Food Safety News
Po léta slýchal odborník na zvířata Dave Seerveld střípky „wildlife trivia“ o údajné souvislosti mezi pásovci a leprou v jižních státech.
A dával pozor. Seerveld se živí v Orlandu na Floridě tím, že pomáhá majitelům domů vypořádat se s pásovci a dalšími volně žijícími škůdci. Na jeho webových stránkách najdete spoustu fotografií, na kterých Seerveld drží tato zvířátka v náručí. A je to člověk, který dbá na své zdraví.
Nyní se zdá, že na těchto dlouholetých podezřeních něco je. Článek zveřejněný minulý týden v prestižním časopise New England Journal of Medicine odhaluje, že lidé na hlubokém jihu se malomocenstvím (Hansenovou chorobou) nakazí na svém domácím území – prakticky na svém dvorku. A důkazy jasně naznačují, že se nakazili od pásovců.
Podle studie je v USA každoročně diagnostikováno asi 150 případů lepry. Asi dvě třetiny z nich se nakazí při cestách do zámoří. Epidemiologové se však již dlouho zajímají o zbývající třetinu, která onemocní doma – většinou v Texasu a Louisianě. A hlavním podezřelým byli pásovci.
Pro nezasvěcené Amíky jsou pásovci malí savci, příbuzní mravenečníkům a lenochodům, známí především díky svému pancíři podobnému dinosaurům a malé, hlodavé hlavě. Jejich domovem je Texas, Louisiana a teplejší podnebí zasahující až do Jižní Ameriky. Podobně jako mývalům se jim daří v městských a příměstských oblastech, kde mohou být považováni za škůdce.
Vědci v 60. letech 20. století zjistili, že pásovci jsou náchylní k lepře. Ve skutečnosti již malé procento z nich touto nemocí trpí. Je to především proto, že zvíře má neobvykle nízkou tělesnou teplotu 90˚ Fahrenheita, tedy o 8 stupňů nižší než člověk, což prospívá bakterii Mycobacterium leprae (M. leprae).
M. leprae se při teplotě 98˚ nedaří, proto postihuje lidské končetiny – ruce a nohy a kůži.
Vnímavost pásovce vedla k pokusům vyvinout experimentální vakcínu, která by mohla být použita k celosvětové eliminaci této nemoci. Tato vakcína však byla účinná jen částečně.
Výzkum nyní dospěl k závěru, že 6 až 10 % pásovců na hlubokém jihu je nositeli M. leprae a na některých místech to může být až 20 %.
Ale jak se nemoc přenáší z varmita na člověka?
Seerveld říká, že často manipuluje s pásovci bez rukavic. Většina pásovců však nemoc nepřenáší, uvažuje, a většina lidí je vůči ní účinně imunní. Považoval to tedy za málo rizikovou záležitost. Vědci s ním souhlasí.
Jídlo je však jiný příběh. A v Texasu se pásovec stal jakousi pochoutkou pro modré límečky, oblíbeným kandidátem na dušené maso a chilli mísy. Zadejte si do Googlu „armadillo“ a polovinu výsledků budou tvořit recepty, většinou na barbecue nebo chilli.
Pro Seervelda je to příliš. „Nikdy jsem maso pásovce nejedl, i když jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří ho jedli,“ říká. „Někteří lidé jsou zvědaví na jeho chuť a jiní se podobají spíše lovcům bushmeatu, kteří snědí cokoli.“
Aby se člověk nakazil, musí se pokazit několik věcí. Když už se lidé rozhodnou maso sníst, pak ho musí nedovařit – důkladná tepelná úprava totiž bakterie rychle zabije. I v takovém případě musí mít lidé také smůlu, protože většina pásovců NENÍ nositelem nákazy a většina lidí je vůči ní imunní.
Lidé tedy pravděpodobně budou maso pásovců dál porcovat a házet ho do hrnce s chilli, říká Seerveld. V Americe je totiž „všechno někým považováno za pochoutku.“