Země, které mluvily nebo stále mluví latinsky?

Do roku 2010 přetrvávala latina jako hlavní úřední jazyk moderní vědecké botaniky: Nové původní objevy rostlin kdekoli na světě musí být publikovány v latinském jazyce nebo jim musí alespoň předcházet latinská synopse. Jinak jsou tyto texty psány pouze v moderních jazycích, nejsou mezinárodně uznávány ani autorizovány a jsou považovány za lidový škvár.
Kromě Vatikánu bylo Chorvatské knížectví Rakouského císařství až do roku 1848 také druhým posledním státem s oficiální veřejnou latinou: jeho zemský sněm jednal v latině, úřední rozhodnutí a zákony byly v latině a dokonce i první chorvatské noviny „Ephemerides Zagrabienses“ vycházely v latině. Latina se pak až do 30. let 20. století hojně používala souběžně s chorvatštinou, především ve vědě a při slavnostních příležitostech. Nakonec byla v Titově Jugoslávii po roce 1972 politicky vyřazena z veřejného života a ze škol jako „klerofašistický“ jazyk. Nyní tam tedy latinsky komunikují pouze starší lidé při slavnostních výročích.