Najít psa Najít kočku Najít ostatní domácí zvířata Skrýt Uložená hledání Hlavní obsah Domů Plemena koček Sibiřská

Toto plemeno je možná v Severní Americe nové, ale ve světě zdaleka ne. Dlouhosrsté ruské kočky jsou známy již mnoho set let. Kdy a jak přesně se dlouhosrsté kočky dostaly na Sibiř, není přesně známo, ale spekuluje se, že toto plemeno přišlo s ruskými emigranty. Podle některých sibiřských chovatelů si Rusové, kteří emigrovali (nebo byli vyhnáni) na Sibiř, přivezli své kočky s sebou. Zdá se, že k mutaci na dlouhou srst došlo ve třech různých oblastech – v Rusku, Persii (Íránu) a Malé Asii (Turecku). Je však možné, že k mutaci dlouhosrstých koček došlo původně v Rusku a že se ruské dlouhosrsté kočky rozšířily z Ruska do Turecka, kde se křížením s místními kočkami staly angorskými, a do Persie, kde se křížením s místními kočkami staly perskými. Pokud je tomu tak, jsou všechny dlouhosrsté kočky odvozeny od ruské dlouhosrsté.

Dlouhá srst u domácích koček je zřejmě adaptací na chlad, a na Sibiři je rozhodně zima. Kvůli nemilosrdnému podnebí se u těchto koček vyvinula, nebo získaly pářením s místními kočkami, delší srst, srst do každého počasí a větší, zavalitější těla. Kočky přežily a vyvinulo se z nich odolné, dlouhosrsté plemeno schopné odolávat nelítostným podmínkám regionu.

Podle ruských vyprávění sibiřské kočky kdysi vážily až 45 kilogramů a chránily své lidské společníky a domácnosti. Harrison Weir ve své knize Naše kočky a vše o nich z roku 1889 v kapitole o dlouhosrstých kočkách uvedl, že odrůdy dlouhosrstých koček, které existovaly v jeho době a byly předvedeny na jeho slavné výstavě moderních koček v červenci 1871 v Křišťálovém paláci v Londýně, byly ruská, angorská, perská a indická. Weir, známý jako „otec kočičí módy“, napsal, že ruská dlouhosrstá kočka se od angorské a perské liší v mnoha ohledech, včetně větší velikosti, delší hřívy, velkých výrazných jasně oranžových očí a dlouhé, husté srsti s vlnitou strukturou včetně ocasu, který je hustě pokrytý velmi vlnitou srstí. Ruské dlouhosrsté kočky, které se na výstavě dělily o pozornost, však mohly, ale nemusely být sibiřské, protože v Rusku se v té době zřejmě žádné záznamy o těchto kočkách nevedly.

Do 80. let 20. století vláda bývalého Sovětského svazu odrazovala své občany od vlastnictví domácích mazlíčků kvůli nedostatku bytů a potravin. V roce 1987 vláda zrušila omezení týkající se domácích mazlíčků a chovatelé a milovníci koček založili kluby a začali vést záznamy o chovu. V roce 1988 se v Moskvě konala první ruská výstava koček. Terrell poslal čtyři himalájce Nellimu Sačukovi a výměnou za to obdržel 28. června 1990 tři sibiřské kočky – jednoho kocoura (Kaliostro Vasenjkovič) a dvě kočky (Ofelia Romanova a Naina Romanova). Brzy poté obdržela metruky (rodné listy) koťat, v nichž byla podrobně uvedena jejich jména, data narození a barvy a vzory. Zanedlouho si sibiřská koťata podmanila Terrellova srdce i peněženku. Investovala tisíce dolarů a strávila mnoho hodin získáváním dalších koček a etablováním sibiřských koček jako uznaného plemene v Americe. Pouhý měsíc poté, co Elizabeth Terrellová obdržela své sibiřky, dovezl chovatel David Boehm několik vlastních sibiřek. Místo aby čekal na zaslání koček, objednal si letenku do Ruska a nakoupil všechny sibiřské kočky, které našel. Dne 4. července se vrátil s kolekcí patnácti koček. Jeho sibiřské kočky daly první vrh v Severní Americe a byly neocenitelné při rozšiřování genofondu sibiřských koček.