Bosenská válka

Pozadí

V roce 1946 se Lidová republika (od roku 1963 Socialistická republika) Bosna a Hercegovina stala jednou z republik tvořících Federativní lidovou (od roku 1963 Socialistickou) republiku, Socialistické federativní) republiky Jugoslávie a život v Bosně a Hercegovině prošel všemi společenskými, hospodářskými a politickými změnami, které nové komunistické vedení zavedlo v celé Jugoslávii. Bosnu a Hercegovinu postihlo zejména zrušení mnoha tradičních muslimských institucí, jako byly koránské základní školy, bohaté charitativní nadace a dervišské náboženské řády. Změna oficiální politiky v 60. letech 20. století však vedla k přijetí slova „muslim“ jako pojmu označujícího národní identitu: při sčítání lidu v roce 1961 byla použita formulace „muslimové v etnickém smyslu“ a v roce 1968 bosenský ústřední výbor vydal dekret, že „muslimové jsou samostatným národem“. V roce 1971 tvořili Muslimové největší jednotlivou složku bosenské populace. Během následujících 20 let srbská a chorvatská populace v absolutních číslech klesala, protože mnoho Srbů a Chorvatů emigrovalo. Při sčítání lidu v roce 1991 tvořili Muslimové více než dvě pětiny bosenské populace, zatímco Srbové o něco méně než jednu třetinu a Chorvati jednu šestinu. Od poloviny 90. let 20. století nahradil pojem Bosňák označení Muslim, které pro sebe používají bosenští Muslimové.

V 80. letech 20. století vedl rychlý úpadek jugoslávské ekonomiky k široké nespokojenosti veřejnosti s politickým systémem. Tento postoj spolu s manipulací nacionalistických nálad ze strany politiků destabilizoval jugoslávskou politiku. Do roku 1989 se objevily nezávislé politické strany. Počátkem roku 1990 se ve Slovinsku a Chorvatsku konaly volby s účastí více stran. Když se v prosinci konaly volby v Bosně a Hercegovině, získaly nové strany zastupující tři národnostní společenství mandáty zhruba v poměru k počtu jejich obyvatel. Byla vytvořena trojstranná koaliční vláda, v jejímž čele stál bosňácký politik Alija Izetbegović a která měla společné předsednictví. Rostoucí napětí uvnitř i vně Bosny a Hercegoviny však stále více ztěžovalo spolupráci se Srbskou demokratickou stranou vedenou Radovanem Karadžićem.

V roce 1991 bylo v oblastech Bosny a Hercegoviny s početným srbským obyvatelstvem vyhlášeno několik samozvaných „srbských autonomních oblastí“. Objevily se důkazy, že Jugoslávská lidová armáda byla využívána k tajným dodávkám zbraní bosenským Srbům z Bělehradu (Srbsko). V srpnu začala Srbská demokratická strana bojkotovat zasedání bosenského předsednictva a v říjnu odvolala své poslance z bosenského shromáždění a založila v Banja Luce „Srbské národní shromáždění“. V té době již v Chorvatsku vypukla plná válka a probíhal rozpad Jugoslávie. Postavení Bosny a Hercegoviny se stalo velmi zranitelným. Během rozhovorů mezi chorvatským prezidentem Franjo Tudjmanem a srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem na začátku roku byla projednávána možnost rozdělení Bosny a Hercegoviny a v listopadu 1991 byla vyhlášena dvě chorvatská „společenství“ v severní a jihozápadní Bosně a Hercegovině, která se v některých ohledech podobala „srbským autonomním oblastem“.

Když v prosinci Evropské společenství (ES; jeho nástupcem se později stala Evropská unie) uznalo nezávislost Chorvatska a Slovinska, vyzvalo Bosnu a Hercegovinu, aby o uznání požádala také. Referendum o nezávislosti se konalo ve dnech 29. února až 1. března 1992, ačkoli Karadžićova strana bránila hlasování ve většině oblastí obývaných Srby a téměř žádní bosenští Srbové nehlasovali. Z téměř dvou třetin voličů, kteří se referenda zúčastnili, hlasovali téměř všichni pro nezávislost, kterou prezident Izetbegović oficiálně vyhlásil 3. března 1992.