Ztráta táty – Blog – The Cozy Curator

Je to něco málo přes půl roku (což mi připadá jako 6 minut), co jsem ztratila tátu. Dosud jsem poznala strastiplnou cestu ztráty & truchlení, ale také si nápadně uvědomuji, že jsem ve schématu toho všeho udělala jen malé krůčky do své nové reality. Jsem jen dvacetiletá holka, která zároveň nic neví a zároveň toho ví příliš mnoho.

Vstup do období po životní události „před & po“
Myslím si, že součástí reality truchlení je poznání, že život, jak jste ho znali, se už nikdy nevrátí, protože ztráta někoho, kdo byl tak úzce spjat s vaší každodenní existencí, vám změní život. (Původně jsem napsal „je“ místo byl a musel jsem to opravit na minulý čas, což jen ironicky potvrzuje smysl mé poslední věty). V životě je jen málo událostí, které jsou skutečně a zcela nezvratné… takových, od kterých se nelze vrátit, ať se děje cokoli. Události, které okamžitě a natrvalo změní to, kým jste, a vaši optiku. Okamžiky, které poznamenají váš život jako „před a po“. Některé z nich jsou šťastné, jako když se stanete rodičem. A některé jsou smutné, jako například ztráta blízkého člena rodiny. Tyto události „před a po“ ovlivňují to, jak se pohybujete světem, v dobrém i zlém. Není cesty zpět.

Můj život je nyní poznamenán obdobím „dokud byl táta naživu“ a „po ztrátě táty“. Protože žádná radostná zpráva nebude tak šťastná, aniž bych se o ni mohla podělit s ním. A smutek bude jen hlubší, aniž bych ho měla v koutě. Nedovedete si představit, kolikrát jsem měla pocit: „Nemůžu uvěřit, že můj táta umřel, musím to říct tátovi“ nebo „Musím jít obejmout tátu a vyplakat se mu v náručí, jak mě utěšuje, protože MŮJ TÁTA umřel“. Vím, že to zní šíleně, ale byl to můj táta… můj podpůrný systém a roztleskávač. Takže mi opravdu přijde přirozené vyhledávat jeho útěchu v těch nejhorších dnech. Jsou prostě věci, které mě opravňují k tomu, abych se vrátila zpátky k malé holčičce, která vyhledávala útěchu, kterou jí mohl poskytnout jen můj táta, a tohle je ta nejoprávněnější věc ze všech.

Na druhou stranu vím, že ve dnech, kdy bude mé srdce nejplnější, budu stále cítit hlubokou díru, kterou v něm zanechala jeho smrt. Můj táta se nikdy nesetká s mými dětmi. Nikdy mu neukážu dům, ve kterém se usadím. Seznam je dlouhý a bude plný tolika velkých i malých věcí. Jako všichni dobří (ne dokonalí) rodiče trpěl, když jsem trpěla já, a byl šťastný, když jsem byla šťastná já (a naopak). Dnes se mi chce plakat v jeho náručí a vím, že v jiných dnech budu toužit sdílet své štěstí s ním a budu o kousek z něj na věčnosti oloupena.

Překonání šoku
Je samozřejmé, že šok je tak obrovskou součástí truchlení. Je to jako hledat důkazy o tom, zda je vaše noční můra skutečná, a požádat někoho, aby vám dal facku, abyste zjistili, zda je to něco, z čeho se probudíte. Myslím, že to platí zejména v případě náhlých úmrtí. Můj otec byl pětapadesátiletý člověk, který tu v jednu chvíli doslova byl a v další chvíli prostě odešel. Puf. Jako ten nejhorší kouzelnický trik všech dob. Aby bylo jasno, myslím si, že ztratit někoho nečekaně a ztratit někoho, kdo byl nemocný, je ROVNĚ hrozné různými způsoby a že prvek šoku je tu vždycky, bez ohledu na to, co se stalo. Jde mi jen o to, že jeden den s ním mluvím o jeho plánech na cestu do New Orleans a o otázkách ohledně mé hypotéky a o pár dní později jsem sledovala, jak spouštějí jeho rakev do země, takže je těžké si spojit souvislosti, když je na papíře jen skok. Nebyla tam žádná cesta připravenosti a není tam žádný pocit úlevy, protože nebyl nemocný. Takže pro mě vysoké procento mého dosavadního truchlení představovala práce na přijetí toho, že se to vůbec stalo, a vylézání z intenzivní mlhy naprostého šoku. Nebudu lhát, chvíle, kdy mi to nepřipadá skutečné, jsou snesitelnější ve srovnání s tou záplavou, která se na mě valí jako monzun, když nastane „nová realita“. Nikdy nezapomenu, že se to stalo, ale někdy je těžší se s tím spojit/skutečně uvěřit důsledkům. Určitě je ve mně velká část, která očekává, že se mi na mobilu objeví jeho jméno nebo že projde dveřmi a řekne „Nazdar, bando“. Vím, že část z toho je přirozený šok z toho, že někoho ztratíte (obzvlášť předčasně), část z toho je šok z toho, že někoho ztratíte náhle a nikdy ho neuvidíte nemocného na nemocničním lůžku s doktorem, který vás varuje, že se to blíží (opět stejně strašná, ale jen jinak vypadající bestie), a část z toho je prostě realita ztráty někoho, která podle mě nikdy, nikdy nezmizí.

Vím, že ve mně vždycky bude část, která očekává, že prostě vejde do dveří. Že vždycky budu mít ten instinkt zavolat mu, když uvidím něco, o čem mu chci říct. Ale vím, že nakonec nebudu fyzicky chytat telefon tak často (což mě popravdě nijak neutěšuje).

Práce s traumatem
Další věc, na kterou jsem v této počáteční fázi opravdu zaměřil svou pozornost, je práce s traumatem ze samotné události. Podstata té noci spočívá v tom, že jsem byla na rozlučkovém večírku svých přátel v New Yorku, když mi zavolala sestra, že máma našla tátu v bezvědomí na židli a že sanitka je na cestě k nim domů. Nemusím snad ani říkat, že jsem odcházela v největší panice vyvolané strachem a zároveň jsem se snažila neprozradit příliš mnoho detailů, které by mohly zničit výjimečný večer mých kamarádek. Nastoupila jsem do Uberu, odkud mi pak volala máma, že táta zemřel (záchranáři říkali, že to byl infarkt a že byl pryč, ještě než tam dojeli). Ta ubohá řidička Uberu by si zasloužila deset hvězdiček za to, čeho byla svědkem. V Hobokenu jsem se sešla se sestrou a manželem a jeli jsme k rodičům, abychom byli s mámou.

Řekla bych, že tento aspekt traumatizující události je na mém totemovém pólu problémů s celou věcí nejnižší, ale zároveň uznávám, že zdravé je se o něj neotírat a pracovat na něm. Kdybych měla možnost, prožila bych tu noc milionkrát znovu bez mrknutí oka, kdyby to znamenalo, že budu mít v budoucnu tátu (i bez toho, že bych to v té době věděla). Z nehody a bolesti jsem se naučila, že raději budu podstupovat vysokou bolest po kratší dobu než chronickou bolest nižší úrovně, a to kdykoli. Prožívala bych srážku s autem každý den po celá léta, kdybych měla prožít zbytek života bez bolesti (se stejnou mentalitou a zoufalstvím jsem samozřejmě podstoupila mnoho operací s velmi bolestivou rekonvalescencí). Jde o to, že trauma z noci, kdy zemřel můj otec, je z celého seznamu bolestivých prvků nejméně bolestivé, ale i tak to bylo samozřejmě strašné.

Nejdůležitější věc, kterou vím o truchlení
Nejdůležitější věc, kterou vím o truchlení, je, že neexistuje žádný správný způsob, jak to dělat. Pokud vím, jediný způsob, jak ho dělat špatně, je NEdělat ho… utíkat před ním, schovávat se před ním, přehodit si přes jeho tvář masku nebo se v jeho důsledku otupit. Stejně jako u všech skutečně těžkých věcí v životě v ní prostě musíte BÝT. Někdy to znamená dávat jednu nohu před druhou, když procházíte těžkým, lepkavým dehtem, a někdy to znamená zhroutit se na zem a prostě v ní nehybně sedět (nebo na podlaze ve sprše a vzlykat).

Další nejdůležitější věc, kterou vím o truchlení
Další věc, kterou podle mě můžete „udělat správně“, je opřít se o svou rodinu. Myslím, že by bylo snazší se opřít a ustoupit. Držet se v ústraní. Neplně a zcela si uvědomit, že smutek každého člověka vypadá, cítí se a vyvíjí jinak. Bylo by snazší nevyčerpat své vyčerpané zásoby energie, abych tu byla i pro ně. Bylo by jednodušší znovu nevysvětlovat manželovi, co mě v mžiku pohltilo k slzám. Ale struktury nejsou podporovány systémy, které byly jen tak snadno vybudovány. Když opřete dvě karty o sebe, navzájem se podepřou a mají šanci se postavit. Pokud se opřou jedna o druhou, nemají naději. Nakloňte se tedy k sobě. Jděte do toho s otevřeným srdcem a otevřenou myslí. Smiřte se s tím, že každý z vás bude mít jiné dobré a jiné špatné dny (nebo realističtěji špatné a horší dny) a že ty vaše se někdy nebudou shodovat. Najděte společnou půdu pod nohama a vybudujte si tam úkryt před bouří. Schovejte se a spoléhejte se jeden na druhého, že se zahřejete, protože nic vnějšího vám teplo ani zdaleka neposkytne. Vím, že žádný úkryt nedokáže skutečně bojovat s tím, že smutek je nesmírně osamělé místo k pobytu. Také vím, že moje rodina (zejména moje sestra, protože stojíme na nejpodobnějším místě) je jediná, kdo se může přiblížit k tomu, že to „chápe“, a to jde v oddělení osamělosti hodně daleko. Milujeme a zoufale postrádáme stejného člověka… byl náš a navždy jsme jeden druhého. Rodina je pro mě vším, i když obrovský kus té mé chybí.

Prožívání štěstí skrze bolest
Nepotýkala jsem se s pocitem viny za to, že se cítím šťastná ve chvílích, kdy to jde (i když chápu, jak by to lidé dělali). Když jsem od té doby zažil chvíle opravdového štěstí, přineslo mi to pocit poznání, že je mi to však cizí. Pocit štěstí mi bude tak příjemný, ale zároveň tak cizí, že mě pak mrzí, že cítit se šťastný je v dnešní době taková anomálie. Je to jako na horské dráze. Zvuk mého smíchu mi připadá trochu cizí (vždycky byl cizí, haha) a mít pocit euforie v těle je úžasné a cizí zároveň. Připouštím, že jsem v tomto časovém rozmezí také prodělal vážnou operaci a od té doby jsem měl spoustu těžkých, tvrdých cr** souvisejících s tím a ne tunu zábavných okamžiků, takže vím, že to okrádá život o spoustu radosti (a také o spánek). Smíchu a štěstí v poslední době nebylo nazbyt, ale nepřestala jsem je vítat. Vyhledávám je. Jsem odhodlaná je najít. Otevírám dveře a vytvářím příležitosti, aby mohly vstoupit. Když se tak stane, přilnu k nim. Verbalizuji ten pocit a dávám si na čas, abych ho ocenil. Nikdy se nebudu cítit provinile za žádné štěstí, které najdu, vytvořím nebo si ho užiju, protože život je pro živé a já sakra vím, že můj táta by souhlasil.

Kde jsem teď
V tuto chvíli se mlha začíná zvedat a já si pamatuji, kam jsem věci položil a jaký úkol jsem zrovna dělal víc než na začátku. Mám pocit, že dokážu formulovat věty, zatímco zpočátku jsem občas přemýšlel, jestli si vzpomenu na své jméno. Měl jsem pocit, že se nad mým světem rozprostírá šedá mlha a je těžké vidět, co dělám, nebo si pamatovat, kam směřuji. Mlha se začala stále více zvedat, a i když obloha není jasná, lépe se orientuji a vidím, co se kolem mě děje.

Ve vnějším světě si nepřipadám jako podvodník. Zpočátku jsem měla pocit, že chodím s obrovským tajemstvím, a zatímco všichni ostatní (zdánlivě) jen nakupují potraviny, já se tvářím, jako bych nakupovala potraviny, ale ve skutečnosti se jen snažím nezačít brečet v uličce s mraženými potravinami v obchodě. A většinu času jsem v té uličce brečela. Často se mi stává, že se v té uličce (a na miliardě dalších míst) stále snažím nebrečet. Pozor, spoiler: někdy mé pokusy selžou.

Deprese se nyní převalila na místo, kde původně sídlila úzkost (což se ukazuje jako horší ze dvou možností pro můj pas). Spánek byl zpočátku nemožný a nyní je kvalifikován jako „obtížný“ (ale moje bolest je také do značné míry na vině). Vím, že s přibývajícím časem budu mít pocit, že z otevřené rány v hrudníku tryská méně krve. Vím ale také, že krvácet nepřestanu nikdy. Prolévání krve po celý život (i když pomalejším tempem) je prostě realita, která přijde v „po“ této události „před & po“. A stejně tak i slzy. Vím, že jednou budu mít celý den, kdy nebudu plakat, ale zatím jsem žádný takový den nezažila.

A přesto je ve mně velká část, která by tyhle ‚první kroky truchlení‘ bolesti brala kdykoli, protože jsou to dny, které jsou blíž tomu, kdy jsem tátu naposledy viděla, mluvila s ním a objala ho. Jsou to dny, kdy si ještě živě pamatuji všechna jeho gesta rukou, výrazy obličeje a výroky do puntíku. Kdy jsou barvy a čistota videozáznamu v mé hlavě v plném rozlišení. Ale kotouč stále přehrává nové snímky a já budu dál proplouvat mlhou s krví na košili, dírou v srdci, věčnou láskou k tátovi a soucitem k sobě samému, když budu pokračovat v této cestě.

Pokud jste na podobné lodi, bez ohledu na to, kolik času uplynulo, doufám, že si dopřejete veškerý soucit, který potřebujete, a že víte, že vám ho posílám také. XX, Carly #FromCarlysHeart