Spartacus Educational

(Zdroj 2) John Guy, Tudorovská Anglie (1986)

Thomas Cromwell přesvědčil zdráhajícího se krále, aby usiloval o sňatek s německou šlechtičnou a vyjednal tak spojenectví s protestantskou Ligou šmalkaldskou. Výsledkem byla smlouva podepsaná v říjnu 1539 v Hampton Courtu mezi Jindřichem VIII. a vévodou Vilémem z Clevesu. Přesto se Jindřich na protest oženil s Annou Klevskou (6. ledna 1540); Cromwellova kariéra ležela na vlásku.

(Zdroj 3) Nicholas Wotton, zpráva pro Thomase Cromwella (březen 1539)

Ona (Anna Klevská) se nejvíce zabývá jehlou… Umí číst a psát ve svém vlastním jazyce, ale francouzštinu, latinu ani jiný jazyk neovládá… Neumí zpívat ani hrát na žádný nástroj, neboť zde v Německu považují za výtku a příležitost k lehkovážnosti, že by velké dámy měly být učené nebo znát hudbu.

(Zdroj 4) David Loades, Šest manželek Jindřicha VIII. (2007)

Anně Klevské, ovládané svou silnou a nesmírně konzervativní matkou, se nedostalo žádného vzdělání hodného toho jména, byla vychovávána především ve skromnosti myšlení a vyjadřování… jediným úspěchem, kterým se vyznačovala, byla nedělní práce… Anna neuměla zpívat ani hrát na žádný hudební nástroj. Uměla tančit, ale její repertoár se omezoval na tradiční německá opatření, která její matka považovala za zdánlivě….. Uměla mluvit a číst pouze dolnoněmecky, a pokud měla nějaké intelektuální kvality, nikdy se nemohly projevit.

Nic z toho by nemuselo vadit, kdyby byla nápadná kráska, ale bohužel ani tuto vlastnost ubohá dívka neměla… Když Jindřich poslal, jak bylo jeho zvykem, vyslance, aby si dámu prohlédli, objevila se tak zahalená, že z jejího obličeje i těla bylo vidět jen velmi málo, což její opatrovníci rozhořčeně obhajovali s odvoláním na její skromnost.

(Zdroj 5) Kelly Hart, The Mistresses of Henry VIII (2009)

Jindřich VIII. ovládal několik jazyků a většina evropských princezen s ním mohla komunikovat přinejmenším latinsky; Anna však mluvila pouze svou rodnou němčinou. Neměla ani žádné společenské dovednosti, které byly na anglickém dvoře tolik ceněny: neuměla hrát na hudební nástroj ani zpívat – pocházela z kultury, která na bujaré oslavy a lehkovážnost, jež byly nedílnou součástí dvora krále Jindřicha, pohlížela s despektem. Na tom by však nezáleželo, kdyby se její vzhled králi líbil. Brzy se ukázalo, že tomu tak nebylo.

(Zdroj 6) Retha M. Warnicke, Anne of Cleves : Oxford Dictionary of National Biography (2004-2014)

V březnu zahájili Nicholas Wotton a Richard Beard jednání v Cleves, ale ztroskotali na zdržovací taktice Viléma, který se stále pokoušel císaře usmířit. Koncem léta dosáhli vyslanci úspěchu a Hans Holbein mladší byl pověřen namalováním Annina portrétu, o němž Wotton přísahal, že ji věrně zobrazuje. Mnozí současníci včetně Wottona chválili její krásu. Prvním autorem, který ji zesměšnil jako „flanderskou kobylu“ a trval na tom, že jí Holbein lichotil, byl biskup Gilbert Burnet, píšící koncem 17. století.

(Zdroj 8) Alison Weirová, Šest manželek Jindřicha VIII (2007)

Anna se skromně usmívá z rámu ze slonoviny vyřezaného do podoby tudorovské růže. Její pleť je čistá, pohled vyrovnaný, tvář jemně přitažlivá. Na hlavě má čelenku v holandském stylu, která jí zakrývá vlasy, a šaty s bohatě zdobeným živůtkem. Všechno na Annině portrétu hlásalo její důstojnost, vznešenost a ctnost, a když jej Jindřich VIII. spatřil, okamžitě se rozhodl, že právě tuto ženu si chce vzít.

(Zdroj 9) Helen Langdon, Holbein (1976)

Holbein se ocitl v nemožné situaci: byl vyslán do Dürenu s příkazem, aby okamžitě vytvořil podobiznu příští zamýšlené nevěsty Jindřicha VIII. a musel projevit diplomacii a takt… Jak už to tak bývá, Annin šat ho zřejmě fascinoval více než podivně neživá symetrie jejích rysů. Jindřichova nespokojenost s tím, že Annu Klevskou shledal spíše jako „tlustou flanderskou kobylu“, když se v lednu 1540 dostavila na svatební obřad, stála Holbeina draho na prestiži a žádnou další významnou práci z této čtvrti nedostal.

(Zdroj 10) Derek Wilson, Hans Holbein: Portrait of an Unknown Man (1996)

Anna z Cleves… byla příjemná, bez talentu, naivní, hroší… možná domácká, ale rozhodně ne hezká… Jak měl (Holbein) tuto pravdu ztvárnit v malbě? U milánské vévodkyně byla vhodnou technikou jednoduchost. Holbein záměrně soustředil pozornost na tvář a ruce; nechal dívčinu krásu mluvit za sebe. U Anny Klévské… se žádal pravý opak. Holbein nechtěl, neodvážil se vylepšovat přirozenost. Jediné, co mohl udělat, bylo odvést pozornost od rysů tím, že využil co nejvíce šperků, propracovaných dvorských šatů a drahokamy posetých pokrývek vlasů…

Holbein použil tempery na pergamenu, které po příjezdu do Londýna nalepil na plátno… Pokud byl umělec někdy nervózní z přijetí nějakého portrétu, musel být u tohoto obzvláště znepokojený… Musel udělat, co bylo v jeho silách, aby zazněl varovný tón. To znamenalo, že byl nucen vyjádřit své pochybnosti v obraze. Studujeme-li portrét Anny Klevské, zarazí nás zvláštní kompozice. Jedná se o nejvíce „hranatý“ portrét, jaký kdy Holbein namaloval. Vše je na něm dokonale vyvážené: téměř by se mohlo jednat o studii symetrie – s výjimkou drahokamových pásů na Annině sukni. Ten na její levé straně není doplněn druhým na pravé straně. Navíc na tento nesoulad upozorňuje její pravá ruka a spadlý levý podpaží. To vysílá divákovi signál, že navzdory propracovanosti kostýmu je tu něco v nepořádku, jistá neohrabanost… Holbein měl v úmyslu dát králi co nejširší náznak, jakého se odvážil. Jindřich se ho na názor na zamýšlenou nevěstu neptal a malíř si ho rozhodně nemohl dovolit. Proto prostřednictvím svého umění sděloval nepříjemnou pravdu. Víc udělat nemohl.

(Zdroj 11) David Starkey, Šest manželek: (The Queens of Henry VIII, 2003)

Holbein v rozporu s legendou Anně zřejmě nelichotil. Naopak, jeho malba a Wottonův portrét z pera jsou vcelku shodné. Oba vyzdvihují jemnou, pasivní povahu ženy… V každém případě však v této chvíli už Jindřicha téměř nebylo možné odradit. Zamiloval se totiž ne jako dříve do tváře, ale do myšlenky. A jeho city nebyly živeny obrazy, ale slovy. Celé léto mu Cromwell a jeho agenti říkali, že Anna – krásná, jemná, dobrá a laskavá – je žena pro něj. Nakonec jim uvěřil. Jedině pohled na ženu samotnou by mohl zlomit její kouzlo.

(Zdroj 12) Antonia Fraser, Šest manželek Jindřicha VIII (1992)

Sir Anthony Browne prohlásil, že od chvíle, kdy (Jindřich VIII.) spatřil lady Annu, byl okamžitě zasažen hrůzou…. Důležitá byla poznámka, kterou král pronesl ke Cromwellovi poté, co lady Annu opustil. „Nelíbí se mi,“ řekl Jindřich VIII.

Nyní je třeba si položit otázku, co král viděl v porovnání s tím, co očekával, že uvidí: šlo o podvod, a pokud ano, tak kým? Kandidátů je přece celá řada, nejen Holbein, ale i angličtí agenti a vyslanci v zahraničí. Vezměme nejprve skutečný vzhled Anny Klevské: k tomu máme to štěstí, že máme popis z první ruky, který jen o několik dní později sepsal francouzský velvyslanec Charles de Marillac, který nebyl zaujatý ani v jednom směru, ani vůči její kráse, ani vůči její ošklivosti. Napsal, že Anna Klevetská vypadala asi na třicet (ve skutečnosti jí bylo čtyřiadvacet), byla vysoká a hubená, „středně krásná, s odhodlaným a rozhodným výrazem“. Paní nebyla tak krásná, jak o ní lidé tvrdili, ani tak mladá (v tom se samozřejmě mýlil), ale v její tváři byla „rozhodnost, která vyvažovala nedostatek krásy“. To zase zřejmě dobře zapadá do opatrné zmínky Christophera Monta o „vážnosti v její tváři“, která se tak dobře hodila k její přirozené skromnosti.

„Dcera z Cleves“ byla vážná, nebo alespoň podle anglických měřítek byla, a na svůj věk vypadala staře. Byla vážná, protože nebyla vychována k ničemu jinému, a německá móda jen málo přispívala k dojmu mladistvého půvabu u dvora, který byl jako vždy zamilován do francouzských věcí nebo je v každém případě spojoval se zábavou a rozkoší. Ačkoli Jindřich VIII. ve skutečnosti nikdy „nepřísahal, že mu přivezli flanderskou kobylu“, shrnuje tato apokryfní historka, jak už to u apokryfních příběhů bývá, hlubokou kulturní propast mezi oběma dvory, cleveským a anglickým. Když se podíváme na Holbeinův obraz, zjistíme, že tato vážnost je dobře zachycena: kritik by ji skutečně mohl označit za vážnost. Ostatně Nicholas Wotton ve své zprávě potvrdil, že Holbein, ve své době obecně považovaný za mistra „živého“ či realistického (nikoliv lichotivého) zobrazení, skutečně velmi dobře vystihl Annin „obraz“.

Jistě, krásná mladá žena, jakkoliv stoická či špatně oblečená, by byla stále přijatelná. Anna Klevetská krásná nebyla a ty zprávy, které ji za krásnou prohlašovaly, byly hrubě přehnané v zájmu diplomatů – v tomto směru jsou skutečnými viníky vyslanci, nikoliv malíř. Byla však Anna Klevská skutečně ošklivá? Holbein, který ji namaloval v celé tváři, jak bylo zvykem, ji tak pro dnešní oko s vysokým čelem, široce rozevřenýma očima s těžkými víčky a špičatou bradou neučinil. Existují nepřímé důkazy o tom, že Anna Klevetská byla dokonale příjemného vzhledu z pozdějších let vlády Jindřicha VIII. Když Chapuys referoval o Anně Klevské, že ohodnotila svou současnici Kateřinu Parrovou jako „zdaleka ne tak krásnou“ jako ona sama, nerozhodl se jí tento odborný pozorovatel odporovat, takže vychloubání bylo pravděpodobně pravdivé, nebo alespoň natolik pravdivé, aby nebylo směšné…

Ještě je tu otázka pleti Anny Klevské. Je možné, že to byl problém: protesty jejích vlastních úředníků proti škodám, které by mohla napáchat dlouhá plavba po moři, mohly být taktním způsobem, jak se s tím vypořádat. Když král řval na své dvořany, že byl špatně informován – mimo jiné i jimi, protože ji viděli v Calais -, jediné vysvětlení, které se dalo vykoktat, bylo, že její pleť je skutečně poněkud „snědší“, než se očekávalo… dobovým ideálem měla být „čistě bílá“.

I když toto všechno připustíme, stále nám na celé epizodě zůstává něco záhadného a naprostá bezprostřednost králova zklamání (následovaného jeho rozhořčením – které však nikdy nebylo namířeno na Holbeina). Vysvětlení tedy musí spočívat v něčem stejně záhadném, v povaze erotické přitažlivosti. Král očekával krásnou mladou nevěstu a zpoždění pouze přispělo k jeho touze. Viděl někoho, kdo v něm, hrubě řečeno, nevzbuzoval žádné erotické vzrušení. A intimnější objetí ho teprve čekala: nebo byla v plánu.