Delty, kteří zahynuli v celodenní bitvě, jež si vyžádala zhruba tisíc mrtvých.

Během prvních let honu na bin Ládina se operátoři Delty účastnili akcí v Afghánistánu – v jednu chvíli přišli na pomoc afghánskému prezidentovi Hamídu Karzáímu poté, co ho málem zabila zbloudilá laserem naváděná bomba – a diskrétněji v Pákistánu a indické provincii Kašmír. Zúčastnili se také mnoha náletů během invaze do Iráku a následného dlouhého protipovstaleckého konfliktu. Ke konci americké mise v Iráku v roce 2009 deník Washington Post uvedl, že zhruba polovina všech příslušníků Delta v Iráku obdržela Purpurové srdce za zranění v boji.

V tomto světle se ukazuje, že brutální proces výběru a výcviku jednotky má jiný účel než fetišismus fyzické zdatnosti – má pomoci identifikovat takové jedince, kteří jsou fyzicky zdatní a motivovaní opakovaně podnikat nebezpečné mise, které se někdy skutečně mohou ukázat jako nemožné.

Sébastien Roblin získal magisterský titul v oboru řešení konfliktů na Georgetownské univerzitě a působil jako univerzitní instruktor Mírových sborů v Číně. Pracoval také v oblasti vzdělávání, redakční práce a přesídlování uprchlíků ve Francii a ve Spojených státech. V současné době píše o bezpečnosti a vojenské historii pro časopis War Is Boring.