Transsubstanciace
SummaryEdit
Od prvních staletí církev hovořila o prvcích používaných při slavení eucharistie jako o proměněných v tělo a krev Krista. Mezi termíny, kterými se o této proměně hovořilo, patřily „trans-elementace“ a „proměna“. O chlebu a vínu se říkalo, že jsou „učiněny“, „proměněny“ v tělo a krev Kristovu. Podobně mluvil i Augustin: „
Termín „transsubstanciace“ se začal používat přinejmenším v 11. století, kdy se hovořilo o proměně, a ve 12. století byl již široce používán. Čtvrtý lateránský koncil jej použil v roce 1215. Když pozdější teologové přijali v západní Evropě aristotelskou metafyziku, vysvětlovali změnu, která již byla součástí katolického učení, v termínech aristotelské substance a akcidentů. Reformace šestnáctého století to uváděla jako důvod pro odmítnutí katolického učení. Tridentský koncil neprosadil aristotelskou teorii substance a akcidentů ani termín „transsubstanciace“ v jeho aristotelském významu, ale uvedl, že tento termín je vhodným a správným označením pro změnu, k níž dochází při konsekraci chleba a vína. Tento termín, který pro tento koncil neměl žádnou podstatnou závislost na scholastických představách, se v katolické církvi používá k potvrzení faktu Kristovy přítomnosti a tajemné a radikální změny, k níž dochází, nikoli však k vysvětlení toho, jak k této změně dochází, neboť k ní dochází „způsobem přesahujícím chápání“. Tento termín je zmíněn v obou vydáních Katechismu katolické církve z let 1992 a 1997 a v pozdějším (2005) Kompendiu Katechismu katolické církve je mu věnována významná pozornost.
Patristické obdobíEdit
Raní křesťanští autoři označovali eucharistické prvky jako Ježíšovo tělo a krev. V krátkém dokumentu známém jako Učení apoštolů neboli Didaché, který je možná nejstarším křesťanským dokumentem mimo Nový zákon, v němž se hovoří o eucharistii, se píše: „Ať nikdo nejí ani nepije z vaší eucharistie, pokud nebyl pokřtěn ve jménu Páně; neboť i o tom Pán řekl: ‚Nedávejte to, co je svaté, psům‘.“
Ignatius z Antiochie, píšící kolem roku 106 n. l. římským křesťanům, říká: „Chci chléb Boží, nebeský chléb, chléb života, jímž je tělo Ježíše Krista, Syna Božího, který se stal potomkem Davida a Abraháma, a chci nápoj Boží, totiž jeho krev, která je neporušitelnou láskou a věčným životem.“
V témže roce psal křesťanům do Smyrny a varoval je, aby se „od takových heretiků drželi stranou“, protože mimo jiné „se zdržují eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že eucharistie je tělo našeho Spasitele Ježíše Krista, který trpěl za naše hříchy a kterého Otec ze své dobroty znovu vzkřísil.“
Justin Mučedník kolem roku 150 v souvislosti s eucharistií napsal: „Ne jako obyčejný chléb a obyčejný nápoj je přijímáme, ale podobně jako Ježíš Kristus, náš Spasitel, když se stal tělem skrze Boží slovo, měl pro naši spásu tělo i krev, tak podobně jsme byli poučeni, že pokrm, který je požehnán modlitbou jeho slova a z něhož se proměňováním živí naše krev a tělo, je tělo a krev toho Ježíše, který se stal tělem.“
Přibližně v roce 200 n. l. Tertulián napsal: „Když vzal chléb a dal jej svým učedníkům, učinil jej svým vlastním tělem tím, že řekl: Toto je mé tělo, to jest podoba mého těla. Figura by však nemohla být, kdyby předtím nebylo skutečné tělo. Prázdná věc neboli přízrak není schopen postavy. Jestliže však (jak by mohl říci Markion) předstíral, že chléb je jeho tělo, protože mu chyběla pravá tělesná podstata, vyplývá z toho, že musel dát chléb za nás.“
Apoštolské konstituce (sestavené kolem roku 380) říkají: „Biskup ať podává oběť se slovy: Tělo Kristovo, a ten, kdo přijímá, ať řekne: Amen. A jáhen ať vezme kalich, a když jej podává, ať řekne: Krev Kristova, kalich života, a ten, kdo pije, ať řekne: Amen.“
Ambros z Milána (zemřel 397) napsal:
Možná řeknete: „Vidím něco jiného, jak to, že tvrdíte, že přijímám Tělo Kristovo?“ …Dokažme, že to není to, co stvořila příroda, ale to, co posvětilo požehnání, a moc požehnání je větší než moc přírody, protože požehnáním se mění sama příroda. … Neboť ta svátost, kterou přijímáte, je učiněna tím, čím je, Kristovým slovem. Jestliže však Eliášovo slovo mělo takovou moc, že sneslo oheň z nebe, nebude mít Kristovo slovo moc měnit přirozenost živlů? … Proč hledáte řád přirozenosti v Těle Kristově, když sám Pán Ježíš se narodil z Panny, nikoli podle přirozenosti? Je to pravé Tělo Kristovo, které bylo ukřižováno a pohřbeno, to je pak skutečně svátost jeho Těla. Sám Pán Ježíš prohlašuje: „Toto je mé Tělo.“ Před požehnáním nebeských slov se mluví o jiné přirozenosti, po konsekraci se označuje Tělo. On sám mluví o své Krvi. Před konsekrací má jiné jméno, po ní se nazývá Krev. A ty říkáš: Amen, to znamená: Je to pravda. Ať srdce uvnitř vyznává, co ústa vyslovují, ať duše cítí, co hlas říká.
Další křesťanští autoři ze čtvrtého století říkají, že v eucharistii dochází k „proměně“, „transelementaci“, „proměně“, „transpozici“, „změně“ chleba v Kristovo tělo.
Augustin prohlašuje, že chléb konsekrovaný v eucharistii se skutečně „stává“ (latinsky fit) tělem Kristovým: „Věřící vědí, o čem mluvím; poznávají Krista v lámání chleba. Víte, ne každý chléb, ale ten, který přijímá Kristovo požehnání, se stává Kristovým tělem.“
StředověkEdit
V 11. století vzbudil Berengar z Tours odpor, když popřel, že by k vysvětlení skutečnosti skutečné přítomnosti byla nutná jakákoli hmotná změna prvků. Jeho postoj nebyl nikdy diametrálně odlišný od postoje jeho kritiků a pravděpodobně nebyl nikdy exkomunikován, ale kontroverze, které vyvolal (viz Stercoranismus), přiměly lidi k vyjasnění nauky o eucharistii.
Nejstarší známé použití termínu transsubstanciace k popisu proměny chleba a vína v tělo a krev Krista v eucharistii provedl Hildebert de Lavardin, arcibiskup z Tours, v 11. století. Koncem 12. století byl tento termín již široce používán.
Čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 hovořil o chlebu a vínu jako o „transsubstanciaci“ v tělo a krev Kristovu: „Jeho tělo a krev jsou skutečně obsaženy ve svátosti oltářní pod podobou chleba a vína, neboť chléb a víno byly Boží mocí transsubstancializovány v jeho tělo a krev“. Teprve později ve 13. století byla přijata aristotelská metafyzika a v souladu s ní se rozvinulo filosofické zpracování, které našlo klasickou formulaci v učení Tomáše Akvinského“ a v teoriích pozdějších katolických teologů ve středověku (augustinián Giles z Říma a františkáni Duns Scotus a Vilém z Ockhamu) i později.
ReformaceEdit
Během protestantské reformace bylo učení o transsubstanciaci ostře kritizováno jako aristotelská „pseudofilosofie“ importovaná do křesťanského učení a zavržena ve prospěch učení Martina Luthera o svátostném spojení, resp. ve prospěch, podle Huldrycha Zwingliho, eucharistie jako památky.
V protestantské reformaci se učení o transsubstanciaci stalo předmětem mnoha sporů. Martin Luther zastával názor, že „není třeba věřit učení o transsubstanciaci, ale prostě tomu, že Kristus je v eucharistii skutečně přítomen“. Ve svém díle „O babylonském zajetí církve“ (vydaném 6. října 1520) Luther napsal:
Je tedy absurdní a neslýchané žonglování se slovy, když se pod pojmem „chléb“ rozumí „podoba nebo nehody chleba“ a pod pojmem „víno“ „podoba nebo nehody vína“. Proč nechápou i všechny ostatní věci jako jejich podoby nebo případky? I kdyby se tak mohlo dít u všech ostatních věcí, přece jen by nebylo správné takto vykastrovat Boží slova a svévolně je vyprázdnit z jejich významu. navíc církev měla pravou víru více než dvanáct set let, během nichž se svatí Otcové ani jednou nezmínili o této transsubstanciaci – jistě zrůdném slově pro zrůdnou myšlenku -, dokud v církvi v posledních třech stech letech nezačala bujet Aristotelova pseudofilosofie. Během těchto staletí bylo chybně definováno mnoho dalších věcí, například že božská podstata není ani zrozena, ani zplozena, že duše je substanciální formou lidského těla a podobná tvrzení, která jsou bezdůvodná a nesmyslná, jak přiznává sám kardinál z Cambray.
Ve svém Vyznání o Kristově večeři z roku 1528 napsal:
Proč bychom tedy neměli při večeři mnohem více říkat: „Toto je mé tělo“, i když chléb a tělo jsou dvě odlišné substance a slovo „toto“ označuje chléb? I zde došlo ze dvou druhů předmětů ke spojení, které nazvu „svátostným spojením“, protože Kristovo tělo a chléb se nám dávají jako svátost. Nejedná se o přirozené nebo osobní spojení, jako je tomu v případě Boha a Krista. Je to možná také jiné spojení než to, které má holubice s Duchem svatým a plamen s andělem, ale je to jistě také svátostné spojení.
To, co Luther takto nazval „svátostným spojením“, neluteráni často mylně nazývají „konsubstanciací“.Ve spise „O babylonském zajetí“ Luther obhajoval víru v reálnou přítomnost Ježíše a ve svém traktátu „Klanění svátosti“ z roku 1523 obhajoval adoraci Kristova těla a krve v eucharistii.
Huldrych Zwingli učil, že svátost má čistě symbolický a pamětní charakter, a tvrdil, že to byl smysl Ježíšova pokynu: „
Anglický král Jindřich VIII. se sice rozešel s papežem, ale zachoval mnoho podstatných prvků katolické nauky, včetně transsubstanciace. Ta byla zakotvena v Šesti článcích z roku 1539 a pro každého, kdo by transsubstanciaci popíral, byl výslovně stanoven trest smrti.
Toto se změnilo za Alžběty I. V 39 článcích z roku 1563 anglikánská církev prohlásila „Transsubstanciaci (neboli proměnu podstaty chleba a vína) ve večeři Páně nelze dokázat svatým písmem, ale odporuje jasným slovům Písma, ruší podstatu svátosti a zavdává příčinu k mnoha pověrám“. Byly vydány zákony proti účasti na katolických bohoslužbách, které zůstaly nezákonné až do roku 1791.
Po půldruhého století – od roku 1672 do roku 1828 – hrála transsubstanciace v britském politickém a společenském životě důležitou roli, a to v negativním smyslu. Podle zákona o testech bylo zastávání jakéhokoli veřejného úřadu podmíněno výslovným popřením transsubstanciace. Každý uchazeč o veřejný úřad musel zopakovat formuli stanovenou zákonem: „Já, N, prohlašuji, že věřím, že ve svátosti Večeře Páně nebo v prvcích chleba a vína při jejím svěcení nebo po jejím svěcení žádnou osobou nedochází k transsubstanciaci.“
Tridentský koncilEdit
Tridentský koncil v roce 1551 prohlásil, že učení o transsubstanciaci je dogmatem víry, a uvedl, že „při konsekraci chleba a vína dochází k proměně celé substance chleba v substanci těla Krista, našeho Pána, a celé substance vína v substanci jeho krve. Tuto proměnu svatá katolická církev vhodně a správně nazývá transsubstanciací.“ Na svém 13. zasedání, které skončilo 11. října 1551, koncil definoval transsubstanciaci jako „onu podivuhodnou a výjimečnou proměnu celé substance chleba v Tělo a celé substance vína v Krev – přičemž zůstávají pouze druhy chleba a vína -, kteroužto proměnu vskutku katolická církev nejvhodněji nazývá transsubstanciací“. Tento koncil oficiálně schválil používání termínu „transsubstanciace“ k vyjádření učení katolické církve na téma proměny chleba a vína v tělo a krev Kristovu v eucharistii s cílem zachovat Kristovu přítomnost jako doslovnou pravdu a zároveň zdůraznit skutečnost, že nedochází ke změně empirických podob chleba a vína. Neprosazovala však aristotelskou teorii substance a akcidentů: hovořila pouze o species (zjevech), nikoli o filozofickém termínu „akcident“, a slovo „substance“ se v církvi používalo po mnoho staletí předtím, než byla aristotelská filozofie na Západě přijata, jak ukazuje například jeho použití v Nicejském vyznání víry, které hovoří o tom, že Kristus má stejnou „οὐσία“ (řecky) nebo „substantia“ (latinsky) jako Otec.
Od Druhého vatikánského konciluEdit
Katechismus katolické církve uvádí učení církve o transsubstanciaci dvakrát.
Opakuje to, co nazývá shrnutím katolické víry Tridentského koncilu o „proměně chleba a vína v Kristovo tělo a krev, Kristus se stává přítomným v této svátosti“, víru „v účinnost Kristova slova a působení Ducha svatého, které tuto proměnu uskutečňují“: „y konsekraci chleba a vína dochází k proměně celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. Tuto proměnu svatá katolická církev vhodně a správně nazvala transsubstanciací.“
Součástí vlastního shrnutí („Ve zkratce“) učení katolické církve o svátosti eucharistie je i následující konstatování: „Katolická církev se snaží, aby byla svátost transsubstanciací: „konsekrací dochází k transsubstanciaci chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu. Pod konsekrovanými druhy chleba a vína je pravým, skutečným a podstatným způsobem přítomen sám Kristus, živý a slavný: jeho Tělo a jeho Krev s jeho duší a jeho božstvím (srov. Tridentský koncil: DS 1640; 1651).“
Učení Církve je uvedeno v Kompendiu Katechismu katolické církve ve formě otázek a odpovědí:
283. Co znamená transsubstanciace: Transsubstanciace znamená proměnu celé substance chleba v substanci Kristova Těla a celé substance vína v substanci jeho Krve. Tato proměna se uskutečňuje v eucharistické modlitbě účinností Kristova slova a působením Ducha svatého. Vnější vlastnosti chleba a vína, tedy „eucharistické druhy“, však zůstávají nezměněny.
Společná anglikánsko-římskokatolická přípravná komise v roce 1971 ve svém společném prohlášení o eucharistické nauce uvedla:
Společná anglikánsko-římskokatolická přípravná komise v roce 1971 uvedla „Slovo transsubstanciace se v římskokatolické církvi běžně používá k označení toho, že Bůh působící v eucharistii působí změnu vnitřní reality prvků.“
Názory některých osob (ne nutně typické)Edit
V roce 2017 irský augustinián Gabriel Daly uvedl, že Tridentský koncil schválil používání termínu „transsubstanciace“ jako vhodné a správné, ale neučinil ho závazným, a vyslovil domněnku, že jeho pokračující používání je částečně na vině nedostatečného pokroku směrem ke sdílení eucharistie mezi protestanty a katolíky.
Tradicionalistický katolík Paolo Pasqualucci řekl, že absence tohoto termínu v konstituci Druhého vatikánského koncilu o liturgii Sacrosanctum Concilium znamená, že představuje katolickou mši „na způsob protestantů“. Na to Dave Armstrong odpověděl, že „slovo možná chybí, ale pojem ano“. V dokumentu Gaudium et spes se například hovoří o „svátosti víry, v níž se přirozené prvky zušlechtěné člověkem slavně proměňují v jeho Tělo a Krev a poskytují pokrm bratrské solidarity a předchuť nebeské hostiny“ (kapitola 3).
Thomas J. Reese poznamenal, že „používat aristotelské pojmy k vysvětlování katolických tajemství v 21. století je bláhové“, zatímco Timothy O’Malley poznamenal, že „je možné učit nauku o transsubstanciaci, aniž bychom používali slova ‚substance‘ a ‚akcidenty‘. Pokud slovo ‚substance‘ lidi odrazuje, můžete říci: ‚co to vlastně je‘, a to je to, co je substance. To, co to skutečně je, to, co to absolutně je ve svém jádru, je Kristovo tělo a krev.“
Obecná víra a znalosti mezi katolíkyEdit
Průzkum CARA Georgetownské univerzity mezi katolíky ve Spojených státech v roce 2008 ukázal, že 57 % z nich v roce 2008 uvedlo, že věří, že Ježíš Kristus je v eucharistii skutečně přítomen, a téměř 43 % uvedlo, že věří, že víno a chléb jsou symboly Ježíše. Z těch, kteří se účastní mše týdně nebo častěji, věřilo v reálnou přítomnost 91 %, stejně jako 65 % těch, kteří se pouze účastní mše alespoň jednou měsíčně, a 40 % těch, kteří se jí účastní nanejvýš několikrát ročně.
Mezi katolíky, kteří se účastní mše alespoň jednou měsíčně, byl podíl věřících v reálnou přítomnost 86 % u katolíků před II. vatikánským koncilem, 74 % u katolíků po II. vatikánském koncilu, 75 % u katolíků po II. vatikánském koncilu a 85 % u mileniálů.
Zpráva Pew Research z roku 2019 zjistila, že 69 % katolíků ve Spojených státech věří, že při eucharistii jsou chléb a víno „symboly těla a krve Ježíše Krista“, a pouze 31 % věří, že „během katolické mše se chléb a víno skutečně stávají tělem a krví Ježíše“. Z této druhé skupiny většina (28 % všech amerických katolíků) uvedla, že ví, že to církev učí, zatímco zbývající 3 % uvedla, že to neví. Z 69 % těch, kteří uvedli, že chléb a víno jsou symboly, téměř dvě třetiny (43 % všech katolíků) uvedly, že to, čemu věří, je učení církve, 22 % uvedlo, že tomu věří i přesto, že vědí, že církev učí, že chléb a víno se skutečně stávají tělem a krví Kristovou. Mezi katolíky ve Spojených státech, kteří se účastní mše alespoň jednou týdně, tedy mezi nejsledovanější skupinou, 63 % přijalo, že chléb a víno se skutečně stávají tělem a krví Kristovou; zbylých 37 % považovalo chléb a víno za symboly, přičemž většina z nich (23 %) nevěděla, že církev, jak uvádí průzkum, učí, že se tyto prvky skutečně stávají tělem a krví Kristovou, zatímco zbylých 14 % odmítlo to, co bylo uvedeno jako učení církve. Pew Report prezentoval „chápání toho, že chléb a víno používané při přijímání jsou symboly těla a krve Ježíše Krista“ jako rozpor s přesvědčením, že „během katolické mše se chléb a víno skutečně stávají tělem a krví Ježíše“. Katolická církev sama hovoří o chlebu a vínu používaných při přijímání jako o „znameních“ a zároveň jako o tom, že se „stávají“ Kristovým tělem a krví: „Znamení chleba a vína se způsobem přesahujícím chápání stávají tělem a krví Kristovou“.
V komentáři ke zprávě Pew Research Greg Erlandson upozornil na rozdíl mezi formulací v průzkumu CARA, v němž byla volba mezi „Ježíš Kristus je skutečně přítomen v chlebu a víně eucharistie“ a „chléb a víno jsou symboly Ježíše, ale Ježíš není skutečně přítomen“, a volbou Pew Research mezi „během katolické mše se chléb a víno skutečně stávají tělem a krví Ježíše“ a „chléb víno jsou symboly těla a krve Ježíše Krista“. Cituje postřeh Marka Graye, že slovo „vlastně“ zní jako „něco, co by se dalo analyzovat pod mikroskopem nebo empiricky pozorovat“, zatímco církev učí, že „podstata“ chleba a vína se při konsekraci mění, ale „náhody“ neboli zdání chleba a vína zůstávají. Erlandson to dále komentuje: „
Katolíci možná nedokážou výstižně definovat ‚skutečnou přítomnost‘ a výraz ‚transsubstanciace‘ jim může být nejasný, ale svou úctou a chováním dávají najevo své přesvědčení, že nejde jen o symbol.“
Z rozporu mezi statistikami CARA (2008) a PEW (2019) je obviňováno používání slova „skutečná“ namísto „reálná“: většina katolíků používá výraz „skutečná přítomnost“ a považuje ho za méně kontroverzní mezi křesťanskými církvemi.