Vyberte zemi

Tento článek je z
Kreace 28(4):12-17, září 2006
Prohlédněte si naše nejnovější digitální čísloPředplatné

autor: Jonathan Sarfati

Sotva cokoli v Bibli bylo napadáno tolik jako Boží kataklyzmatický soud Noemovy potopy. Začal s tím skotský lékař James Hutton (1726-97), který v roce 1785 před zkoumáním důkazů rozhodl:

„minulé dějiny naší zeměkoule musí být vysvětleny tím, co lze vidět, že se děje nyní… Nelze použít žádné síly, které nejsou pro zeměkouli přirozené, nelze připustit žádné působení kromě těch, jejichž princip známe“ (zvýraznění doplněno).1

Foto wikipedia.org

Nešlo o vyvrácení biblického učení o stvoření a potopě, ale o dogmatické odmítnutí považovat je vůbec za možné vysvětlení – stejně jako posměváčci, které Petr předpověděl ve 2. kapitole Petrova evangelia.

Nevíra v potopu se však natolik zakořenila, že se o ní nevyučuje ani na mnoha zdánlivě křesťanských vysokých školách. Ježíš však učil, že potopa je skutečnou historií, stejně skutečnou jako jeho budoucí druhý příchod:

„Jako tomu bylo za dnů Noemových, tak tomu bude i za dnů Syna člověka. Lidé jedli, pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy. Pak přišla potopa a všechny je zničila. (Lukáš 17,26-27)

V této pasáži Ježíš přímo hovoří o Noemovi jako o skutečné osobě (který byl jeho předkem – Lukáš 3,36), o arše jako o skutečném plavidle a o potopě jako o skutečné události. Lidé s široce konzervativními teologickými názory tedy nebudou potopu zcela popírat, ale budou tvrdit, že šlo pouze o lokální událost, obvykle v Mezopotámii (starověký Irák).2 Liberálové, kterým na Ježíšových slovech nezáleží, však jdou ještě dál. Velmi rozšířený je názor, že biblický příběh o Noemově potopě vůbec nebyl historický a byl převzat z legend o potopě v Mezopotámii.

Epos o Gilgamešovi

V roce 1853 prováděl archeolog Austen Henry Layard se svým týmem vykopávky v palácové knihovně starověkého asyrského hlavního města Ninive. Mezi jejich nálezy byla řada 12 tabulek velkého eposu. Tabulky pocházely z doby kolem roku 650 př. n. l., ale báseň byla mnohem starší. Hrdina Gilgameš byl podle sumerského Seznamu králů3 králem první dynastie v Uruku, který vládl 126 let.4

V legendě je však Gilgameš ze 2/3 božský a z 1/3 smrtelný. Má obrovskou inteligenci a sílu, ale utlačuje svůj lid. Lidé vzývají bohy a bůh nebes Anu, hlavní bůh města, stvoří divokého muže jménem Enkidu, který má dost síly, aby se Gilgamešovi vyrovnal. Nakonec se oba utkají, ale ani jeden z nich nemůže zvítězit. Jejich nepřátelství se změní ve vzájemný respekt a poté v oddané přátelství.

Dva noví přátelé se společně vydávají za dobrodružstvím, ale nakonec bohové Enkidua zabijí. Gilgameš svého přítele zarmouceně oplakává a uvědomuje si, že i on musí nakonec zemřít. Dozví se však o někom, kdo se stal nesmrtelným – Utnapištimovi, který přežil celosvětovou potopu. Gilgameš se vydává přes moře, aby našel Utnapištima, který mu vypráví o svém pozoruhodném životě.

Gilgamešova potopa

Ve skutečnosti šlo o Utnapištimovu potopu, o níž vypráví 11. deska. Rada bohů rozhodla o potopě celé země, aby zničila lidstvo. Ea, bůh, který stvořil člověka, však Utnapištima ze Šuruppaku, města na břehu Eufratu, varoval a řekl mu, aby postavil obrovskou loď:

„Ó muži ze Šuruppaku, synu Ubartutu:
Zboř dům a postav loď!
Odlož bohatství a hledej živé bytosti!
Odvrhni majetek a udržuj při životě živé bytosti!
Nechte všechny živé bytosti nastoupit do člunu.
Lodě, kterou máš postavit,
její rozměry se musí navzájem rovnat:
její délka musí odpovídat šířce. „5

Utnapishtim poslechl:

„Jeden (celý) akr byla její podlahová plocha, (660′ X 660′)
deset desítek loktů výška každé z jejích stěn,
deset desítek loktů každý okraj čtvercové paluby.
Vytyčil jsem tvar jejích boků a spojil ji dohromady.
Připravil jsem jí šest palub,
rozdělil jsem ji (tak) na sedm částí“. …6

Utnapishtim utěsnil svou archu smolou,7 vzal s sebou všechny druhy obratlovců a členy své rodiny a několik dalších lidí. Šamaš, bůh slunce, sypal bochníky chleba a pršelo z něj obilí. Pak přišla potopa, tak prudká, že:

„Bohové se potopy zalekli,
odstoupili a vystoupili na Anuovo nebe.
Bohové se krčili jako psi a krčili se u vnější zdi.
Ištar vřískala jako rodička,
sladkobolná paní bohů naříkala:
„Staré časy se bohužel proměnily v hlínu,
protože jsem na shromáždění bohů řekla zlé věci!“
Jak jsem mohla na shromáždění bohů říci zlé věci,
nařídit katastrofu, která zničí můj lid!!“
Sotva jsem porodila svůj drahý lid
, zaplnil moře jako tolik ryb!“
Bohové – ti z Anunnaki – plakali s ní,
bohové pokorně seděli a plakali, vzlykali žalem(?),
jejich rty hořely, vyprahlé žízní. „5

Povodeň však byla poměrně krátká:

„Šest dní a sedm nocí
přišel vítr a povodeň, bouře srovnala zemi se zemí.
Když přišel sedmý den, bouře bušila,
potopa byla válečná – zápasila sama se sebou jako žena,
která se svíjí (při porodu). „5

Potom archa uvízla na hoře Nisir (nebo Nimuš), téměř 500 km (300 mil) od hory Ararat. Utnapishtim vyslal holubici a pak vlaštovku, ale ani jedna nemohla najít zemi, a tak se vrátila. Pak vyslal havrana, který se nevrátil. Vypustil tedy zvířata a obětoval ovci. Nebylo to příliš brzy, protože nebozí bohové hladověli:

„Bohové ucítili vůni,
bohové ucítili sladkou vůni,
a shromáždili se jako mouchy nad (ovčí) obětí.“

Potom Enlil uviděl archu a rozzuřil se, že někteří lidé přežili. Ea však Enlila přísně pokáral za to, že to s tou potopou přehnal. Načež Enlil udělil Utnapištimovi a jeho ženě nesmrtelnost a poslal je žít daleko, do Ústí řek.

Tady ho našel Gilgameš a vyslechl si pozoruhodný příběh. Utnapištim nejprve vyzkoušel, zda je Gilgameš hoden nesmrtelnosti, a vyzval ho, aby vydržel bdít sedm nocí. Gilgameš byl však příliš vyčerpaný a rychle usnul. Utnapishtim požádal svou ženu, aby upekla bochník chleba a položila ho ke Gilgamešovi každý den, kdy spal. Když se Gilgameš probudil, myslel si, že jen na chvíli usnul. Utnapištim však Gilgamešovi ukázal bochníky v různém stádiu stárnutí a ukázal mu, že spal celé dny.

Gilgameš opět naříkal nad svou nevyhnutelnou smrtí a Utnapištim se nad ním slitoval. Prozradil mu tedy, kde najde rostlinu nesmrtelnosti. Byla to trnitá rostlina v panství Apsu, boha podzemní sladké vody. Gilgameš si otevřel kanál k Apsuovi, přivázal si ke kotníkům těžké kameny, potopil se hluboko a rostlinu sebral. Although the plant pricked him, he cut off the stones, and rose.

Unfortunately, on the return journey, Gilgamesh stopped at a cool spring to bathe, and a snake carried off the plant. Gilgamesh wept bitterly, because he could not return to the underground waters.

Which came first?

We can see from the table that there are many similarities, which point to a common source. But there are also significant differences. Dokonce i pořadí vyslání ptáků je v Noemově vyprávění logické. Uvědomil si, že nevrácení se krmiče mršin, jako je havran, nic nedokazuje, zatímco Utnapishtim vyslal havrana jako posledního. Ale Noe si uvědomil, že holubice je logičtější – když se holubice vrátila s čerstvě utrženou olivovou ratolestí, Noe věděl, že voda opadla. A její nevrácení o týden později ukázalo, že holubice našla dobré místo k usídlení.

Přátelé biblického křesťanství tvrdí, že biblický příběh si vypůjčil z eposu o Gilgamešovi. Kristovi následovníci s tím nemohou souhlasit. V souladu s učením apoštola Pavla ve 2. Korintským 10,5 je tedy důležité tuto liberální teorii zbořit.

Genesis je starší

Dává větší smysl, že Genesis byla původní a pohanské mýty vznikly jako zkreslení tohoto původního vyprávění. Mojžíš sice žil dlouho po této události, ale pravděpodobně působil jako editor mnohem starších pramenů.9 Například v Genesis 10,19 jsou uvedeny věcné pokyny: „jak půjdeš k Sodomě a Gomoře, Admě a Seboimu“. To byla města na planině, která Bůh zničil pro jejich extrémní hříšnost 500 let před Mojžíšem. Přesto Genesis uvádí pokyny v době, kdy se jednalo o dobře známé orientační body, nikoli o města pohřbená pod Mrtvým mořem.

Běžně se z historických událostí vytvářejí legendy, ale ne historie z legend. Liberálové také běžně tvrdí, že monoteismus je pozdní evoluční vývoj náboženství. Bible učí, že lidstvo bylo původně monoteistické. Archeologické nálezy naznačují totéž a ukazují, že teprve později se lidstvo zvrhlo v modlářský panteismus.10

Například v Genesis je Boží soud spravedlivý, Bůh má s lidstvem trpělivost 120 let (Genesis 6,3), Noemovi prokazuje milosrdenství a je svrchovaný. Naopak bohové v Eposu o Gilgamešovi jsou rozmarní a hašteřiví, při potopě se krčí a bez lidí, kteří by jim přinášeli oběti, jsou vyhladovělí. To znamená, že lidští autoři Eposu o Gilgamešovi přepsali pravdivou zprávu a své bohy si vytvořili k obrazu svému.

Celá teorie o Gilgamešově odvození je založena na zdiskreditované dokumentární hypotéze.9 Ta předpokládá, že Pentateuch byl sestaven kněžími během babylonského exilu v 6. století př. n. l.. Vnitřní důkazy tomu však nenasvědčují a vše nasvědčuje tomu, že byl sepsán pro lidi, kteří právě vyšli z Egypta. Eurocentričtí vynálezci dokumentární hypotézy, jako byl Julius Wellhausen, se domnívali, že v Mojžíšově době nebylo písmo vynalezeno. Mnohé archeologické nálezy starověkého písma však ukazují, že je to směšné.

Všechny skupiny lidí si pamatují celosvětovou potopu

Liberálové často tvrdí, že epos o Gilgamešovi byl zkrášlen z těžké říční potopy, tedy z lokální potopy. To by mohlo fungovat, kdyby se podobné legendy o potopě vyskytovaly pouze v okolí starověkého Blízkého východu. Takových povodňových legend jsou však po celém světě tisíce – některé příklady najdete v následující tabulce.11

Legendy o mohutné povodni mají i australští domorodci, stejně jako lidé žijící v hlubokých džunglích u řeky Amazonky v Jižní Americe. Dr. Alexandra Aikhenvaldová, světová odbornice na jazyky této oblasti, říká:

‚… bez svého jazyka a jeho struktury jsou lidé bez kořenů. Při jeho záznamu se také dostáváte k příběhům a folklóru. Pokud se tyto ztratí, zmizí obrovská část historie národa. Tyto příběhy mají často společný kořen, který vypovídá o skutečné události, nejen o mýtu. Například každá studovaná amazonská společnost má legendu o velké potopě. „12

To dává dokonalý smysl, pokud skutečně došlo ke globální potopě, jak učí Genesis, a všechny skupiny lidí pocházejí z přeživších, kteří si uchovali vzpomínky na toto kataklyzma.

Tvar archy

Archa byla postavena tak, aby byla nesmírně stabilní. Bůh řekl Noemovi, aby ji zhotovil o rozměrech 300 × 50 × 30 loktů (Genesis 6,15), což je přibližně 140 × 23 × 13,5 metru neboli 459 × 75 × 44 stop, takže její objem činil 43 500 m3 (metrů krychlových) neboli 1,54 milionu krychlových stop. To je tak akorát, aby se loď nepřevrhla a plavba byla plynulá. U lodí (a letadel) existují tři hlavní typy otáčení kolem tří na sebe kolmých os:

1. Otáčení, otáčení kolem svislé osy, tj. příď a záď se pohybují střídavě zleva doprava.

2. Otáčení kolem boční osy, pomyslné čáry zleva doprava, tj. příď a záď se pohybují střídavě nahoru a dolů.

3. Převrácení (nebo náklon), otáčení kolem podélné osy, pomyslné čáry od přídě k zádi, s tendencí převrátit loď na bok.

Naklánění není nebezpečné v tom smyslu, že by loď nepřevrhlo, ale znepříjemnilo by jízdu. Převrácení lodi je také nepravděpodobný způsob, jak loď převrátit. V každém případě by se loď díky své obrovské délce vyrovnala rovnoběžně se směrem vln, takže by tyto poruchy byly minimální.

Převrácení je zdaleka největším nebezpečím a archa to řeší tím, že je mnohem širší než vysoká. Převrácení je téměř nemožné – i kdyby se Archa nějakým způsobem naklonila o 60°, stále se dokáže sama narovnat, jak je znázorněno na obrázku (výše).

Bylo by však téměř nemožné naklonit Archu byť jen o zlomek této hodnoty. David Collins, který pracoval jako námořní architekt, ukázal, že ani vítr o síle 210 uzlů (trojnásobek síly hurikánu) by nedokázal překonat vyrovnávací moment archy, který by zabránil naklonění archy mnohem více než o 3°.13

Korejští námořní architekti navíc potvrdili, že bárka s rozměry archy by měla optimální stabilitu. Dospěli k závěru, že pokud by dřevo bylo silné pouze 30 cm, mohla by se plavit v mořských podmínkách s vlnami vyššími než 30 m.14 Porovnejte to s vlnou tsunami („přílivovou vlnou“), která je obvykle vysoká pouze asi 10 m. Všimněte si také, že nebezpečí tsunami je ještě menší, protože jsou nebezpečné pouze v blízkosti pobřeží – na moři jsou sotva znatelné.

Dr Werner Gitt ukázal, že archa měla ideální rozměry, které optimalizovaly stabilitu i úspornost materiálu – viz jeho DVD ze Supercampu 2004, Jak dobře byla navržena Noemova archa.

Srovnejte to s Utnapishtimovou archou – to byla obrovská krychle! Těžko si lze představit směšnější konstrukci lodi – při sebemenším vyrušení by se převrátila na všechny strany. Příběh je však snadno vysvětlitelný, pokud zkreslili Genesis a zjistili, že jeden rozměr se lépe pamatuje než tři, „jeho rozměry se musí navzájem rovnat“, a zdá se, že je to mnohem hezčí tvar. Pohanským lidským autorům nedošlo, proč musely být rozměry skutečné archy takové, jaké byly. Nepředstavitelný je však opak: že by židovští písaři, sotva známí námořními architektonickými schopnostmi, vzali mýtickou krychlovou archu a udělali z ní co nejstabilnější dřevěné plavidlo!“

Genesis je originál

Epos o Gilgamešovi má těsné paralely s vyprávěním o Noemově potopě. Jeho těsná podobnost je způsobena blízkostí ke skutečné události. Existují však i zásadní rozdíly. Vše v Eposu, od hrubého polyteismu až po absurdní krychlovou archu, stejně jako legendy o celosvětové potopě, ukazuje, že zpráva Genesis je původní, zatímco Epos o Gilgamešovi je zkreslením.

Aktualizace: viz Nozomi Osanai, A comparative study of the flood accounts in the Gilgamesh Epic and Genesis, MA Thesis, Wesley Biblical Seminary, USA, 2004, která byla dokončena nezávisle na tomto článku a poskytuje více podrobností. Laskavě nám dovolila zveřejnit její diplomovou práci na našich stránkách-www.creation.com/gilg>.