Den všech duší
Byzantská (řecko)katolická církev a východní pravoslavíUpravit
Zádušní sobota (neboli dušičková sobota) je den vyhrazený k uctění památky zemřelých v rámci liturgického roku východních pravoslavných a byzantských katolických církví. Sobota je tradičním dnem modliteb za zemřelé, protože Kristus ležel v sobotu mrtvý v hrobě.
Tyto dny jsou věnovány modlitbám za zemřelé příbuzné a další osoby z řad věřících, které by nebyly připomínány výslovně jako svatí. Bohoslužby v tyto dny jsou doplněny o zvláštní písně k uctění památky zesnulých. Často se koná Panikhida (vzpomínková bohoslužba) buď po božské liturgii v sobotu ráno, nebo po nešporách v pátek večer, pro kterou se připravuje Koliva (pokrm z vařených pšeničných bobulí nebo rýže a medu) a pokládá se na stůl Panikhidy. Po bohoslužbě kněz Kolivu požehná. Všichni přítomní ji pak snědí na památku.
RadonitsaEdit
Další památný den na Východě, Radonica, nepřipadá na sobotu, ale buď na pondělí, nebo na úterý druhého týdne po Pasše (Velikonocích). Radonitsa nemá při bohoslužbách zvláštní hymny za zemřelé. Místo toho po bohoslužbě následuje Panychida a poté všichni přinášejí na hřbitovy pašijové pokrmy, aby pozdravili zesnulé radostí ze vzkříšení.
Východosyrská tradiceEdit
Východosyrské církve včetně syrské malabarské církve a chaldejské katolické církve si připomínají svátek zesnulých věřících poslední pátek období Epifanie (což znamená pátek těsně před začátkem Velkého půstu). Období Zjevení Páně připomíná zjevení Krista světu. Každý pátek v období Zjevení Páně si církev připomíná významné evangelizační osobnosti.
V syromalabarské církvi se pátek před farní slavností slaví také jako svátek zesnulých věřících, kdy si farnost připomíná činnost předků, kteří pracovali pro farnost a věřící. Zároveň prosí o přímluvu všech zemřelých duší za věrné oslavy farní slavnosti. Ve východosyrské liturgii církev vzpomíná na zemřelé duše včetně svatých každý pátek po celý rok, protože Kristus byl ukřižován a zemřel v pátek.
Západní katolicismusEdit
BackgroundEdit
V katolické církvi se pod pojmem „věřící“ rozumí zejména pokřtění katolíci; „všechny duše“ připomíná církev kající duše v očistci, zatímco „všichni svatí“ připomíná církev triumfující svaté v nebi. V liturgických knihách západní katolické církve (latinské církve) se nazývá Památka všech věrných zemřelých (latinsky: Commemoratio omnium fidelium defunctorum) a slaví se každoročně 2. listopadu. V běžné formě římského ritu i v osobních ordinariátech zřízených Benediktem XVI. pro bývalé anglikány zůstává 2. listopadu, pokud toto datum připadá na neděli; ve formě římského ritu z let 1962-1969, jejíž používání je stále povoleno, se přesouvá na pondělí 3. listopadu. V tento den se katolíci modlí zejména za zemřelé. Každý kněz smí v den Všech duší sloužit tři mše svaté. Katolická církev učí, že očištění duší v očistci může napomoci jednání věřících na zemi. Její učení vychází také z praxe modliteb za zemřelé zmiňované již ve 2. knize Makabejské 12,42-46. Na Západě je dostatek důkazů o zvyku modlit se za zemřelé v nápisech z katakomb s neustálými modlitbami za pokoj duší zemřelých a v raných liturgiích, které běžně obsahují vzpomínky na zemřelé. Tertulián, Cyprián a další raní západní otcové svědčí o pravidelné praxi modliteb za zemřelé mezi prvními křesťany. Teologickým základem svátku je učení, že duše, které při odchodu z těla nejsou dokonale očištěny od všedních hříchů nebo plně neodčinily minulá provinění, jsou znemožněny dosáhnout blaženého vidění a že věřící na zemi jim mohou pomoci modlitbami, almužnami a zejména obětí mše svaté.
HistorieEdit
V šestém století bylo v benediktinských klášterech zvykem pořádat o Svatodušních svátcích vzpomínku na zemřelé členy. V době svatého Izidora Sevillského (zemř. 636), který žil na území dnešního Španělska, bylo pro vzpomínku na zesnulé určeno pondělí po Letnicích. Na počátku 9. století opat Eigil z Fuldy stanovil 17. prosinec jako památku všech zemřelých v části dnešního Německa.
Podle Widukinda z Corvey (asi 975) existoval obřad modlitby za zemřelé také 1. října v Sasku. Ale právě den po svátku Všech svatých si vybral svatý Odilo z Cluny, když v 11. století zavedl pro všechny kláštery závislé na opatství Cluny každoroční vzpomínku na všechny věrné zemřelé, která se měla slavit almužnami, modlitbami a oběťmi za úlevu trpícím duším v očistci. Odilo nařídil, aby ti, kdo žádají o sloužení mše za zemřelé, přinesli oběť pro chudé, čímž spojil almužnu s postem a modlitbou za zemřelé.
Datum 2. listopadu a zvyky se z clunyjských klášterů rozšířily do dalších benediktinských klášterů a odtud do západní církve obecně. Diecéze Liège byla první diecézí, která tuto praxi přijala za biskupa Notgera (zemř. 1008). V Itálii a Římě byl 2. listopad přijat ve 13. století.
V 15. století zavedli dominikáni zvyk, že každý kněz slouží na svátek Všech duší tři mše. Během první světové války, vzhledem k velkému počtu obětí války a mnoha zničeným kostelům, kde již nebylo možné sloužit mši, udělil papež Benedikt XV. všem kněžím privilegium obětovat v den Všech duší tři mše, což je povolení, které platí dodnes.
Liturgická praxeUpravit
V římském ritu revidovaném v roce 1969, připadne-li 2. listopad na neděli, slouží se mše Všech duší, ale liturgie hodin je nedělní. Veřejné slavení Laud a nešpor zemřelých za účasti lidu je však povoleno. Zatímco slavení neděle, slavnosti nebo svátku Páně nahrazujícího neděli začíná předchozí večer nešporami a případně večerní mší svatou, obecné normy nepřipouštějí, aby se v sobotu večer předjímala liturgie Všech dušiček připadajících na neděli, a proto navrhují, aby formule mše svaté v tento sobotní večer byla formulí slavnosti Všech svatých, která předstihuje neděli všedního dne, jejíž mše svatá by se slavila v tento večer. V roce 2014 však Konference katolických biskupů Spojených států rozhodla, že pro tento rok má být v této zemi sobotní večerní (nedělní vigilní) mše svatá Všech svatých; v zemích, jako je Itálie, je situace méně jasná.
V zemích, kde svátek Všech svatých není závazným dnem, splňuje účast na večerní mši svaté Všech svatých v sobotu 1. listopadu povinnost nedělní mše. V Anglii a Walesu, kde se svátky povinnosti, které připadají na sobotu, přesouvají na následující den, je v případě, že 2. listopadu připadá na neděli, slavnost Všech svatých přesunuta na toto datum a svátek Všech duší na 3. listopad. Ve formách římského ritu před rokem 1970, které někteří stále dodržují, připadá-li svátek Všech duší na neděli, je vždy přenesen na 3. listopad.
V bohoslužbě: (introit, graduál, traktát, sekvence, offertorium a přijímání) se používají menší rekviem v renesančních a klasicistních hudebních úpravách, včetně Dies Irae. To umožňuje provádění tradičních rekviem v kontextu bohoslužebného formuláře římského ritu v den Všech duší, jakož i při pohřbech, votivních oslavách všech věrných zemřelých a výročích úmrtí.
Všednodenní odpustekEdit
Podle Enchiridionu odpustků se odpustek, který se vztahuje pouze na duše v očistci (obecně nazývané chudé duše), uděluje věřícím, kteří zbožně navštěvují hřbitov a modlí se za zemřelé. Odpustek je za obvyklých podmínek plnomocný každý den od prvního do osmého listopadu; částečný odpustek se uděluje na všechny ostatní dny v roce.“ Plnomocný odpustek, vztahující se POUZE na duše v očistci, mohou získat ti, kdo v den Všech duší zbožně navštíví kostel, veřejnou oratoř nebo – pro ty, kdo jsou oprávněni ji využívat – poloveřejnou oratoř. Lze ji získat buď v den určený jako Den všech dušiček, nebo se souhlasem biskupa v předcházející či následující neděli nebo na svátek Všech svatých. Při návštěvě kostela nebo oratoře je třeba odříkat jeden Otče náš a Vyznání víry.“
Luteránské kostelyEdit
Mezi kontinentálními protestanty se jeho tradice udržuje houževnatěji. Za Lutherova života se v Sasku hojně dodržoval svátek Všech svatých, i když římskokatolický význam tohoto dne byl zavržen; z církevního hlediska byl v luterské církvi tento den sloučen se svátkem Všech svatých a je často vnímán jako jeho prodloužení, přičemž mnoho luteránů stále navštěvuje a zdobí hroby ve všech dnech Allhallowtide, včetně svátku Všech svatých. Stejně jako je zvykem Francouzů všech hodností a vyznání zdobit hroby svých zemřelých na jour des morts, tak i Němci, Poláci a Maďaři proudí jednou za rok na hřbitovy s květinovými dary a speciálními světly na hroby. Mezi Čechy je zvyk navštěvovat a upravovat v tento den hroby příbuzných zcela běžný. V roce 1816 zavedlo Prusko mezi svými luteránskými občany nové datum památky zesnulých: Totensonntag, poslední neděli před adventem. Tento zvyk později převzali i nepruští luteráni v Německu, ale mimo protestantské oblasti Německa se příliš nerozšířil.
Anglikánské společenstvíEdit
V anglikánské církvi se nazývá Památka věrných zemřelých a jedná se o nepovinnou slavnost; Anglikáni považují svátek Všech duší za rozšíření slavení svátku Všech svatých a slouží k „připomínce zemřelých“ v souvislosti s teologickým učením o vzkříšení těla a společenství svatých.
V anglikánském společenství je svátek Všech duší liturgicky známý jako Památka všech věrných zemřelých a jedná se o nepovinné slavení, které je chápáno jako „rozšíření svátku Všech svatých“, který označuje druhý den svátku Všech svatých. Historicky i v současnosti je všem dušičkám zasvěceno několik anglikánských kostelů. Během anglické reformace slavení svátku Všech duší zaniklo, ačkoli nové anglikánské teologické chápání tohoto dne „vedlo k širokému přijetí této památky mezi anglikány“. Patricia Baysová s ohledem na anglikánský pohled na svátek Všech duší napsala, že:
Svátek Všech duší (2. listopadu) je čas, kdy si připomínáme zejména ty, kteří zemřeli. Modlitby určené pro tento den nám připomínají, že jsme spojeni se společenstvím svatých, touto velkou skupinou křesťanů, kteří ukončili svůj pozemský život a s nimiž sdílíme naději na vzkříšení z mrtvých.
– Bays & Hancock 2012, s. 128
V souladu s tímto novým pohledem tak anglikánské farnosti „nyní připomínají všechny věrné zemřelé v rámci slavnosti Všech svatých“. K oživení přispěla potřeba „pomoci anglikánům oplakávat smrt milionů vojáků v první světové válce“. Členové Cechu všech duší, anglikánské zbožné společnosti založené v roce 1873, „jsou vybízeni k modlitbám za umírající a zemřelé, k účasti na zádušním rekviem a k odříkávání litanií za věrné zemřelé alespoň jednou měsíčně“.
V době reformace byla oslava svátku Všech duší v anglikánské církvi sloučena se svátkem Všech svatých, resp. podle úsudku některých byla „po zásluze zrušena“. V některých farnostech byl obnoven v souvislosti s oxfordským hnutím v 19. století a v anglikánství Spojených států amerických je uznáván v kalendáři Svaté ženy, svatí muži a v anglikánské církvi v Alternativní knize služeb z roku 1980. Ve společné bohoslužbě se objevuje jako menší svátek s názvem „Vzpomínka na věrné zemřelé (All Souls‘ Day)“.
Metodistické církveRedakce
V metodistické církvi se svatí vztahují na všechny křesťany, a proto se v den Všech svatých uctívá a vzpomíná na univerzální církev i na zemřelé členy místního sboru. V metodistických sborech, které slaví liturgii v den Všech duší, je tento svátek, podobně jako v anglikánství a luteránství, považován za prodloužení svátku Všech svatých, a proto metodisté při slavení tohoto svátku „vzpomínají na naše blízké, kteří zemřeli“.