Skutečný příběh této slavné fotografie

V roce 1970 se Elvis Presley, král rokenrolu, setkal s prezidentem Richardem Nixonem. Dva nesourodější lidi si lze jen těžko představit. Král měl na sobě fialovou kombinézu a přezku na opasku o velikosti Nixonovy hlavy. Elvis dal prezidentovi jako dárek pistoli. Nixon dal Elvisovi odznak.

V době internetu a televizních reality show už nás bohužel překvapí jen máloco. Co bylo dříve divné a jiné, je dnes běžné. Občas nás něco zaujme, například nejnovější mem nebo klip na YouTube, ale naše pozornost je dnes tak zkrácená, že na včerejší zprávy si málokdy vzpomeneme i o týden později.

Biliony lidí na celém světě mají možnost zachytit nebo si přečíst o těch nejosobnějších nebo nejpodivnějších událostech světa kolem nás. To, co bylo dříve soukromé, je nyní velmi veřejné.

Na rozdíl od dnešních zpráv byla fotografie Nixona a krále zveřejněna až po roce. Uvnitř Bílého domu Nixon a jeho asistenti diskutovali o tom, zda bude mít fotografie negativní nebo pozitivní vliv na veřejné mínění.

Nakonec bylo rozhodnuto, že fotografie ukáže Nixona v pozitivním světle a možná získá nějaké body v oblasti public relations u mladých lidí. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Většina lidí si myslela, že je to opravdu hodně divné.

V roce 1970 měl Elvis za sebou asi dva roky comebacku, který ho opět vynesl na vrchol hitparád, a měl za sebou velmi populární sérii koncertů v Las Vegas. Přesto mimo Jižní Ameriku nebyl Elvis od konce padesátých let mezi mladými lidmi příliš populární. Miliony jeho fanoušků byly nyní starší, pevně zakotvené ve střední třídě a konzervativní.

Stejně jako fanoušci Richarda Nixona. V roce 1968 se Nixon konečně dostal do prezidentského úřadu a s přehledem zvítězil nad Hubertem Humphreym. V roce 1960 kandidoval proti Johnu Kennedymu a prohrál.

Je těžké si na to dnes vzpomenout, ale v roce 1970 byl Nixon poměrně populárním prezidentem: pomalu začal stahovat USA. vojáky z Vietnamu, založil Agenturu pro ochranu životního prostředí (EPA), prosadil větší desegregaci škol po celé zemi a dva a půl roku ho dělilo od skandálu Watergate, který měl potupně ukončit jeho prezidentství.

Elvis byl v Los Angeles, když dostal nápad. Nikdo z Elvisova okolí nikdy králi neřekl, že jeho nápady jsou špatné, a tak když navrhl dvěma členům svého doprovodu, aby nasedli na letadlo do Washingtonu, sbalili si kufry a vyrazili.

Po cestě přes celou zemi král dopis prezidentovi Spojených států sestavil. Částečně v něm stálo:

„Vážený pane prezidente, nejprve bych se rád představil. Jsem Elvis Presley, obdivuji Vás a velmi si vážím Vašeho úřadu. Mluvil jsem s viceprezidentem Agnewem… a vyjádřil jsem své obavy o naši zemi. Drogová kultura, hippie živly… mě nepovažují za svého nepřítele ani za „establishment….říkám tomu Amerika a mám ji rád. Pane, mohu a budu vám nápomocen, jak jen budu moci….Především jsem bavič, ale stačí mi federální pověření…“

Elvis chtěl odznak. Důvodem, jak uvedla jeho bývalá manželka Priscilla, bylo to, že Elvis „(věřil, že) s federálním odznakem narkotik může (věřil, že) legálně vstoupit do kterékoli země jak se zbraněmi, tak s jakýmikoli drogami, které si přeje“. Všichni víme, že Elvis později zemřel na infarkt, k čemuž přispělo i obrovské množství drog, které užíval.

Tak 21. prosince 1970 ráno přijel Elvis k bráně Bílého domu, předal strážím dopis pro Nixona s číslem hotelu a odjel.

Zaměstnanci Bílého domu tomu nemohli uvěřit, ale ještě téhož odpoledne ho pozvali na setkání s prezidentem. Mysleli si, že tím prezident získá „kontakt“ s mladou generací.

Když se Elvis a dva chlapíci z jeho doprovodu objevili, měli u sebe zbraň, kterou nepovažovali za nutné odevzdat tajné službě – byl to přece „Král“.

Nutno říct, že prezidenti v Bílém domě bijí krále, a pětačtyřicítka byla prozkoumána. Mezitím Elvise doprovodili do Oválné pracovny, kde Richard Nixon očekával rychlé setkání a focení.

To Elvis neměl v úmyslu. Chvíli se procházel po místnosti a pak se posadil na pohovku před Nixonův stůl. Schůzku nikdo nenahrával, ale jeden z Nixonových asistentů Egil „Bud“ Krogh (později obviněný v aféře Watergate) byl celé věci přítomen a krátce poté si dělal poznámky.

Nixon se zpočátku stále snažil Elvisovi ulehčit odchod z kanceláře stejným způsobem, jakým se člověk zdvořile omlouvá dlouho ztracenému příbuznému. Elvis to nepochopil a začal Nixonovi vyprávět o svých zkušenostech s „radikální levicí“, která podle Elvise pracuje na zničení Ameriky zevnitř. Patřili k nim i Beatles, na které Elvis tajně žárlil a které se před lety snažil udržet mimo zemi.

Hlavním tématem rozhovoru byla „drogová kultura“ a to, jak ničí Ameriku. Elvis měl pocit, že by mohl být národu užitečný, kdyby ve svých písních přinášel proamerické poselství a kázal/zpíval proti drogám. Nikdo s jistotou neví, jestli tomu Elvis skutečně věřil.

Lidé, kteří mají problémy s drogami, to obvykle velmi popírají – Elvis se skutečně často pouštěl do řečí o hippies, LSD a o tom, jak je kontrakultura 60. let „neamerická“.“

Nejvíce ironické na Elvisově projevu k Nixonovi je to, že byl pravděpodobně sjetý jako drak nejrůznějšími prášky přímo v Oválné pracovně.

Všechno, co Elvis řekl, se nicméně trefilo do vkusu prezidenta, který kultuře mládeže 60. a 70. let nerozuměl a pohrdal jí. Po nějaké době se Nixon přestal snažit Elvise vyprovodit a sedl si s ním v Oválné pracovně k poměrně dlouhému rozhovoru.

Než Elvis odešel, věnoval Nixonovi pětačtyřicítku, která se prezidentovi líbila, a Nixon králi řekl, že se postará, aby dostal odznak. Elvis pak objal prezidenta levou rukou a objal ho – Nixon osobní kontakt nesnášel a Elvis to věděl.

Ze setkání byla pořízena řada fotografií, včetně slavné fotografie dvojice před vlajkou, jak si podávají ruce. Elvis sice dostal odznak a později se chlubil, že je „federálním agentem ve službě“, ale nic takového neexistuje.

Přečtěte si další příběh od nás:

Nikdo s jistotou neví, jestli to Elvis myslel upřímně, tahal Nixona za nos, když byl v Bílém domě sjetý a kázal proti drogám, nebo byl jenom nevyspalý, jak měl ve zvyku.

Matthew Gaskill vystudoval evropské dějiny a píše na různá témata od středověku přes druhou světovou válku až po genealogii a další. Jako bývalý pedagog si cení zvídavosti a pečlivého výzkumu. Je autorem mnoha bestsellerů pro Kindle na Amazonu.