Vault (architektura)
DomeEdit
Mezi nejstarší známé příklady jakékoli formy klenby patří neolitická vesnice Khirokitia na Kypru. Kruhové stavby, datované do doby asi 6000 let př. n. l., nesly včelí úlové valené klenby z nepálených hliněných cihel a představují také první doklady osídlení s horním patrem. Podobné úlové hrobky, zvané tholoi, existují na Krétě a v severním Iráku. Jejich konstrukce se od té v Khirokitii liší tím, že většina z nich se zdá být částečně zasypaná a umožňuje vstup dromos.
Zapojení kopulí však představuje širší význam slova klenba. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že klenba je v podstatě oblouk, který je vysunut do třetího rozměru, zatímco kopule je oblouk otočený kolem své svislé osy.
Šikmá cihlová sudová klenbaEdit
Klenby ze šikmých cihel jsou pojmenovány podle své konstrukce, cihly jsou uloženy svisle (nikoliv radiálně) a jsou opřené (šikmé) pod úhlem: To umožňuje jejich výstavbu bez použití centrování. Příklady byly nalezeny v archeologických vykopávkách v Mezopotámii z 2. a 3. tisíciletí př. n. l., které byly zasazeny do sádrové malty.
Soudková klenbaPravidelně
Sudová klenba je nejjednodušší forma klenby a připomíná sud nebo tunel podélně rozříznutý na polovinu. Vzniká tak konstrukce složená ze souvislých půlkruhových nebo špičatých výsečí.
Nejstarší známé příklady soudkovitých kleneb postavili Sumerové, pravděpodobně pod zikkuratem v Nippuru v Babylonii, který byl postaven z pálených cihel stmelených hliněnou maltou.
Za nejstarší soudkovité klenby ve starověkém Egyptě jsou považovány klenby v sýpkách postavených faraonem 19. dynastie Ramesseem II, jejichž ruiny se nacházejí za Ramesseem v Thébách. Rozpětí klenby bylo 12 stop (3,7 m) a spodní část klenby se stavěla ve vodorovných pruzích asi do jedné třetiny výšky a prstence nad nimi se skláněly zpět pod mírným úhlem, takže cihly každého prstence, položené naplocho, přiléhaly k sobě, dokud nebyl prstenec dokončen, přičemž nebylo zapotřebí žádného centrování; takto vytvořená klenba měla eliptický průřez, což vyplývalo ze způsobu její stavby. Podobný systém konstrukce byl použit u klenby nad velkým sálem v Ktésifonu, kde byly použity pálené cihly nebo dlaždice velkých rozměrů, stmelené maltou; rozpětí však bylo téměř 25 m (83 stop) a tloušťka klenby byla v horní části téměř 1,5 m (5 stop), protože byly použity čtyři prstence zdiva.
Asyrské paláce používaly pro brány, podzemní hroby a kanalizaci klenby ze šikmých cihel, zhotovené z hliněných cihel sušených na slunci. Za vlády krále Sennacheriba se používaly ke stavbě akvaduktů, například v Jerwanu. V provinčním městě Dúr-Katlimmu z nich byly vytvořeny klenuté plošiny. Zdá se však, že tradice jejich stavění byla předána jejich nástupcům v Mezopotámii, a sice Sásánovcům, kteří ve svých palácích v Sarvestánu a Firouzabádu stavěli kopule podobného tvaru jako ty, které jsou zobrazeny na nimrudských sochách, s tím hlavním rozdílem, že postavené z lomového kamene a stmelené maltou existují dodnes, i když byly pravděpodobně opuštěny při islámské invazi v 7. století.
Ve všech výše citovaných případech v Sumeru a Egyptě byly cihly, ať už pálené, nebo sušené na slunci, popisu, pro který by se dnes vžil termín „dlaždice“; rozměry se pohybovaly od 10 palců (25 cm) do 20 palců (51 cm), byly zpravidla čtvercové a silné asi 2 palce (5,1 cm) až 4 palce (10 cm) a nebyly tvarovány jako vousy, spojovací prostředek byl nahoře silnější než dole. Nejstarší egyptské příklady pravidelných kamenných voussoirů patří do období XXVI. dynastie (cca 650 př. n. l.) v tehdy provedených přístavbách chrámu v Medinet Habu a je pravděpodobné, že zde bylo provedeno jakési vycentrování, neboť klenby jsou postaveny v kruzích, takže po dokončení každého kruhu bylo možné stejné vycentrování posunout dál. Nejstarší příklad pravidelně tvarovaných vikýřů, navíc přibližně ze stejného období, se nachází v kloace v Graviscae v Etrurii, s rozpětím asi 14 stop (4,3 m), jejíž vikýře jsou dlouhé 5 až 6 stop (1,8 m). Kloaka maxima v Římě, kterou nechal postavit Lucius Tarquinius Priscus (603 př. n. l.) k odvodnění bažinaté půdy mezi Palatinem a Kapitolským pahorkem, byla podle Commendatore Boniho zaklenuta v 1. století př. n. l., přičemž klenba byla přes 800 stop (240 m) dlouhá, 10 stop (3 m) dlouhá.0 m) s třemi soustřednými kruhy voussoirů.
Obrovský Eyvan-e Khosro v Ctesiphonu (nedaleko dnešního Bagdádu) byl postaven před více než 1 500 lety v období perských Sasánovců jako trůnní sál. Klenba je asi 37 metrů (121 stop) vysoká, 26 metrů (85 stop) široká a 50 metrů (160 stop) dlouhá, postavená zcela bez centrování a byla to největší klenba postavená až do moderní doby.
Klenby v úžlabíUpravit
Všechny zmíněné klenby byly dosud klenbami sudovými, které, pokud nebyly postaveny pod zemí, vyžadovaly souvislé stěny velké tloušťky, aby odolaly jejich tahu; nejstarší příklad dalšího druhu, křížové sudové klenby, je údajně nad malou halou v Pergamu v Malé Asii, ale její první použití nad halami velkých rozměrů je zásluhou Římanů. Pokud se dvě půlkruhové valené klenby stejného průměru navzájem protínají, jejich průsečík (pravá elipsa) se nazývá valená klenba, po níž se tah klenby přenáší na příčné stěny; pokud se řada dvou nebo více valených kleneb navzájem protíná, přenáší se tíha na pilíře v jejich průsečíku a tah se přenáší na vnější příčné stěny; tak v římské nádrži v Baiae, známé jako Piscina Mirabilis, je řada pěti uliček s půlkruhovými sudovými klenbami protnuta dvanácti příčnými uličkami, přičemž klenby jsou neseny na 48 pilířích a silných vnějších stěnách. Vzhledem k tomu, že šířka těchto uliček je jen asi 13 stop (4,0 m), nebyla konstrukce těchto kleneb nijak obtížná, ale v římských Caracallových lázních mělo tepidárium rozpětí 80 stop (24 m), což je více než dvojnásobek rozpětí anglické katedrály, takže jeho konstrukce byla ze statického i ekonomického hlediska velmi důležitá.Výzkumy M. Choisyho (L’Art de bâtir chez les Romains) založené na důkladném prozkoumání těch částí kleneb, které se dosud zachovaly na místě, ukázaly, že při poměrně malém vycentrování, které se skládalo z příhradových nosníků umístěných ve vzdálenosti asi 10 stop (3,5 metru), bylo tepidárium zhotoveno z příhradových nosníků.0 m) a pokryté prkny položenými od vazníku k vazníku, byly položeny – nejprve – dvě vrstvy římských cihel (o čtvercových rozměrech téměř 2 stopy (0,61 m) a tloušťce 2 palce); na ně a na vazníky byly položeny příčné cihlové prstence s podélnými vazbami v odstupech; na cihlové vrstvy a na vložení prstenců a příčných vazeb byl ve vodorovných vrstvách nanesen beton, jehož úseky byly pevně vyplněny, a povrch byl na obou stranách skloněn a překryt taškovou střechou s nízkým sklonem položenou přímo na beton. Prstence odlehčily centrování od zatížení a dvě vrstvy cihel nesly beton až do jeho zatuhnutí.
Stěny nesoucí tyto klenby byly rovněž postaveny z betonu s občasnými vaznými vrstvami cihel, celá konstrukce byla homogenní. Jednou z důležitých složek malty byla sopečná usazenina nalezená nedaleko Říma, známá jako pucolán, která po zatuhnutí betonu nejenže učinila beton pevným jako samotná skála, ale do jisté míry neutralizovala tah kleneb, které tvořily skořepiny odpovídající kovovému víku; zdá se však, že Římané si hodnotu této pucolánové směsi neuvědomovali, neboť se jinak dostatečně postarali o neutralizaci případného tahu vztyčením příčných zdí a opěr. V tepidáriích v Thermách a v Konstantinově bazilice byla hlavní valená klenba sálu na každé straně vynesena dopředu a spočívala na samostatně stojících sloupech, které tvořily hlavní architektonickou výzdobu, aby se tah dobře přenesl do zdí. V případech, kdy křížové klenby, které se protínaly, neměly stejné rozpětí jako klenby hlavní, byly klenby buď kůlovány tak, aby jejich podhledy mohly být ve stejné výšce, nebo tvořily menší průsečíky v dolní části klenby; v obou těchto případech však byly průsečíky nebo úžlabí zkroucené, pro něž bylo velmi obtížné vytvořit centrování, a navíc působily nepříjemně: Přestože se to při výzdobě klenby snažili všemožně zamaskovat štukovými deskami a reliéfy.
Nejširší sál, který Římané zaklenuli, byl trůnní sál v Diokleciánově paláci na Palatinu, a ten měl obrovské rozpětí 100 stop (30 m), přičemž jeho tah byl vyvažován dalšími sály po obou stranách s opěráky vně. V provinčních městech a v jiných částech Římské říše, kde nebylo možné získat materiál pucolán, se Římané museli spolehnout na svou maltu jako tmelící prostředek, ale ta, ačkoli byla vynikající svého druhu, neměla dostatečnou soudržnost, aby umožnila stavbu kleneb o rozpětí větším než asi 40 stop (12 m), které se obvykle stavěly z režného zdiva. V Malé Asii a Sýrii dosud existují některé klenuté haly, zpravidla připojené k termám, které jsou neseny na velmi silných stěnách. Existovalo mnoho variant římských kleneb, ať už průběžných, nebo křížových, jako například ty, které se používaly nad chodbami v Koloseu a v Marcellově divadle, ale v těchto případech bylo pružení klenby nad vrcholem oblouků hlavního průčelí, takže nedocházelo ke křížení; naproti tomu nad chodbami byly buď eliptické, nebo půlkruhové, nebo nad schodišti stoupající klenby, které byly všechny náročnější na konstrukci; existovala také četná řešení kleneb nad kruhovými sály, z nichž nejvýznamnějším příkladem je klenba v Pantheonu, která měla průměr 142 stop (43 m), a nad polokruhovými sály, které byly někdy velké; klenba známá jako Canopus v Hadriánově vile v Tivoli měla průměr 75 stop (23 m) a byla zaklenuta řadou žeber, mezi nimiž se střídaly valené ploché a půlkruhové pásy a komory; v téže vile a v Římě byly osmiboké sály s různými dalšími kombinacemi kleneb. Dalším dosud nezmíněným typem klenby je klenba v arkádách Tabularium, kde byla použita klenba klenební. Obr. 3 ve srovnání s obr. 2 ukáže rozdíl; v prvním případě jsou křížové úhly vložené, v druhém případě se jedná o žlábky s vystupujícími úhly u základny, které na vrcholu odumírají.
Žebrová klenbaEdit
Odkazuje se na žebrovou klenbu v římských dílech, kde se protínající valené klenby neměly stejný průměr. Jejich stavba musela být v každé době poněkud obtížná, ale tam, kde byla sudová klenba vedena kolem dokola nad chórovou uličkou a byla protínána (jako v kostele svatého Bartoloměje-Velkého ve Smithfieldu v Londýně) polokoulemi namísto válců, bylo to horší a úžlabí složitější. To zřejmě vedlo ke změně systému a k zavedení nového prvku, který zcela převrátil konstrukci klenby. Dosud byly křížícími prvky geometrické plochy, jejichž průsečíky byly diagonální rýhy, eliptického tvaru, zpravidla slabé konstrukce a často točité. Středověký stavitel tento postup obrátil a nejprve zřídil diagonální žebra, která využil jako trvalé středy, a na nich nesl svou klenbu nebo pavučinu, která od této chvíle převzala tvar žeber. Místo eliptického oblouku, který byl dán průsečíkem dvou půlkruhových valených kleneb neboli válců, použil pro diagonální žebra půlkruhový oblouk; tím se však střed čtvercového výklenku klenby zvedl nad úroveň příčných oblouků a stěnových žeber, a klenba tak získala vzhled kopule, jakou lze vidět v lodi Sant’Ambrogio ve Florencii. Aby se tomu vyhovělo, byla příčná a stěnová žebra zpočátku klenuta na kůlech nebo byla horní část jejich kleneb zvýšena, jako je tomu v opatství Abbaye-aux-Hommes v Caen a v opatství Lessay v Normandii. Problém byl nakonec vyřešen zavedením hrotitého oblouku pro příčná a stěnová žebra – hrotitý oblouk byl již dlouho znám a používán kvůli své mnohem větší pevnosti a menšímu tahu na stěny. Při použití hrotitého oblouku pro žebra klenby, ať už bylo rozpětí klenby jakkoli malé, se jeho vrchol mohl výškově vyrovnat s diagonálním žebrem; a navíc při použití pro žebra prstencové klenby, jako v uličce kolem apsidálního zakončení chóru, nebylo nutné, aby poloviny žeber na vnější straně byly ve stejné rovině jako žebra na vnitřní straně; neboť když se protilehlá žebra setkala ve středu prstencové klenby, přenášel se tah z jednoho na druhé stejně, a protože se jednalo již o lomenou klenbu, nebyla změna jejího směru patrná.
První zavedení žebra s lomeným obloukem proběhlo v katedrále v Cefalu a předcházelo opatství v Saint-Denis. Zatímco hrotitý žebrový oblouk je často považován za identifikátor gotické architektury, Cefalù je románská katedrála, jejíž zedníci experimentovali s možností gotického žebrového oblouku dříve, než jej západní církevní architektura široce přijala. Kromě katedrály v Cefalù se zdá, že k zavedení hrotitého obloukového žebra došlo v chórových lodích opatství Saint-Denis u Paříže, které nechal postavit opat Suger v roce 1135. Právě v kostele ve Vezelay (1140) bylo rozšířeno na čtvercový rizalit kruchty. Než se začneme zabývat otázkou sítě nebo kamenného pláště klenby nesené na žebrech, poznamenejme si zde dřívější vývoj velkých kleneb, které byly před zavedením hrotitého obloukového žebra vrženy nad lodě katedrály, resp. kostela. Jak již bylo uvedeno, již v raně křesťanských kostelech byly lodě zaklenuty valenými klenbami, přičemž jediným pokrokem v pozdějším vývoji bylo zavedení příčných žeber, která rozdělovala pole na čtvercové prostory; když se však ve 12. století objevily první pokusy zaklenout lodě, objevila se další obtíž, protože lodě byly dvakrát širší než lodě, takže bylo nutné zahrnout dvě pole lodí, aby vzniklo jedno čtvercové pole v lodi. To byl obrovský prostor pro zaklenutí a navíc z toho vyplývalo, že každý střídající se pilíř nesloužil k žádnému účelu, pokud jde o podporu klenby lodi, a to zřejmě navrhlo alternativu, a sice vytvořit doplňkové žebro napříč kostelem a mezi příčnými žebry. Vznikla tak tzv. sexpartitní nebo šestiboká klenba, jejíž jeden z nejstarších příkladů se nachází v Abbaye-aux-Hommes (S. Etienne) v Caen. Tento kostel, postavený Vilémem Dobyvatelem, byl původně postaven tak, aby nesl pouze dřevěnou střechu, ale téměř o století později byla horní část stěn lodi částečně přestavěna, aby mohla být zakryta klenbou. Obrovské rozměry čtvercové klenby nad lodí však vyžadovaly nějakou dodatečnou oporu, a tak bylo napříč kostelem vrženo mezilehlé žebro, které rozdělilo čtvercový prostor na šest políček a bylo nazváno sexpartitní klenbou, která byla použita v katedrálách v Sens (1170), Laonu (1195), Noyonu (1190), Paříži (1223-1235) a Bourges (1250). Mezilehlá žebra však měla tu nevýhodu, že částečně zakrývala jednu stranu oken klerikoru, a navíc nerovnoměrně zatěžovala střídavé pilíře, takže v katedrále v Soissons (1205) byla zavedena čtyřdílná nebo čtyřklenbová klenba, přičemž šířka každého pole byla rovna polovině rozpětí lodi, a odpovídala tedy pilířům uličky. Výjimku tvoří katedrály Sant‘ Ambrogio v Miláně a San Michele v Pavii (původní klenba) a katedrály ve Speyeru, Mohuči a Wormsu, kde jsou čtyřdílné klenby téměř čtvercové, přičemž mezilehlé pilíře lodí mají mnohem menší rozměry. V Anglii existují šestidílné klenby v Canterbury (1175) (vytyčené Vilémem ze Sensu), Rochesteru (1200), Lincolnu (1215), Durhamu (východní transept) a v kapli svaté Víry ve Westminsterském opatství.
V dřívější fázi žebrové klenby se klenutá žebra skládala ze samostatných nebo oddělených pasů až k pružině; obtížnost samostatného opracování žeber však vedla ke dvěma dalším důležitým změnám: (1) spodní část příčných diagonálních a stěnových žeber byla opracována z jednoho kamene a (2) spodní vodorovná část, která tvoří tzv. tas-de-charge nebo pevnou pružinu. Tas-de-charge neboli masivní pružina měla dvě výhody: (1) umožňoval, aby kamenné vrstvy procházely zdí rovně, takže se celek mnohem lépe spojil, a (2) zmenšoval rozpětí klenby, která pak vyžadovala vycentrování menších rozměrů. Jakmile byla žebra dokončena, položil se na ně pás nebo kamenný plášť klenby. V některých anglických dílech měly jednotlivé kamenné vrstvy od jedné strany ke druhé stejnou výšku; protože však diagonální žebro bylo delší než příčné nebo stěnové žebro, vrstvy se směrem k prvnímu z nich zanořovaly a na vrcholu klenby se vzájemně přisekávaly. V období rané anglické gotiky se v důsledku velkého rozpětí klenby a velmi mírného stoupání nebo zakřivení pásů usoudilo, že je lepší zjednodušit konstrukci pásů zavedením mezilehlých žeber mezi stěnovým žebrem a diagonálním žebrem a mezi diagonálním žebrem a příčnými žebry; aby se vyhovělo tahu těchto mezilehlých žeber, bylo zapotřebí hřebenového žebra a prodloužení tohoto žebra ke stěnovému žebru zakrylo spojení pásů na vrcholu, které nebylo vždy příliš pohledné a tvořilo hřebenové žebro. Naproti tomu ve Francii byly pásnice vždy kladeny vodorovně, a proto jsou nestejně vysoké a směrem k diagonálnímu žebru se zvyšují. Díky tomu se francouzští zedníci mohli obejít bez mezilehlého žebra, které zavedli až v 15. století, a to spíše jako dekorativní než konstrukční prvek, neboť klenutý tvar francouzských pásů učinil zbytečným hřebenové žebro, které se až na výjimky vyskytuje pouze v Anglii. V anglických i francouzských klenbách se při stavbě pavlače zřídkakdy vyžadovalo centrování, k podepření kamenů každého prstence se používala šablona (fr. cerce), dokud nebyl dokončen. V Itálii, Německu a Španělsku byl převzat francouzský způsob stavby pavlače s vodorovnými pásy a kopulovitou formou. Někdy, v případě poměrně úzkých prostorů, a zejména v klerestoriích, bylo stěnové žebro kůlováno, a to způsobovalo zvláštní zkroucení pásu, kde je pružení stěnového žebra na K: pro tyto zkroucené plochy se vžil termín plužní klenba.
Jeden z nejranějších příkladů zavedení mezilehlého žebra se nachází v lodi lincolnské katedrály a hřebenové žebro zde není přeneseno na stěnové žebro. Brzy se však zjistilo, že konstrukci pásu značně usnadňují další žebra, a proto byla tendence zvyšovat jejich počet, takže v lodi katedrály v Exeteru byla mezi stěnovým a diagonálním žebrem tři mezilehlá žebra. Aby se zamaskovalo spojení jednotlivých žeber, byly jejich průsečíky zdobeny bohatě vyřezávanými bosážemi a tato praxe se rozšířila po zavedení dalšího krátkého žebra, známého jako lierne, což je francouzský termín pro hřebenové žebro. Žebra lierne jsou krátká žebra procházející mezi hlavními žebry a používala se především jako dekorativní prvky, jako například v kostele Liebfrauenkirche (1482) v německém Mühlackeru. Jeden z nejlepších příkladů Liernových žeber se nachází v klenbě arkýřového okna v Crosby Hall v Londýně. Tendence ke zvyšování počtu žeber vedla v některých případech k neobvyklým výsledkům, jako například v chóru katedrály v Gloucesteru, kde se běžná diagonální žebra stala pouhými ozdobnými lištami na povrchu křížové hrotité valené klenby, a opět v křížové chodbě, kde se zavedení vějířové klenby, tvořící konkávní konoid, vrátilo k principům římské geometrické klenby. To se dále projevuje v konstrukci těchto vějířových kleneb, neboť ačkoli v nejstarších příkladech bylo každé z žeber nad tas-de-charge samostatným prvkem, nakonec se ukázalo, že je jednodušší vytesat je a pás z masivního kamene, takže žebro a pás byly čistě dekorativní a neměly žádnou konstrukční nebo samostatnou funkci.
Vějířová klenbaEdit
Vějířová klenba zřejmě vděčí za svůj vznik použití středů jedné křivky pro všechna žebra namísto samostatných středů pro příčnou, diagonální stěnu a mezilehlá žebra; usnadnilo ji také zavedení čtyřstředové klenby, protože spodní část klenby tvořila část vějíře neboli konoidu a horní část mohla být podle libosti rozšířena o větší poloměr napříč klenbou. Nejjednodušší verze se nachází v křížové chodbě katedrály v Gloucesteru, kde se vějíře setkávají na vrcholu, takže mezi vějíři jsou jen malé prostory, které je třeba vyplnit. V pozdějších příkladech, jako například v kapli King’s College v Cambridgi, bylo vzhledem k velkým rozměrům klenby nutné zavést příčná žebra, která byla nutná k zajištění větší pevnosti. Podobná příčná žebra se nacházejí v kapli Jindřicha VII. a v bohoslovecké škole v Oxfordu, kde se objevil nový vývoj. Jedním z nedostatků vějířové klenby v Gloucesteru je dojem, že je napůl zapuštěná do zdi; aby se to napravilo, je v obou právě citovaných stavbách celý konoid oddělen a řešen jako závěs.