Zákon o státním občanství Nového Zélandu
Státní občanství v Britském impériuUpravit
Nový Zéland se stal součástí Britského impéria v roce 1840 po podpisu smlouvy z Waitangi. V souladu s tím se na kolonii vztahovalo britské právo státní příslušnosti. Všichni Novozélanďané byli britskými poddanými, včetně domorodých Maorů, kterým byla na základě smlouvy rozšířena všechna práva britských poddaných. Protože nejednoznačné formulace ve smlouvě vyvolávaly nejistotu, zda Māorům bylo skutečně přiznáno poddanství, nebo pouze práva vyplývající z tohoto statusu, byl později přijat zákon Native Rights Act 1865, který potvrdil jejich status britských poddaných.
Každá osoba narozená na Novém Zélandu (nebo kdekoli na území korunního panství) byla rozeným britským poddaným. Cizinci, kteří nebyli britskými poddanými, měli omezená vlastnická práva a nemohli vlastnit půdu. V roce 1844 úspěšně lobbovali u vlády za možnost naturalizace. Jednotlivci, kteří měli v úmyslu stát se britskými poddanými, museli požádat o zařazení svého jména do každoročních naturalizačních nařízení nebo zákonů vydávaných guvernérem nebo Generálním shromážděním, které cizincům pravidelně udělovaly status poddaných.
Do poloviny 19. století nebylo jasné, zda naturalizační předpisy ve Spojeném království platí i jinde v impériu. Každá kolonie měla do té doby širokou volnost při vytváření vlastních postupů a požadavků na naturalizaci. V roce 1847 říšský parlament formalizoval jasné rozlišení mezi poddanými, kteří se naturalizovali ve Spojeném království, a těmi, kteří tak učinili na jiných územích. Osoby, které se naturalizovaly ve Spojeném království, byly považovány za osoby, které získaly status císařskou naturalizací, která byla platná v celém císařství. O osobách, které se naturalizovaly v koloniích, se říkalo, že prošly místní naturalizací a získaly status poddaného platný pouze na příslušném území; poddaný, který se lokálně naturalizoval na Novém Zélandu, byl tam britským poddaným, ale ne v Anglii nebo Novém Jižním Walesu. Při cestách mimo území impéria však měli britští poddaní, kteří byli lokálně naturalizováni v kolonii, stále nárok na císařskou ochranu.
Naturalizace se nadále vyřizovala prostřednictvím každoročních personalizovaných právních předpisů až do roku 1866, kdy byl proces zjednodušen. Jednotlivci žijící nebo zamýšlející pobývat na Novém Zélandu, kteří splňovali požadavek bezúhonnosti a byli schopni zaplatit poplatek ve výši 1 libry, mohli požádat o naturalizaci u úřadu koloniálního tajemníka. Britští poddaní, kteří již byli naturalizováni v jiné části impéria, mohli požádat o novou naturalizaci na Novém Zélandu bez požadavků na pobyt. Navíc cizinky, které se provdaly za britské poddané, byly podle nových předpisů považovány za automaticky naturalizované.
Čínská imigrace na Nový Zéland začala v 60. letech 19. století během zlaté horečky na západním pobřeží. Rostoucí nepřátelství a protičínské nálady spolu s vzestupem koloniálního nacionalismu vedly v rámci legislativy k soustředěnému hnutí za omezení čínského přistěhovalectví. V letech 1879 až 1920 bylo ve Sněmovně reprezentantů předloženo nejméně 20 návrhů zákonů sepsaných s cílem omezit čínskou migraci. Jako první z nich byl přijat zákon o čínských přistěhovalcích z roku 1881, který omezoval počet čínských přistěhovalců, kteří se mohli vylodit na Novém Zélandu, na jednoho na deset tun nákladu a ukládal daň z hlavy ve výši 10 liber na každého Číňana, který vstoupil do kolonie. Tato omezení byla v roce 1888 zpřísněna na jednoho migranta na 100 tun, v roce 1896 pak na jednoho migranta na 200 tun a zároveň byla zvýšena daň z hlavy na 100 liber. Když byl v roce 1882 snížen a později v roce 1892 zrušen poplatek za naturalizaci ve výši 1 libry, bylo výslovně požadováno, aby Číňané nadále platili tento poplatek za naturalizaci. V letech 1908 až 1952 pak bylo čínským obyvatelům zcela zakázáno naturalizovat se jako britští poddaní.
Císařský parlament formalizoval status britských poddaných jako společnou státní příslušnost v celém impériu zákonem o britské státní příslušnosti a statusu cizinců z roku 1914. Dominia, která tento zákon přijala jako součást svých vlastních zákonů o státní příslušnosti, byla oprávněna udělovat status poddaných cizincům prostřednictvím říšské naturalizace. Nový Zéland tak následně učinil v roce 1923.
Cookovy ostrovy, Tokelau a Niue se staly britskými protektoráty v letech 1888, 1889 a 1901. Obyvatelé ostrovů se stali britskými poddanými v době, kdy Británie tato území získala. V roce 1901 pak Británie postoupila administrativní kontrolu nad Cookovými ostrovy a Niue Novému Zélandu a v roce 1925 i nad Tokelau. Tato změna správy nezměnila status obyvatel těchto ostrovů a ti byli nadále britskými poddanými pod Novým Zélandem.
Západní Samoa byla od roku 1900 až do první světové války německým územím. Po válce se stala mandátem Společnosti národů pod správou Nového Zélandu. Obyvatelé Západní Samoy se nestali automaticky britskými poddanými, když Nový Zéland převzal povinnou správu. Parlament v letech 1923 a 1928 změnil zákon o státním občanství a umožnil Západosamojcům stát se naturalizovanými britskými poddanými, ale ti, kteří se rozhodli naturalizaci neprovést, měli nejasný status, který byl vyřešen až po získání nezávislosti Západní Samoy.
Uvolněné imperiální vazbyUpravit
Koncem první světové války uplatňovala dominia stále větší míru autonomie při správě vlastních záležitostí a každé z nich si do té doby vytvořilo samostatnou národní identitu. Británie to formálně uznala na Imperiální konferenci v roce 1926, kdy společně s hlavami vlád všech dominií vydala Balfourovu deklaraci, v níž se uvádí, že Spojené království a dominia jsou v rámci Britského společenství národů autonomní a sobě rovné.
Vestminsterský statut z roku 1931 udělil dominiím plnou legislativní nezávislost, která podléhala ratifikaci místními zákonodárnými sbory. Odlišný vývoj zákonů o státní příslušnosti dominií, stejně jako rostoucí prosazování místní národní identity oddělené od identity Velké Británie a impéria, vyvrcholil vytvořením kanadského občanství v roce 1946, čímž byl jednostranně přerušen systém společné imperiální státní příslušnosti. V kombinaci s blížící se nezávislostí Indie a Pákistánu v roce 1947 byla v tomto okamžiku nutná komplexní reforma zákona o státním občanství, která se zabývala myšlenkami neslučitelnými s předchozím systémem. Nový Zéland proto přijal zákon o britském občanství a novozélandském občanství z roku 1948, kterým vytvořil vlastní občanství a který vstoupil v platnost současně se zákonem o britském občanství z roku 1948 v celém impériu.
Všichni britští poddaní, kteří se narodili, naturalizovali a pobývali alespoň 12 měsíců na Novém Zélandu, získali 1. ledna 1949 automaticky novozélandské občanství. Britští poddaní narození otci, který se sám narodil nebo byl naturalizován na Novém Zélandu, a britské poddané ženy, které byly provdány za někoho, kdo splňoval podmínky pro získání novozélandského občanství, rovněž automaticky získaly občanství k tomuto datu. Novozélandskými občany se automaticky stali také obyvatelé Cookových ostrovů, Niue, Tokelau a britští poddaní narození na Západní Samoi.
Zákon z roku 1948 nově definoval pojem britský poddaný jako jakéhokoli občana Nového Zélandu nebo jiné země Společenství národů. Občan Britského společenství národů je v tomto zákoně definován ve stejném významu. Status britského poddaného/občana Britského společenství národů koexistoval s občanstvím jednotlivých zemí Britského společenství národů. Všichni občané zemí Commonwealthu a Irska se mohli stát občany Nového Zélandu na základě registrace, nikoli naturalizace, a to po pobytu na Novém Zélandu po dobu nejméně 12 měsíců. Ženy z Commonwealthu a Irska, které se provdaly za občany Nového Zélandu, mohly získat občanství registrací bez dalších požadavků. Manželky novozélandských občanů, kteří měli cizí státní příslušnost, a jejich nezletilé děti se mohly zaregistrovat jako občané na základě rozhodnutí ministra vnitra. Všichni ostatní cizí státní příslušníci mohli získat občanství naturalizací po pěti letech pobytu a formálním oznámení záměru naturalizovat se vládě nejméně jeden rok před podáním žádosti.
Podle zákona mohli Číňané konečně až v roce 1951 znovu žádat o trvalý pobyt a občanství. V praxi však byli i nadále vystaveni diskriminaci. Z prvních 400 žadatelů, kteří splnili zákonné požadavky pro udělení novozélandského občanství, a tedy požádali o naturalizaci, bylo schváleno pouze 20 žadatelů, kteří byli považováni za „vysoce asimilované typy“. Navíc zatímco všichni ostatní žadatelé o novozélandské občanství se nemuseli vzdát své dřívější státní příslušnosti, Číňané se museli vzdát svého čínského občanství a prokázat, že mají „blíže k novozélandskému způsobu života než k čínskému“. Obřady udělování občanství byly zavedeny v roce 1954 pro ty, kteří se stali naturalizovanými novozélandskými občany.
Přechod k národnímu občanstvíUpravit
Dne 1. ledna 1978 vstoupil v platnost zákon o občanství z roku 1977. Novozélandské pasy již neobsahovaly větu „britský poddaný a novozélandský občan“, ale bylo v nich uvedeno pouze „novozélandský občan“. Cizí státní příslušníci, kteří se chtěli stát novozélandskými občany, již nebyli naturalizováni, ale získali novozélandské občanství udělením.
Západní Samoa získala nezávislost v roce 1962. Následná novozélandská legislativa způsobila, že se značný počet Samoanů, kteří již v zemi žili, stal nelegálními přistěhovalci. V roce 1982 soudní výbor Tajné rady rozhodl, že všichni obyvatelé Západní Samoy narození v letech 1924 až 1948 byli britskými poddanými a v roce 1949 se automaticky stali novozélandskými občany. Toto rozhodnutí by udělilo novozélandské občanství přibližně 100 000 Samojců. Novozélandský parlament však toto rozhodnutí fakticky zrušil zákonem o občanství (Západní Samoa) z roku 1982. Tento zákon potvrdil občanství Samoanům, kteří se na Novém Zélandu nacházeli již před 15. zářím 1982. Ti, kteří do země vstoupili po tomto datu, se před získáním občanství musí stát stálými obyvateli.
Tento zákon byl kontroverzní. Petice z roku 2003, která žádala novozélandský parlament, aby zákon zrušil, získala 100 000 podpisů a samojská skupina pro ochranu práv Mau Sitiseni podala v roce 2007 v této věci petici Výboru OSN pro lidská práva.
MāoriEdit
Māorům byla v roce 1840 podle článku 3 smlouvy z Waitangi udělena „všechna práva a výsady britských poddaných“. Jejich status britských poddaných byl znovu potvrzen zákonem o právech původních obyvatel z roku 1865. Navzdory právnímu postavení britských poddaných však byli Maoři v praxi v průběhu následujícího století zbaveni některých výsad, kterým se těšili bílí britští poddaní, kteří se na Nový Zéland přestěhovali z Británie.