What’s The Point Of Anything?
At the risk of sounding completely emo and navel-gazing-y and dramatic, I have one question. What is the fucking point of anything? Eat these green things, exercise in this way, think exactly like this, don’t think like this, do these behaviors, say these things, be these things, choose happy, feel your feelings, do this, be this, say this, eat this, sweat this.
Is anyone else exhausted?
The echo chamber of well-meaning advice sometimes hits a fever pitch. We say there are no rules to live life by, except these ten steps to follow if you want to be happy. There is no way to define love, except these twenty ways to define love. I’ve contributed to this. I’ve ate it up. Chtěl jsem mapu k životu, který je prodchnutý především zdrcující realitou, že všechno kolem nás je dočasné a nejisté. Držel jsem se každé jistoty, kterou jsem dokázal najít nebo vstřebat, a doufal, že mi vynahradí nedostatek stálosti a kontroly, kterou ve skutečnosti mám.
Každý z nás se svým způsobem stává člověkem, který se bojí kontroly. Začínáme cvičit a sestavujeme jídelníčky, detoxikujeme se od alkoholu nebo sociálních médií a děláme tyto věci, o kterých si myslíme, že z nás dělají lepší, zdatnější a šťastnější lidi. Možná něco z toho pomáhá, ale většinou máme pocit, že běžíme jako na křečkovi a snažíme se dostat k té jedné sušence, která nás udělá šťastnými.
Ale jaký to má všechno smysl? Když se staneme šťastnými, zničíme sami sebe, zapálíme si život, omezíme množství štěstí, které můžeme v životě mít, bez ohledu na to, jak tvrdě jsme na tom pracovali. Zahnízdíme se ve spokojenosti jen proto, abychom se zhroutili v mezích své nudy. Plánujeme a rušíme plány, chceme mít kolem sebe lidi, ale pak je nechceme. Chceme lásku, ale zároveň se necítíme, že si ji zasloužíme.
Myslíme si, že víme, co chceme, i když to ve skutečnosti opravdu nevíme. Myslíme si, že víme, co nás učiní šťastnými, odvoláváme se na šestileté dítě, které je pro něco zapálené, a předpokládáme, že to je naše cesta. Že když tohoto snu dosáhneme, budeme mít konečnou. Konečné co, to nevíme, ale bez ohledu na to za ním jdeme.
Někde v průběhu života nás učili, že život je jakákoli řada věcí, jen ne prožitek fyzického světa. Dostali jsme tato těla, abychom si vyzkoušeli, jaké to je být živou, dýchající lidskou bytostí. Na to zapomínáme v honbě za lepším, zdatnějším, šťastnějším, více, více, více. V hukotu honby za štěstím, o němž si myslíme, že nám náleží, zapomínáme, že neumíme skutečně žít.
V minulosti jsem používal úspěch jako prostředek k zahnání nespokojenosti. Vždycky jsem hledal lepší mrkev, kterou bych si mohl hodit před obličej, a zvedal jsem ji výš a výš. Na vysoké škole jsem chtěl být designérem, a tak jsem si vytvořil firmu na volné noze, která mě po prvním měsíci živila na plný úvazek a pokračovala v tom pět let. Chtěla jsem mít designérskou firmu, kam by za mnou lidé chodili kvůli mému specifickému stylu tvorby, jen aby klienti začali používat název mé firmy jako sloveso. V době, kdy jsem přestal dělat design, jsem za jednu stránku dostával částku, která by mě pět let předtím rozplakala (a mohla být poloviční než můj roční příjem a byl bych spokojený). Přesto každá příčka, každý úspěch, každý zářez na opasku ve mně vzbuzoval jen hlubokou nespokojenost, jakýsi tlak na to, abych dosáhl víc. Jakmile jsem dosáhl jednoho vrcholu, chtěl jsem vystoupat na další.
Uplynulý rok jsem strávil systematickým přetvářením svých myšlenek na to, o čem život skutečně je. Abych místo tlaku, který pramení z nespokojenosti, mohl přerámovat na: „Když je to možné, co ještě je možné?“. Místo sbírání úspěchů, které jsou prázdné, mohu sbírat zážitky z fyzického světa. Místo toho, abych se upínal k výhře, ke snu, o němž si myslím, že až se uskuteční, budu šťastný, mohu pokračovat v rozvíjení svého života způsobem, který neočekávám, abych mohl prožívat celou škálu emocí, a ne monotónní hučení štěstí.
Protože ve skutečnosti nechcete být šťastní. Myslíte si, že ano, ale vaše činy vám řeknou něco jiného. A to je v pořádku. Pokud nechcete být stále zdraví, v pořádku. Pokud nechcete být každý den na misi za záchranu světa, budiž. Pokud si dnes nechcete vybrat štěstí a vaším nejvyšším projevem sebe sama je ležet na zemi a brečet kvůli něčemu bezvýznamnému, povrchnímu a naprosto směšnému, pak musíte. Pokud chcete pochopit lidskou zkušenost prostřednictvím seznamů na BuzzFeedu nebo v Thought Catalogu, místo abyste si v New York Times přečetli o psychologických důsledcích, které má věc X na váš mozek, pak budiž.
Kdy jsme se všichni dali na to, abychom nedělali, co se nám zrovna chce? Pokud nikomu neubližujete ani vědomě neubližujete, tak proč ne? Proč se všichni snažíme dosáhnout toho podivného stavu dokonalosti jako šťastné, zdravé, dobře naladěné, nikdy nemající špatný den, nikdy nemluvící špatně, nikdy nemyslící jinak než pozitivně, lidské bytosti?
Říkáme, že dokonalost neexistuje, a přesto o ni všichni usilujeme. Je to snad smysl? Dostat se téměř k dokonalosti, než zemřeme? Já říkám, abychom se všichni snažili o to, co je nám příjemné, co chceme v tuto chvíli dělat, jak se momentálně cítíme, ať už je to šťastné, smutné, zarmoucené, frustrované, naštvané, cokoli. A místo toho, abychom se snažili najít odpověď na to, jak se napravit – tato nutkavá seberozvojová generace, kterou jsme -, prostě trváme na tom, že napravíme tu část sebe sama, která říká, že jsme rozbití.
Jsme omylné lidské bytosti a nic nám není dlužno. Jsme tu proto, abychom prožili vše, co nám život nabízí. Některým je dáno více privilegií než jiným, více příležitostí, a to jen z titulu práva na narození. A bez ohledu na to, kde se v tomto spektru nacházíte, můžete zažít to, o čem život je. To je pointa toho všeho, co bývá pohřbeno pod výdobytky světa, stejnými výdobytky, o kterých si myslíme, že značí kvalitu života. Ale víte, co je na tom nejlepší? Jste to jen vy, kdo může určit, zda jste prožili život dobře. Vy jste začátek a konec tohoto kvalifikačního kritéria. Pokud tedy máte jeden cíl, podle kterého chcete žít, jeden úspěch, který nad vámi musí viset, mělo by to být toto: žijte svůj život na základě vlastních měřítek dobře prožitého života a nechte každý den, aby byl dobrodružstvím v poznávání dalších zkušeností. 