Vítejte v největší sbírce penisů na světě
HUSAVIK, Island — Když před třemi lety našel místní rybář na svém pozemku mrtvého mrože, uřízl mu penis a zavolal Sigurdura Hjartarsona.
„Sundal jsem ho. Chceš ho?“ zeptal se v domnění, že Hjartarson, kurátor falologického muzea, které se nachází příhodně o pár kilometrů dál, by mohl mít zájem o genitálie něčeho, co popsal jako extrémně starého, dvě tuny vážícího mrože.
Hjartarson byl nadšený. Jeho Islandské falologické muzeum, které uchovává největší sbírku penisů a jejich částí na světě, získalo další cenný exemplář.
Aby mohl vlastnit intimní partie všech samců savců žijících na Islandu – což je cíl, který si před lety stanovil -, potřeboval Hjartarson mrože, což je zvíře, které je rok od roku vzácnější.
„Sbírání penisů je jako sbírání čehokoli jiného. Nikdy nemůžete přestat, nikdy to nemůžete dohnat, vždycky si můžete pořídit nový, lepší,“ řekl Hjartarson, když sahal do pokladny muzea ve tvaru penisu, aby vrátil zákazníkovi nějaké drobné, a pak si vzal telefon stejného tvaru.
Interiér tohoto islandského muzea neboli „falotéky“, jak mu Hjartarson rád říká, vypadá jako zlověstné prostředí pro nějakou morbidní rozlučku se svobodou. Dokonce i stínidla lamp, která nejsou vyrobena tak, aby vypadala jako penisy, jsou vyrobena z býčích a jehněčích šourků.
„Víte, sběratelé. Mohou být trochu posedlí,“ vysvětlil Hjartarson.
To, co z mrože zbylo, dnes leží v muzeu naložené jako obří kořen zázvoru ve skleněném válci, který byl vyroben na zakázku, aby se do něj impozantní kus vešel. Je na něm nápis: „Člen 100 cm , kost penisu 62 cm s oběma varlaty. Ve formalínu.“
Přestože je mrož Hjartarsonovým oblíbeným kusem, není zdaleka největším exemplářem ve falotéce. Tato pocta patří vorvaňovi a jeho děsivému, metr a půl dlouhému penisu.
„Tohle ani není celý,“ řekl Hjartarson a vysvětlil, že po smrti velryby dvě třetiny jejího penisu vytékají ven. Odhaduje, že celý penis vorvaně měří na délku 13 stop a váží téměř 800 kilogramů – to jsou impozantní údaje na zvíře, které ho použije nanejvýš jednou za rok.
Ale ne všechny exempláře penisů vystavené v Husaviku jsou tak děsivě velké. To platí zejména pro orgán vedený pod kódem „D15b“.
Tento patřil lidskému muži, proslulému sukničkáři jménem Pall Arason, který zemřel v lednu ve věku 95 let poté, co tvrdil, že spal s 296 ženami (vedl si samozřejmě „pánskou výsledkovou listinu“).
V roce 1996 Arason souhlasil s tím, aby byl jeho penis po jeho smrti darován muzeu. Své slovo dodržel, i když těsně před smrtí litoval, že se v posledních letech „trapně scvrknul“.
Dnes leží exemplář, ochlupený a celý, mezi menšími kusy savců – potkanů, králíků a křečků, jejichž údy se poníženě dodávají s lupou – v průhledné vitríně s nápisem: „Homo Sapiens Sapiens. Člen celý, se šourkem a oběma varlaty. Ve formalínu.“
Každoročně se do této malé rybářské vesničky na severovýchodě Islandu, vzdálené asi 6 hodin jízdy od Reykjavíku, vydá 11 000 návštěvníků, aby si v muzeu prohlédli 276 kusů penisů.
Většina z nich pochází z místních druhů, ale Hjartarson pěstuje i mezinárodní sekci.
„To je ono, 37 let sbírání penisů. Někdo to udělat musel,“ řekl Hjartarson a ukázal na stěny a skříně plné vycpaných, naložených a vysušených penisů nebo – v případě býka z roku 1988 – „nasolených, vysušených a vyrobených jako vycházková hůl.“
Hjartarson sám sebe popisuje jako nudného, konvenčního člověka. „Jsem rodinný typ,“ říká.
Jeho manželka a čtyři děti jeho koníček podporují a berou ho převážně jako neškodnou výstřednost. Letos Hjartarson odchází do důchodu a jeho jediný syn převezme podnikání v muzeu, které se vyrovnalo teprve loni.
Nápad s falotékou začal v roce 1974 jako vtip se čtyřmi sušenými býčími penisy, které Hjartarson dostal od kamaráda. Tehdy se sušený býčí penis, takzvaný pizzle, používal jako bič na zvířata.
„Jeden jsem si nechal a zbylé tři jsem rozdal přátelům jako vánoční dárky,“ řekl.
Tento jeden kus mu stačil k tomu, aby si získal dobrou pověst. V té době žil Hjartarson v malém přístavním městečku Akranes, kde byl ředitelem střední školy.
„Někteří z mých učitelů pracovali v létě v nedaleké velrybářské stanici a začali mi nosit velrybí penisy, prý aby mě poškádlili,“ řekl. „Pak postupně přišel nápad, že by mohlo být zajímavé sbírat vzorky z více druhů savců.“
Do roku 1980 jich měl 13, čtyři z velryb a devět ze suchozemských savců. Do roku 1997, kdy bylo v Reykjavíku poprvé otevřeno muzeum, měl 62 kusů. Zbytek je, jak se říká, historie.
Ale Islandské falologické muzeum v Husaviku možná vypovídá více o sexuální kultuře a mravech na Islandu než o Hjartarsonově koníčku.
Ještě nedávno by bylo podobné muzeum na Islandu nemyslitelné, tvrdí Sigurjon Hafsteinsson, antropolog a docent na Islandské univerzitě.
„Na počátku 90. let 20. století zavedla neoliberální vláda důraz na zábavu, kreativitu, cestovní ruch a tak dále, což umožnilo, aby se na veřejnosti objevily nové myšlenky,“ řekl. „To, a nejen to, umožnilo vznik a rozkvět falologického muzea.“
Hafsteinsson v současné době zkoumá falologii a to, co nazývá „výjimečností Islanďanů“, v knize, kterou na toto téma píše.
Pracovní název?