Aramejská abeceda

Další informace: Po dobytí Mezopotámie Achaimenovci pod vedením Dareia I. přijali Peršané starou aramejštinu jako „prostředek písemné komunikace mezi různými oblastmi rozsáhlé perské říše s jejími různými národy a jazyky“. Lze předpokládat, že používání jediného úředního jazyka, který moderní věda nazývá úřední aramejština, císařská aramejština nebo achaimenovská aramejština, významně přispělo k ohromujícímu úspěchu achaimenovských Peršanů, kteří dokázali udržet svou rozlehlou říši tak dlouho pohromadě.“

Císařská aramejština byla vysoce standardizovaná; její pravopis vycházel spíše z historických kořenů než z nějakého mluveného dialektu a byl nevyhnutelně ovlivněn starou perštinou. Aramejské glyfy tohoto období se často dělí na dva hlavní styly, „lapidární“ formu, která se obvykle zapisovala na tvrdé povrchy, jako jsou kamenné památky, a kurzivní formu, jejíž lapidární forma měla tendenci být konzervativnější tím, že zůstávala vizuálně podobnější fénické a rané aramejštině. Obě formy se používaly po celé achaimenovské perské období, ale kurzivní forma postupně získávala převahu nad lapidární, která do 3. století př. n. l. z velké části vymizela.

Po celá staletí po pádu Achaimenovské říše v roce 331 př. n. l. bude císařská aramejština, nebo něco jí natolik blízkého, aby to bylo rozpoznatelné, nadále ovlivňovat různé původní íránské jazyky. Aramejské písmo by přežilo jako základní rysy íránského písma Pahlaví.

Nedávno bylo objeveno 30 aramejských dokumentů z Baktrie, jejichž analýza byla zveřejněna v listopadu 2006. Texty, které byly vyvedeny na kůži, odrážejí používání aramejštiny ve 4. století př. n. l. v perské achaimenovské správě Baktrie a Sogdiany.

Široké používání achaimenovské aramejštiny na Blízkém východě vedlo k postupnému přijetí aramejské abecedy pro zápis hebrejštiny. Dříve se hebrejština psala abecedou tvarově bližší fénické abecedě, paleohebrejskou abecedou.

Písma odvozená z aramejštinyPravopis

Protože vývoj aramejské abecedy z fénické byl postupný, je rozdělení světových abeced na ty, které z fénické abecedy přímo vycházejí, a ty, které z fénické abecedy vycházejí prostřednictvím aramejštiny, poněkud umělé. Obecně jsou abecedy středomořské oblasti (Anatolie, Řecko, Itálie) klasifikovány jako fénické, adaptované přibližně od 8. století př. n. l., a abecedy východní (Levanta, Persie, střední Asie a Indie) jsou považovány za aramejské, adaptované přibližně od 6. století př. n. l. z císařského aramejského písma Achaimenovské říše.

Po pádu Achaimenovské říše se jednota císařského aramejského písma ztratila a diverzifikovala se do řady potomních kurzívy.

Hebrejská a nabatejská abeceda, jak stály do římské éry, se stylově od císařské aramejské abecedy příliš nezměnily. Ibn Chaldún (1332-1406) tvrdí, že nejen staré nabatejské písmo bylo ovlivněno „syrským písmem“ (tj. aramejštinou), ale také starým chaldejským písmem.

Od prvních staletí našeho letopočtu se vyvinula kurzivní varianta hebrejštiny, která však zůstala omezena na status varianty používané vedle nekurzivní. Naproti tomu kurzíva vyvinutá z nabatejské abecedy ve stejném období se brzy stala standardem pro psaní arabštiny a vyvinula se v arabskou abecedu, jaká existovala v době raného šíření islámu.

Vývoj kurzivních verzí aramejštiny vedl také ke vzniku syrské, palmyrské a mandajské abecedy, které se staly základem historických písem Střední Asie, jako je například sogdijská a mongolská abeceda.

Obecně se má za to, že staroturecké písmo má svůj konečný původ v aramejštině, zejména prostřednictvím pahlavské nebo sogdijské abecedy, jak předpokládá V. Thomsen, případně prostřednictvím charoštiny (srov, Issykův nápis).

Bramské písmo bylo také pravděpodobně odvozeno nebo inspirováno aramejštinou. Do rodiny brahmických písem patří i dévanágarí.