Woodward a Bernstein

Carl Bernstein, narozený 14. února 1944 ve Washingtonu, D.C., začal v 16 letech pracovat na částečný úvazek v deníku Washington Star a později přerušil studium na Marylandské univerzitě, aby mohl pracovat jako reportér na plný úvazek. V roce 1966 se stal zaměstnancem metropolitního deníku Washington Post, kde se specializoval na policejní, soudní a radniční úkoly a příležitostně si sám zadával tematické články.

Robert Upshur Woodward, narozený 26. března 1943 v Ženevě ve státě Illinois, navštěvoval Yaleovu univerzitu na základě stipendia Námořního výcvikového sboru důstojníků v záloze (ROTC), po jehož absolvování sloužil pět let jako námořní důstojník. V roce 1971 nastoupil do metropolitní redakce deníku Washington Post.

17. června 1972 byl Woodward pověřen přípravou reportáže o pokusu o vloupání z předchozí noci, při němž bylo v sídle Demokratického národního výboru v komplexu Watergate zatčeno pět mužů. K Woodwardovi se brzy připojil Bernstein a oba mladí reportéři společně podnikli sérii investigativních reportáží, které postupně odhalily souvislosti mezi vloupáním a sbíhajícím se řetězcem zločinů, které nakonec usvědčily samotného prezidenta Richarda M. Nixona a donutily ho odstoupit tváří v tvář jinak jistému impeachmentu. Vloupání bylo odhaleno jako součást rozsáhlého programu politické špionáže a sabotáže, který řídili Nixonovi podřízení v Bílém domě a jeho organizace pro politickou kampaň, Výbor pro znovuzvolení prezidenta (CRP, nebo jak se o něm ve většině pozdějších zpráv v tisku mluvilo, CREEP). Kromě špionáže a sabotáže vyplynula další řada trestných činů ze snahy zakrýt předchozí zločiny křivou přísahou a dalšími překážkami výkonu spravedlnosti.

Bernstein a Woodward sami o sobě nezpůsobili destrukci Nixonova prezidentství, ale někteří historici tohoto období připisují jejich počátečnímu vyšetřování zásluhu na informování i podněcování oficiálního vyšetřování zvláštním prokurátorem, soudy, senátním výborem Watergate a soudním výborem Sněmovny reprezentantů, které nakonec donutilo Nixona odstoupit, když vyšlo najevo, že se na utajování podílel téměř od samého počátku.

Začínaje vloupáním do Watergate oba mladí reportéři vystopovali peníze použité k financování vloupání a do října 1972 je sledovali až k Johnu Mitchellovi, bývalému Nixonovu generálnímu prokurátorovi a v době vloupání šéfovi CRP. Bernstein a Woodward hledali důkazní materiál křížovou kontrolou telefonních seznamů, záznamů leteckých společností, adresářů budov, hotelových záznamů a – což někteří považovali za porušení novinářské etiky – důvěrných záznamů kreditních karet a telefonních společností. Kromě toho vystopovali a vyzpovídali velké množství lidí, kteří postupně odhalovali různé části skládačky. Jejich redakce v Postu jim umožnila zachovat většinu zdrojů v tajnosti, ale požadovala, aby údajné skutečnosti potvrdilo více než jeden svědek. Tato praxe byla obvykle svědomitě dodržována, ale porušila se, když Bernstein a Woodward mylně tvrdili, že Hugh Sloan, úředník CRP, ve výpovědi před velkou porotou usvědčil H. R. „Boba“ Haldemana, šéfa Nixonova štábu. (Později zjistili, že Sloan jim chtěl sdělit, že Haldeman je vinen, ale že to Sloan před velkou porotou neřekl, protože nebyl požádán). Woodward se opíral o jeden zdroj, který odmítl identifikovat i svým redaktorům jinak než pod krycím jménem „Hluboké hrdlo“.

Od doby vloupání a po celý podzim a zimu 1972-1973 pracovali Bernstein a Woodward, pod stále častějšími veřejnými útoky mluvčích Bílého domu, na příběhu prakticky sami. V únoru americký Senát poměrem sedmdesát ku nule odhlasoval zřízení výboru složeného ze čtyř demokratů a tří republikánů, který měl aféru Watergate vyšetřit. V březnu 1973 pak jeden z lupičů Watergate, James McCord, bývalý pracovník CIA, napsal soudci Johnu Siricovi, který soudil jeho případ, dopis, který v podstatě potvrzoval Bernsteinův a Woodwardův příběh. Brzy začaly příběh Watergate energičtěji vyšetřovat i další noviny a zákonodárné a soudní orgány začaly odhalovat stále rozsáhlejší vzorec porušování zákona. Bernstein a Woodward u příběhu zůstali, ačkoli vládní agentury, které pomohli přimět k aktivitě, nyní začaly jejich pokračující odhalování nesnášet. Samuel Dash, demokratický poradce senátního výboru, jemuž předsedal senátor Sam Ervin ze Severní Karolíny, ve své pozdější knize o senátním vyšetřování s názvem Chief Counsel (Hlavní poradce) tvrdil, že obdivuhodné počáteční investigativní zpravodajství Bernsteina a Woodwarda se nyní zvrhlo v to, co nazval „hit and run“ žurnalistikou založenou na únicích z výboru a ohrožující schopnost právního systému vypátrat a potrestat viníky.

Bernstein a Woodward se však již rozbíhali do jiné formy žurnalistiky, když získali smlouvu na napsání knihy o svém vyšetřování Watergate. Kniha Všichni prezidentovi muži, vydaná koncem jara 1974, se okamžitě stala bestsellerem. Zatímco příběhy Bernsteina a Woodwarda ve Washington Post se skládaly z přímých investigativních reportáží, All the President’s Men vyprávěla nejen příběh Watergate, ale i příběh Woodwarda a Bernsteina. Pro svou podrobnost i zásadní význam tématu, které vyšetřovali, se kniha Všichni prezidentovi muži stala obecně považovanou za klasickou knihu v dějinách americké žurnalistiky, která ukazuje, jak reportéři a korporátní zpravodajské organizace pracují pod tlakem.

Nixon odstoupil z funkce prezidenta 9. srpna 1974 poté, co byly zveřejněny magnetofonové nahrávky, které nechal pořídit a které se pak snažil před vyšetřovateli utajit a popřít. Nahrávky nezvratně prokázaly, že se již šest dní po vloupání do Watergate podílel na pokusu o maření spravedlnosti. Viceprezident Gerald Ford složil prezidentskou přísahu 9. srpna (Spiro Agnew, který byl zvolen Nixonovým viceprezidentem v letech 1968 a 1972, odstoupil v říjnu 1973 poté, co se nepřiznal k obvinění z daňových úniků).

Brzy po Nixonově rezignaci začali Bernstein a Woodward s týmem badatelů pracovat na knize The Final Days (Poslední dny), která popisuje poslední měsíce Nixonova prezidentství na základě rozhovorů s 394 lidmi. Podle knihy Všichni prezidentovi muži byl natočen filmový hit s Robertem Redfordem v roli Woodwarda a Dustinem Hoffmanem v roli Bernsteina (1976). Oba muži nadále pracovali pro Post. Woodward spolu se Scottem Armstrongem napsal studii o Nejvyšším soudu The Brethren (1979) a Woodward napsal studii o smrti komika Johna Belushiho předávkováním drogami Wired: Krátký život a rychlé časy Johna Belushiho (1984). Menší novinářskou senzaci způsobil román Nory Ephronové Heartburn (1983), v němž beletristicky popsala svůj rozvod s Bernsteinem. Pět lupičů z Watergate a několik dalších Nixonových podřízených, včetně bývalého generálního prokurátora Mitchella, bylo odsouzeno k trestům vězení. Dne 8. září 1974 prezident Gerald Ford omilostnil Richarda Nixona za všechny zločiny, kterých se mohl dopustit v době, kdy byl ve funkci, čímž přerušil další trestní vyšetřování bývalého prezidenta.

Od roku 1997 se Woodward věnuje CIA v knize Závoj (1987), Pentagonu a válce v Zálivu v knize Velitelé (1991) a Clintonovu Bílému domu v knize Agenda (1994). V knize The Choice (Volba) využívá své osvědčené výzkumné metody k poučnému zkoumání snahy o získání prezidentského úřadu.

Woodward žije ve Washingtonu se svou ženou Elsou Walshovou, která píše pro The New Yorker a je autorkou knihy Divided Lives (Rozdělené životy). Jeho dcera Tali navštěvuje Kalifornskou univerzitu v Berkeley.