Zair
MobutuEdit
V roce 1965, stejně jako v roce 1960, vedlo rozdělení moci v Kongu-Léopoldville (bývalé belgické kolonii) mezi prezidenta a parlament k patové situaci a ohrožovalo stabilitu země. Joseph-Désiré Mobutu se opět chopil moci. Na rozdíl od prvního případu se však Mobutu ujal prezidentské funkce, místo aby zůstal v pozadí. Od roku 1965 Mobutu dominoval politickému životu země, nejednou restrukturalizoval stát a nárokoval si titul „otec národa“.
Když v rámci politiky autenticity na počátku 70. let 20. století museli Zaiřané přijmout „autentická“ jména, Mobutu opustil jméno Joseph-Désiré a oficiálně si změnil jméno na Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banga, nebo častěji Mobutu Sésé Seko, což zhruba znamená „vítězný bojovník, který jde od triumfu k triumfu“.
Při zpětném ospravedlňování svého převzetí moci v roce 1965 Mobutu později shrnul výsledky první republiky jako „chaos, nepořádek, nedbalost a neschopnost“. Odmítání dědictví První republiky šlo daleko za hranice rétoriky. V prvních dvou letech své existence se nový režim zaměřil na naléhavé úkoly politické rekonstrukce a konsolidace. Vytvoření nového základu legitimity státu v podobě jednotné strany bylo další v pořadí Mobutuových priorit.
Třetím imperativem bylo rozšíření působnosti státu v sociální a politické oblasti, což byl proces, který začal v roce 1970 a vyvrcholil přijetím nové ústavy v roce 1977. V roce 1976 však toto úsilí začalo generovat vlastní vnitřní rozpory, a připravilo tak půdu pro vzkříšení systému Bula Matari („rozbíječ skal“).
Ústavní změnyEdit
V roce 1967 Mobutu upevnil svou vládu a přistoupil k tomu, že zemi dal novou ústavu a jednu stranu. Nová ústava byla v červnu 1967 předložena k lidovému referendu a schválena 98 % hlasujících. Stanovila soustředění výkonné moci do rukou prezidenta, který měl být hlavou státu, předsedou vlády, vrchním velitelem ozbrojených sil a policie a odpovědným za zahraniční politiku.
Nejrozsáhlejší změnou však bylo vytvoření Lidového hnutí revoluce (Mouvement Populaire de la Révolution-MPR) 17. dubna 1967, které znamenalo vznik „politicky organizovaného národa“. Místo toho, aby vládní instituce byly emanací státu, byl stát od nynějška definován jako emanace strany. V říjnu 1967 tak byly stranické a správní kompetence sloučeny do jednoho rámce, čímž se role strany automaticky rozšířila na všechny správní orgány na centrální i provinční úrovni, stejně jako na odbory, mládežnická hnutí a studentské organizace.
Tři roky po změně názvu země na Zair vyhlásil Mobutu novou ústavu, která upevnila jeho moc v zemi. Každých pět let (po roce 1978 sedm let) volila MPR prezidenta, který byl zároveň navržen jako jediný kandidát na prezidenta republiky; ve funkci byl potvrzen prostřednictvím referenda. V rámci tohoto systému byl Mobutu v letech 1977 a 1984 znovu zvolen s neuvěřitelně vysokým náskokem, přičemž si nárokoval jednomyslné nebo téměř jednomyslné „ano“. MPR byla definována jako „jediná instituce země“ a jejímu prezidentovi byla svěřena „pluralita výkonu moci“. Každých pět let se do Národního shromáždění vracel jediný seznam kandidátů MPR, přičemž oficiální údaje ukazovaly téměř jednomyslnou podporu. Všichni občané Zairu se po narození automaticky stávali členy MPR. Pro všechny záměry a účely to dávalo předsedovi MPR-Mobutuovi úplnou politickou kontrolu nad zemí.
Totalitní expanzeEdit
Převedení konceptu „politicky organizovaného národa“ do reality znamenalo výrazné rozšíření státní kontroly nad občanskou společností. Pro začátek to znamenalo začlenění skupin mládeže a dělnických organizací do matrice MPR. V červenci 1967 oznámilo Politické byro vytvoření Mládeže lidového revolučního hnutí (Jeunesse du Mouvement Populaire de la Révolution-JMPR) v návaznosti na to, že o měsíc dříve byla založena Národní unie dělníků Zairu (Union Nationale des Travailleurs Zaïrois-UNTZA), která sdružovala do jednotného organizačního rámce tři již dříve existující odborové organizace.
Údajně bylo cílem tohoto sloučení, ve smyslu manifestu N’Sele, přeměnit roli odborů z „pouhé konfrontační síly“ na „orgán podpory vládní politiky“, a zajistit tak „komunikační spojení mezi dělnickou třídou a státem“. Podobně měla JMPR fungovat jako hlavní spojovací článek mezi studentstvem a státem. Ve skutečnosti se vláda snažila dostat pod svou kontrolu ty sektory, v nichž se mohla soustředit opozice vůči režimu. Jmenováním klíčových dělnických a mládežnických vůdců do politického byra MPR režim doufal, že se mu podaří zapojit syndikální a studentské síly do státní mašinérie. Nicméně, jak upozornila řada pozorovatelů, existuje jen málo důkazů o tom, že se kooptací podařilo zmobilizovat podporu režimu nad nejpovrchnější úroveň.
Tendence ke kooptaci klíčových společenských sektorů pokračovala i v následujících letech. Ženská sdružení se nakonec dostala pod kontrolu strany, stejně jako tisk, a v prosinci 1971 přistoupil Mobutu k vykastrování moci církví. Od té doby byly uznávány pouze tři církve: Kristova církev v Zairu (L’Église du Christ au Zaïre), Kimbanguistická církev a Římskokatolická církev.
Znárodnění univerzit v Kinshase a Kisangani spolu s Mobutuovým trváním na zákazu všech křesťanských jmen a zřízení sekcí JMPR ve všech seminářích brzy přivedlo římskokatolickou církev a stát do konfliktu. Teprve v roce 1975 a po značném nátlaku Vatikánu režim souhlasil s tím, že zmírní své útoky na římskokatolickou církev a vrátí jí část kontroly nad školským systémem. Mezitím byly v souladu se zákonem z prosince 1971, který umožňoval státu rozpustit „jakoukoli církev nebo sektu, která ohrožuje nebo hrozí ohrožením veřejného pořádku“, rozpuštěny desítky neuznaných náboženských sekt a jejich představitelé uvězněni.
Mobutu se také snažil potlačit všechny instituce, které by mohly mobilizovat etnickou loajalitu. Zapřísáhle se stavěl proti etnické příslušnosti jako základu politického uspořádání a zakázal taková etnická sdružení, jako bylo Sdružení bratří Lulua (Association des Lulua Frères), které bylo v roce 1953 zorganizováno v Kasai v reakci na rostoucí politický a ekonomický vliv konkurenčního národa Luba v Kasai, a Liboke lya Bangala (doslova „svazek Bangala“), sdružení vytvořené v 50. letech 20. století, které mělo zastupovat zájmy obyvatel hovořících jazykem lingala ve velkých městech. Mobutuovi pomohlo, že jeho etnická příslušnost byla v povědomí veřejnosti rozmazaná. Nicméně jakmile se objevila nespokojenost, etnické napětí se opět vynořilo.
Centralizace mociEdit
Souběžně se snahou státu kontrolovat všechny autonomní zdroje moci byly v letech 1967 a 1973 zavedeny důležité správní reformy, které měly posílit ruku centrálních orgánů v provinciích. Hlavním cílem reformy z roku 1967 bylo zrušit provinční vlády a nahradit je státními funkcionáři jmenovanými Kinshasou. Princip centralizace byl dále rozšířen na okresy a teritoria, v jejichž čele stáli správci jmenovaní ústřední vládou.
Jedinými vládními jednotkami, které si stále zachovávaly přiměřenou míru autonomie – ale ne na dlouho – byly tzv. místní kolektivity, tj. náčelnictva a sektory (ty zahrnovaly několik náčelnictví). Takto uzákoněný unitární centralizovaný státní systém se nápadně podobal svému koloniálnímu předchůdci, až na to, že od července 1972 se provincie nazývaly regiony.
Reformou z ledna 1973 byl učiněn další významný krok směrem k další centralizaci. Jejím cílem bylo v podstatě provést úplné splynutí politické a správní hierarchie tím, že se vedoucí každé správní jednotky stal předsedou místního výboru strany. Dalším důsledkem reformy bylo navíc výrazné omezení moci tradičních orgánů na místní úrovni. Dědičné nároky na autoritu již neměly být uznávány; místo toho měli být všichni náčelníci jmenováni a kontrolováni státem prostřednictvím správní hierarchie. Do té doby proces centralizace teoreticky zlikvidoval všechna dříve existující centra místní autonomie.
Analogie s koloniálním státem se stává ještě přesvědčivější ve spojení se zavedením „povinných občanských prací“ (místně nazývaných salongo podle lingalského výrazu pro práci) v roce 1973 v podobě jednoho odpoledne týdně povinné práce na zemědělských a rozvojových projektech. Salongo bylo oficiálně popisováno jako revoluční pokus o návrat k hodnotám komunismu a solidarity, které jsou vlastní tradiční společnosti, a mělo mobilizovat obyvatelstvo k výkonu kolektivní práce „s nadšením a bez omezení“.
Ve skutečnosti vedl nápadný nedostatek nadšení obyvatelstva pro Salongo k rozsáhlému odporu a přešlapování (což přimělo mnoho místních správců, aby se dívali jinam), zatímco za nedodržení hrozily tresty od jednoho měsíce do šesti měsíců vězení. „Dobrovolná“ práce byla pouze nucenou prací a koncem 70. let se většina Zaiřanů vyhýbala svým povinnostem v salonu. Tím, že povinné občanské práce resuscitovaly jeden z nejvíce rozhořčených rysů koloniálního státu, přispěly nemalou měrou k erozi legitimity, kterou mafiánský stát trpěl.
Rostoucí konfliktEdit
V letech 1977 a 1978 podnikli katangští povstalci sídlící v Angole dvě invaze – Shaba I a Shaba II – do provincie Katanga (v roce 1972 přejmenované na „Shaba“). Povstalci byli vyhnáni za vojenské pomoci západního bloku a Číny, zejména Safari klubu.
V průběhu 80. let 20. století zůstal Zair státem jedné strany. Přestože si Mobutu v tomto období úspěšně udržoval kontrolu, působily zde opoziční strany, především Svaz pro demokracii a sociální rozvoj (UDPS). Mobutuovy pokusy potlačit tyto skupiny vyvolaly značnou mezinárodní kritiku.
S blížícím se koncem studené války se zvýšil vnitřní i vnější tlak na Mobutua. Na přelomu let 1989 a 1990 byl Mobutu oslaben sérií domácích protestů, zvýšenou mezinárodní kritikou praktik jeho režimu v oblasti lidských práv, slábnoucí ekonomikou a vládní korupcí, především rozsáhlou zpronevěrou státních prostředků pro osobní potřebu. V červnu 1989 navštívil Mobutu Washington, kde byl jako první africká hlava státu pozván na státní setkání s nově zvoleným americkým prezidentem Georgem Bushem.
V květnu 1990 Mobutu souhlasil s principem systému více stran s volbami a ústavou. Protože se podrobnosti reformního balíčku odkládaly, začali v září 1991 vojáci na protest proti nevyplaceným mzdám rabovat Kinshasu. Dva tisíce francouzských a belgických vojáků, z nichž někteří přiletěli letadly amerického letectva, přijelo evakuovat 20 000 ohrožených cizích státních příslušníků v Kinshase.
V roce 1992 se po předchozích podobných pokusech uskutečnila dlouho slibovaná Suverénní národní konference, která zahrnovala více než 2 000 zástupců různých politických stran. Konference si udělila legislativní mandát a za svého předsedu zvolila arcibiskupa Laurenta Monsengwo Pasinyu a za premiéra Étienna Tshisekediho wa Mulumbu, vůdce UDPS. Do konce roku vytvořil Mobutu konkurenční vládu s vlastním premiérem. Následná patová situace vyústila v roce 1994 v kompromisní sloučení obou vlád do Vysoké rady republiky a parlamentu přechodu (HCR-PT), v níž byl Mobutu hlavou státu a Kengo wa Dondo premiérem. Ačkoli byly v následujících dvou letech opakovaně naplánovány prezidentské a parlamentní volby, nikdy k nim nedošlo.
První konžská válka a zánikEdit
V roce 1996 se napětí způsobené občanskou válkou a genocidou v sousední Rwandě přeneslo i do Zairu (viz Dějiny Rwandy). Rwandské hutuské milice (Interahamwe), které uprchly ze Rwandy po nástupu vlády vedené RPF, využívaly hutuské uprchlické tábory ve východním Zairu jako základny pro vpád proti Rwandě. Tyto hutuské milice se brzy spojily se zairskými ozbrojenými silami (FAZ) a zahájily kampaň proti konžským etnickým Tutsiům ve východním Zairu, známou jako Banyamulenge. Na oplátku tito zairští Tutsiové vytvořili milice na obranu proti útokům. Když v listopadu 1996 začala zairská vláda masakry stupňovat, povstaly tutsijské milice proti Mobutuovi a zahájily tak tzv. první konžskou válku.
K tutsijským milicím se brzy přidaly různé opoziční skupiny a podpořilo je několik zemí včetně Rwandy a Ugandy. Tato koalice vedená Laurentem-Désiré Kabilou se stala známou jako Alliance des Forces Démocratiques pour la Libération du Congo-Zaïre (AFDL). AFDL, která nyní usilovala o širší cíl svržení Mobutua, dosáhla počátkem roku 1997 významných vojenských úspěchů a do poloviny roku 1997 téměř zcela ovládla zemi. Zdálo se, že jediné, co síly AFDL zpomaluje, je zanedbaná infrastruktura země; některé oblasti spojovaly s okolním světem pouze nepravidelně používané polní cesty a říční přístavy. Po neúspěšných mírových jednáních mezi Mobutuem a Kabilou uprchl Mobutu 17. května do exilu v Maroku. Kabila se jmenoval prezidentem, upevnil moc kolem sebe a AFDL a o tři dny později vpochodoval bez odporu do Kinshasy. Dne 21. května Kabila oficiálně vrátil název země na Demokratickou republiku Kongo.