Washingtonská námořní konference

WASHINGTONSKOU NÁMOŘNÍ KONFERENCI, oficiálně Mezinárodní konferenci o námořním omezení, svolal ministr zahraničí Charles Evans Hughes, aby ukončil vzrůstající námořní závody a stabilizoval mocenské vztahy v Tichomoří. Konala se od 12. listopadu 1921 do 6. února 1922. Mezi dalšími americkými delegáty byli senátoři Henry Cabot Lodge a Oscar W. Underwood a bývalý ministr zahraničí Elihu Root. Na zahajovacím zasedání Hughes ohromil své posluchače výzvou k desetiletému zmrazení stavby investičních lodí (mezi něž patřily i bitevní lodě) a k sešrotování 1,8 milionu tun lodí, přičemž ve svém projevu jmenoval skutečné lodě. Následně bylo vypracováno devět smluv, které účastníci podepsali. Smlouva čtyř velmocí z 13. prosince 1921, na níž se podílely Spojené státy, Velká Británie, Francie a Japonsko (tzv. velká čtyřka), zavazovala signatáře k vzájemnému respektování práv na ostrovní državy v Tichomoří a v podstatě nahradila anglo-japonské spojenectví z roku 1902. Další smlouva „velké čtyřky“ zavazovala každou zemi, že se v případě „agresivní akce“ jiné mocnosti poradí s ostatními. Námořní smlouva pěti velmocí ze 6. února 1922 vyhlásila desetileté prázdniny pro stavbu investičních lodí a stanovila poměr tonáže investičních lodí mezi Spojenými státy, Velkou Británií, Japonskem, Francií a Itálií na 5:5:3: 1,67:1,67. V roce 1922 byla uzavřena smlouva o námořní spolupráci mezi Spojenými státy a Velkou Británií. Nezmiňovala se o křižnících, torpédoborcích a ponorkách, protože konference se ohledně těchto položek nedokázala dohodnout. Smlouva devíti velmocí, podepsaná rovněž 6. února, zavazovala všechny účastníky konference (velkou čtyřku, Itálii, Portugalsko, Čínu, Belgii a Nizozemsko) k potvrzení zásady otevřených dveří („rovné příležitosti pro obchod a průmysl všech národů na celém území Číny“); dohodli se také, že budou respektovat „svrchovanost, nezávislost a územní a správní celistvost Číny“, což bylo ustanovení, které rušilo dohodu z Lansingu a Išii z roku 1917. Pátá smlouva zakazovala jedovaté plyny a zavazovala se k ochraně civilistů a nebojujících osob během ponorkového bombardování. Zbývající čtyři smlouvy se týkaly posílení čínské suverenity, včetně stažení Japonska ze Šantungu, a zahrnovaly japonské uznání amerických kabelových práv na ostrově Yap.

Úspěchy konference byly sice menší, než tvrdili někteří současní představitelé, ale podstatné. Závody ve zbrojení kapitálních lodí po první světové válce byly zastaveny první dohodou o námořním odzbrojení mezi hlavními mocnostmi. Díky rozsáhlému sešrotování námořní tonáže Spojenými státy, Velkou Británií a Japonskem a dohodám mezi velkou čtyřkou o Tichomoří se výrazně zvýšila obecná bezpečnost v oblasti.

BIBLIOGRAFIE

Buckley, Thomas H. The United States and the Washington Conference, 1921-1922. Knoxville: University of Tennessee Press, 1970.

Goldstein, Erik a John H. Maurer, eds. The Washington Conference, 1921-22: Naval Rivalry, East Asian Stability and the Road to Pearl Harbor [Washingtonská konference, 1921-22: Námořní soupeření, stabilita východní Asie a cesta k Pearl Harboru]. Portland, Ore: Frank Cass, 1994.

Murfett, Malcolm H. „Look Back in Anger: The Western Powers and the Washington Conference of 1921-22.“ [Západní mocnosti a Washingtonská konference v letech 1921-22]. In Omezování zbrojení a odzbrojení: Restraints on War, 1899-1939. Edited by Brian J. C. McKercher. Westport, Conn.: Praeger, 1992.

Justus D.Doenecke

John R.Probert