Zrušení otroctví

Tato tři témata se v průběhu událostí v Africe úzce prolínají. Je však třeba poznamenat, že hlavní rozhodnutí týkající se zrušení obchodu s otroky byla přijata mimo Afriku a byla reakcí na hospodářské a politické změny a tlaky v Evropě a Americe. Mnohé křesťanské církve nikdy nepřijaly morálnost obchodování s lidmi a evangelická hnutí v protestantské Evropě 18. století vedla k otevřené kampani proti obchodu s otroky v Atlantiku a také proti samotné instituci otroctví. Stejně tak tyto věci odsuzovaly nové sekulární myšlenkové proudy spojené s Francouzskou revolucí. Protože plantážní výroba v tropické Americe již nebyla pro severoevropany tak výhodným polem pro investice jako průmysl nebo obchod s jinými částmi světa, začala propaganda proti obchodu s otroky působit. V roce 1803 zakázalo obchodování s otroky svými občany Dánsko, v roce 1807 Velká Británie, v roce 1808 Spojené státy, v roce 1813 Švédsko, v roce 1814 Nizozemsko a v roce 1818 Francie (podruhé).

Nejvýznamnější z těchto opatření proti obchodu s otroky bylo opatření Velké Británie. Britské lodě byly na konci 18. století zdaleka největšími přepravci otroků a pouze Británie skutečně disponovala námořními prostředky potřebnými k zajištění prosazování zákonů proti obchodu s otroky na volném moři. Když navíc Portugalsko, Španělsko a některé americké země rozšířily obchod s otroky, aby pokryly nedostatek způsobený britským ústupem, narazily na silný odpor Británie. Základním důvodem byla skutečnost, že Británie měla více než kterýkoli jiný evropský stát značný kapitál, zkušenosti a dobrou vůli nashromážděné v obchodu s Afrikou. Když se však britští obchodníci snažili rozvinout nové směry v africkém obchodu, které by nahradily jejich starý obchod s otroky, běžně zjišťovali, že dokud jejich evropští nebo američtí konkurenti pokračují v nákupu otroků, afričtí králové a obchodníci většinou nejsou ochotni organizovat alternativní vývoz. Ekonomické zájmy se proto spojily s abstraktní morálkou a přiměly po sobě jdoucí britské vlády, aby vyvinuly tlak na ostatní vlády, aby postavily své obchody s otroky mimo zákon a povolily britskému námořnictvu pomáhat prosazovat jejich zákony na jejich lodích na moři.

Tato opatření však vývoz otroků z Afriky nezastavila. Některé státy, zejména Francie a Spojené státy, jejichž vlastní námořní kontroly byly nedostatečné, se ostře ohradily proti tomu, aby britské válečné lodě zastavovaly, prohledávaly a v případě potřeby zatýkaly jejich lodě na moři. Navíc dokud existoval trh s otroky v Americe (tj. dokud všechny americké země nezrušily instituci otroctví), existovali bezprávní individuální obchodníci, kteří se domnívali, že zisk z převozu otroků přes Atlantik více než převyšuje riziko zatčení. S výjimkou skutečného nalodění otroků na africkém pobřeží nebo jejich vyložení v amerických vodách byla šance na zadržení na moři ve skutečnosti poměrně malá. Přestože britské námořnictvo udržovalo v západoafrických vodách protiobchodní eskadru až 20 lodí, která v letech 1825-1865 zadržela 1287 otrokářských lodí a osvobodila asi 130 000 otroků, předpokládá se, že ve stejném období bylo v Americe vyloženo asi 1,8 milionu afrických otroků.

Konečné zastavení vývozu otroků z Afriky do Ameriky nastalo koncem 60. let 19. století. Rozhodujícím faktorem bylo zrušení otroctví ve Spojených státech v roce 1865. Otroctví pak bylo legální pouze na Kubě a v Brazílii – a to až do 80. let 19. století – a rizika přepravy otroků na tyto dva trhy se stala příliš vysoká. Již předtím britské vlády zahájily politiku, v jejímž rámci podnikaly nebo podporovaly aktivní kroky v Africe, aby zabránily nabízení otroků k prodeji na svých pobřežích a podpořily produkci alternativních vývozních produktů. Bezprostřední výsledky těchto snah nebyly často příliš valné. Například mnohé africké vlády a obchodníci nebyli o nic více nakloněni prosazování nebo dodržování smluv proti obchodu s otroky, které jim britští představitelé přáli, než mnohé evropské nebo americké vlády či obchodníci. Neviděli důvod, proč by se jejich ekonomické zájmy, které byly spjaty s otroctvím a obchodem s otroky, měly podřizovat novým ekonomickým zájmům britských obchodníků, kteří následovali po pro ně rozmarném rozhodnutí, že otroctví a obchod s otroky jsou špatné.