Historie počítačů, část 1 – Systém nástěnek

Jednou ze zvláštních lidských zvláštností je, že (jako skupina) máme tendenci si myslet, že věci jsou takové, jaké jsou, mnohem déle, než ve skutečnosti jsou – a že se pravděpodobně nezmění.

I ta nejtvrdší a nejlépe podložená věda má tendenci měnit se s příslovečným větrem. Příkladem může být např: Cholesterol… dobrý nebo špatný? Vidíte? Věci (a myšlenky) se mění. Rychle. A často si myslíme, že se vůbec nezměnily.

Někdy je dobré se posadit a podívat se, jak se věci již změnily – abychom zjistili, jak by se mohly změnit v budoucnu.

Aplikujme to na servery. Počítače, které servírují kousky dat jiným počítačům. Jak vypadaly před deseti lety? 20? 50? V této sérii článků se podíváme na jednotlivé hlavní éry a typy serverů, a to bez udání pořadí – při vyprávění příběhu „počítačových serverů“ budu trochu skákat.

Servery pro systémové nástěnky

Začněme něčím, co se mnohým může zdát trochu… neobvyklé. Vytáčeným systémem nástěnek (BBS).

Víte, ne vždy jsme měli možnost získat vždy dostupné fyzické připojení k serveru.

V 80. a 90. letech 20. století bylo jedním z nejběžnějších způsobů, jak se běžní lidé připojovali „online“, používání vytáčeného připojení BBS. Modem v počítači doslova vytáčel analogovou telefonní linku starého typu (tzv. „pevnou linku“) a další modem se připojoval k jinému počítači.

Zábavný fakt: Modem je zkratka pro Modulator – Demodulator – Mo… Dem. Přijímá binární data, moduluje je (a vydává tak pro nerdy v 80. letech 20. století ten nejklidnější zvuk na světě), posílá je po telefonní lince (analogově) a na druhé straně je demoduluje.

Tyto BBS-ky byly svým způsobem servery. Největší rozdíl mezi těmito vytáčenými nástěnkami a dnešními servery je ve způsobu připojení a (díky tomu) v tom, kolik lidí se mohlo připojit najednou. Každý modem (a telefonní linku) připojený k dané BBS si můžete téměř představit jako jednu zásuvku, která může podporovat jedno připojení najednou – 3 modemy = 3 lidé připojení najednou.

Představa, že by se k vašemu serveru mohla připojit jen hrstka lidí (nebo dokonce jen 1 člověk) najednou, je v dnešní době poněkud absurdní (alespoň ve většině prostředí). Přesto to tak tehdy bylo. A když už nebyly k dispozici modemy? Dostali byste poctivě obsazený signál – šum, který dnešní děti pravděpodobně ani neslyšely.

Navíc byly rychlosti tvrdě omezeny na jedno připojení. Pokud jste měli modem s rychlostí 14,4 k, byla to maximální rychlost, kterou bylo možné přes toto připojení přenášet data. Nemohli jste jednoduše zavést rychlejší připojení, abyste zvýšili rychlost pro všechny uživatele; abyste toho dosáhli, museli jste upgradovat každý modem. A i tehdy hrála ve skutečné rychlosti velkou roli kvalita analogových linek mezi serverem BBS a připojeným klientem. Předpokládám, že poslední část platí i dnes, i když si toho většina lidí tolik nevšímá.

Servery BBS vs. moderní servery

To nebyl jediný způsob, jak se (většina) BBS-ů lišila od moderních serverů (webových serverů atd.).

Většina existujících BBS-ů běžela na operačních systémech jako DOS, CP/M, Apple ProDOS a dalších nemultitaskingových systémech. To znamenalo, že na jednom počítači mohla být v daném okamžiku spuštěna pouze jedna instance serveru BBS.

Jeden uživatel. Jeden počítač.

Chcete mít BBS, která by běžela například pod MS-DOSem a umožňovala by připojení dvou lidí najednou? Potřebovali byste druhý počítač a tyto dva počítače by musely být propojeny v síti, například prostřednictvím staré sítě Token Ring, aby mohly vzájemně sdílet důležité soubory. (Páni – už dlouho jsem nenapsal slova Token Ring.) Tímto způsobem by se tito dva „vytočení“ uživatelé cítili, jako by byli ve stejném systému, a mohli by podle toho komunikovat (chatovat atd.).

Představte si, že by tomu tak bylo v případě webových serverů. Pro každé teoretické souběžné připojení byste museli přidat další celý počítač. Naprosto šílená úvaha.

Servery BBS a programy ‚Dveře‘

Servery BBS byly zajímavé také tím, že jejich funkce bylo možné rozšiřovat.

Nejběžnější způsob je prostřednictvím takzvaných „dveřních“ programů. Když si uživatel vyžádal konkrétní „Door“ program (ať už to byla online hra nebo nějaký komunikační nástroj), celá BBS se smrskla z paměti. Prostě se vypnula a spustila požadovanou aplikaci. (Nezapomeňte, že tyto programy často běžely na operačních systémech, které neuměly multitasking.)

BBS nejprve zapsala údaje o připojeném uživateli (jaký fyzický modem byl použit, jméno uživatele atd.) do jednoduchého textového souboru. Pak by se BBS zavřela a spustila požadovanou aplikaci „Dveře“, která by věděla, že má načíst tento textový soubor, aby mohla pokračovat v používání modemu – který celou tu dobu seděl připojený a čekal.

Servery BBS a e-mail:

Tyto servery BBS zpracovávaly elektronickou poštu, která se nelišila od dnešní elektronické pošty. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že k okamžitému doručení e-mailu docházelo pouze v místním systému BBS. Pokud jste poslali e-mail uživateli na jiném serveru BBS, nemohl si tento uživatel e-mail přečíst, dokud oba systémy BBS neprovedly pravidelné (často jednou za noc) spojení, aby si vzájemně vyměnily e-maily.

Každé takové spojení mezi dvěma servery BBS bylo považováno za jeden „skok“. Aby byl e-mail doručen na fyzicky velmi vzdálené místo, bylo často zapotřebí více takových skoků. E-mail by byl první noc doručen na jednu BBS a poté každou noc na další BBS v řadě.

Při tomto systému (který byl neuvěřitelně populární v 80. a v části 90. let) nebyl e-mail okamžitou záležitostí. Nebylo neobvyklé, že doručení e-mailu trvalo ve skutečnosti déle než doručení poštovní zásilky. To není vtip.

Přesto takové služby pro elektronickou poštu používaly miliony lidí. Na svém vrcholu se nejpopulárnější taková síť BBS-ek (známá jako FidoNet) skládala z více než 39 000 vytáčených, nástěnkových systémů po celém světě.

Vnitřní fungování těchto systémů bylo rovněž poměrně unikátní. Většina z nich byla provozována (zejména v 80. letech 20. století) na nemultifunkčních systémech. To znamená, že pojem „souběžné zatížení uživateli“ nebyl něčím, čím by se většina systémových operátorů (Sysops) – jak se nazývali správci těchto systémů – musela zabývat. Jeden uživatel najednou znamenal, že zvládání výkonnostní zátěže nebylo obvykle velkým problémem.

Ve skutečnosti měla většina systémů BBS pro ukládání informací o uživatelích „databáze“ na velmi nízké technické úrovni – často šlo buď o prosté strukturované textové soubory, nebo o jednoduchá, podomácku vytvořená řešení binárních souborů. O sharded sql databázi jste určitě nikdy neslyšeli.

Výhody serveru BBS

Téměř ve všech ohledech, které si dokážete představit, je koncepce a struktura serveru BBS mnohem horší než cokoli dnešního. A přesto má takový server BBS některé jedinečné výhody.

Snad nejvýznamnější: Vstupní bariéra pro hobbysty a amatérské uživatele počítačů, kteří si mohli založit a provozovat vlastní BBS, byla překvapivě nízká. Stačil počítač (s téměř libovolným operačním systémem), modem (téměř libovolné rychlosti) a telefonní linka (nejlépe s nepříliš velkým šumem) a mohli jste začít. Mnohé BBS ani neběžely na pevných discích; mnoho z těch dřívějších běželo na disketách.

Bulletinboardové systémy fungují dodnes

Je až s podivem, že mnohé BBS fungují dodnes. Jeden takový dokonce provozuji (lidé se k němu připojují přes protokol Telnet). Proč? Hlavně proto, že mě práce s těmito staršími systémy baví. Udržuje mě to při zemi a blíže ke kořenům výpočetní techniky.

Moje BBS mi připomíná – když se připojím přes své ultrarychlé optické připojení k několika serverům (umístěným po celém světě), které jsou schopny obsloužit obrovské množství současně pracujících uživatelů – že tomu tak nebylo vždy.

Protokoly se mění. Mění se typ a rychlost (a frekvence) připojení. Mění se možnosti serveru a úložiště. Mění se způsob správy a způsob používání – to vše se mění. Nic z toho nezůstává stejné.

Oh, ježíš. Když to takhle řeknu, je mi z toho trochu smutno. Stýská se mi po časech pískajících modemů a pomalých přenosových rychlostí. Ale na druhou stranu je docela příjemné, že můžeme serverovat webovou stránku více než jednomu člověku najednou.

So, you know — trade-offs.

>> Read next: History of computers, part 2 — TCP/IP owes a lot to Xerox PUP