Zvláštní poklad: 5 důvodů, proč byste měli přestat být vlezlí

Začíná to už ve velmi mladém věku. Na střední škole chce každý vědět, kdo je do koho zamilovaný. Na střední škole se každý začne snažit zjistit, kdo měl o víkendu průšvih nebo kdo se opil na večírku populární holky (tak smutné). Na vysoké škole pak zvědavost pokračuje. Každý si myslí, že si zaslouží vědět, co se děje v životě ostatních – je to v podstatě zdroj zábavy!
Jako mladá žena mohu upřímně říct, že si myslím, že ženy jsou ve vlezlosti mnohem horší než muži. Můžu také říct, že sama se zvědavostí bojuju. Ne, nejsem zvědavá ze „špatných“ důvodů. Většinou (ale přiznávám, že ne vždy) chci upřímně vědět, jestli jsou lidé v pořádku. Ale to nic nemění na tom, že zvědavost je špatná. Pokud se mi někdo chce svěřit, může. A pokud poznám, že je někdo rozrušený, jistě – můžu ho jít zkontrolovat. Ale klást někomu osobní otázky nebo se snažit strkat nos do jeho života je prostě špatně.
Lidé nejsou seriály, které můžeme sledovat na Netflixu. Jsou to lidé s pocity – bolestmi, radostmi a smutky. Životy lidí tu nejsou proto, abych je četl a analyzoval. Jejich životy jsou mezi nimi, Bohem a lidmi, které se rozhodli pustit do svého kruhu. Když se do tohoto kruhu snažíme proniknout svou zvědavostí, způsobíme si problémy, které jsme možná nikdy nezamýšleli.

5 důvodů, proč musíte přestat být vlezlí

Vlezlost způsobuje rozkol

Když jsem byl na vysoké škole, byla tu jedna dívka, se kterou jsem se opravdu chtěl přátelit. Chtěl jsem, aby mě měla ráda a hodně si o mně myslela. A myslím, že to tak bylo. Občas jsem ji povzbuzovala a krátce jsme spolu mluvily, když jsme se viděly, ale nebyly jsme nejlepší kamarádky nebo tak něco. No a když jsme odmaturovali, všiml jsem si, že na Facebooku už není její vztahový status. Měla jsem ji i jejího přítele moc ráda a doufala jsem, že jsou v pořádku a pořád spolu. Záleželo mi na tom. Opravdu mi na tom záleželo. Tak jsem jí napsal na Facebook a zeptal se jí na to.
Nikdy mi na to nic neřekla, ale hned jak jsem zmáčkl „odeslat“ (a vlastně ještě předtím), jsem věděl, že ta otázka nepatří mně. Možná si o tom nic nemyslela, ale od té doby mám pocit, že není moc šancí na rozvoj přátelství. Když už nic jiného, způsobil jsem rozkol ve vlastní mysli a na úrovni sebevědomí.

Být vlezlý nutí lidi přemýšlet, jestli nejste drbna

Většina lidí, kteří jsou vlezlí, jsou podle mých zkušeností také drbny. Dokonce i opravdu dobří lidé mají tendenci naskočit do vlaku drben v mžiku. Snažím se nebýt drbna a zpravidla mám pocit, že se mi to daří. Ale i když taková nejsem, když se chovám vlezle a snažím se vyzvídat, dělám ze sebe drbnu. Ne, nejde jen o to, jak mě lidé vnímají, ale ráda bych věděla, že jsem si žádný z těchto falešných názorů na sebe nepřivodila.

Můžete se začít cítit oprávněně

Jakmile začnete někomu strkat nos do života, můžete mít pocit, že je vaším právem vědět, co se v jeho životě děje. Věřte mi – není to vaše právo, ani moje!
I když máme ty nejlepší úmysly (jako můj příklad z vysoké školy), stejně nemáme nárok na odpovědi. To, že se nám jeden člověk jednou svěří, ještě neznamená, že se ho musíme vyptávat na každou maličkost, která se v jeho životě stane. Pořád nám do toho nic není.

Můžeme se snažit být laskaví, ale vlezlost nepůsobí jako laskavost – působí jako nezdvořilost.

Můžete se stát závislými na vlezlosti

Zpočátku máme tendenci dělat věci po malých krůčcích, ale tyto malé krůčky se obvykle nakonec změní v obrovské skoky. Často začínáme s několika M&M, ale to se nějak zvrtne v to, že sníme půl plechu koláčků. Nebo se možná to, co začíná jako jedna noc utápění smutku v láhvi whisky, změní v celoživotní opilství a zoufalství. Stejně tak zvědavost začíná jako přemýšlení, jestli můžeme jen trochu vyzvídat. Možná se nám podaří zjistit, co se děje – ale změní se to v hrozný vzorec očekávání, že se s námi každý podělí o celý svůj život. Když to neudělají, urazíme se. Když se urazíme, cítíme v sobě hněv. Když se zlobíme, chováme zášť. A pak se najednou ohlédneme za svým životem a uvědomíme si, že se zlobíme na lidi, kteří nám neublížili, a způsobili jsme odstup mezi námi a lidmi, kteří měli potenciál být dobrými přáteli.

Zvědavost bývá zaměřená dovnitř

Když jsme zvědaví, často se zaměřujeme na věci, na kterých nezáleží. Není to tak, že by problémy lidí nebyly důležité – jsou. Ale když jsem zvědavý, mám tendenci začít přemýšlet: „Co se děje? Proč mi o tom neřekli? Možná mě nemají rádi a nesvěřují mi svá tajemství“. V tu chvíli se soustředím na sebe, ne na ně. Možná se potýkají s něčím opravdu velkým, a přesto si tady dělám starosti, proč se mi nesvěřili. Dělám si větší starosti o jejich mínění o mně než o jejich blaho. V tu chvíli už mé úmysly nejsou dobrosrdečné. Místo toho jsou sobecké.
Poté, co jsem napsala své kamarádce z vysoké školy na Facebook a snažila se vyzvídat, co si o mně myslí, jsem cítila takový strach. I was still concerned about her, but I was also very preoccupied with what her opinion of me was. Nosiness has a way of turning good intentions into bad habits and unintended selfishness.

I hope that this will cause all of us to think hard before we allow ourselves to be nosy any longer. Decide to stop the nosiness in its tracks — before a nasty cycle gets started.