Hon na čarodějnice:
10.08.2020
Hon na čarodějnice není zdaleka minulostí – ani v 21. století. V mnoha zemích je to pro mnoho žen ještě dnes smutná realita. Proto byl 10. srpen vyhlášen Světovým dnem proti honům na čarodějnice.
Akua Denteh byla minulý měsíc ubita k smrti v ghanském okrese Východní Gonja – poté, co byla obviněna z toho, že je čarodějnice. Vražda devadesátileté ženy opět poukázala na hluboce zakořeněné předsudky vůči ženám obviněným z praktikování čarodějnictví v Ghaně, z nichž mnohé jsou staršího věku.
Na začátku srpna došlo k zatčení, ale problém stále přitahuje pozornost poté, co byly úřady obviněny z průtahů v případu. Lidskoprávní a genderoví aktivisté nyní požadují změnu kultury v zemi, kde nadpřirozená víra hraje velkou roli.
Případ Akua Dentehové však zdaleka není ojedinělým případem v Ghaně, ba ani ve světě obecně. V mnoha zemích světa jsou ženy stále každoročně obviňovány z praktikování čarodějnictví. Jsou pronásledovány a dokonce zabíjeny v rámci organizovaných honů na čarodějnice – zejména v Africe, ale také v jihovýchodní Asii a Latinské Americe.
Přečtěte si více: Další informace o čarodějnictví: Ghana:
Hon na čarodějnice:
Ti, kdo jsou obviněni z čarodějnictví, nyní našli možná nepravděpodobného spojence v boji za spravedlnost: Katolická misijní společnost missio, která je součástí celosvětové Papežské misijní společnosti spadající pod papeže, vyhlásila 10. srpen Světovým dnem proti honům na čarodějnice s tím, že nejméně v 36 zemích světa jsou lidé stále pronásledováni jako čarodějnice.
Katolická církev podporovala hony na čarodějnice v Evropě od 15. do 18. století, nyní se snaží vnést světlo do této temné praxe. Částečně za tím může být pocit historické povinnosti – skutečnou hnací silou je však počet obětí, které si hony na čarodějnice dodnes vyžádají.
Historik Wolfgang Behringer, který působí jako profesor specializující se na raný novověk na Sárské univerzitě, je pevně přesvědčen, že je třeba uvádět čísla na pravou míru. Pro DW uvedl, že se předpokládá, že během těchto tří století bylo za tzv. čarodějnické zločiny zabito 50 000 až 60 000 lidí, což je počet, který se blíží dvojnásobku tehdejšího počtu obyvatel některých velkých německých měst.
Podle něj však bylo jen ve 20. století brutálně zavražděno více lidí obviněných z čarodějnictví než během tří století, kdy se v Evropě praktikovaly hony na čarodějnice: „V letech 1960 až 2000 bylo jen v Tanzanii zavražděno asi 40 000 lidí údajně praktikujících čarodějnictví. Ačkoli v tanzanském právu neexistují žádné zákony proti čarodějnictví jako takovému, vesnické tribunály často rozhodují o tom, že určité osoby mají být zabity,“ řekl Behringer DW.
Historik trvá na tom, že vzhledem ke kolektivnímu rozhodování těchto tribunálů nejsou tyto vraždy zdaleka jen svévolnými a ojedinělými případy: „Dospěl jsem proto k závěru, že hony na čarodějnice nejsou historickým problémem, ale palčivým tématem, které existuje i v současnosti.“
A pan-African problem?
In Tanzania, the victims of these witch hunts are often people with albinism; some people believe that the body parts of these individuals can be used to extract potions against all sorts of ailments. Similar practices are known to take place in Zambia and elsewhere on the continent.
Meanwhile in Ghana, where nonagenarian Akua Denteh was bludgeoned to death last month, certain communities blamed the birth of children with disabilities on practices of witchcraft.
Malawi zahajuje boj proti pověrám proti albínům
V Demokratické republice Kongo jsou s čarodějnictvím spojovány obvykle mladší generace. Takzvané „děti čarodějnictví“ jsou obvykle zavrženy svými rodinami a ponechány napospas osudu. Jejich takzvané zločiny však často s čarodějnictvím nemají vůbec nic společného:
„Dozvěděli jsme se o mnoha případech, kdy děti utrpěly znásilnění a poté již nebyly svými rodinami přijaty. Nebo se narodí jako nemanželské děti mimo manželství a jsou nuceny žít s rodičem, který je již nepřijímá,“ říká Thérèse Mema Mapenzi, která pracuje jako partnerka misijního projektu ve městě Bukayu na východě DRK.
„Děti čarodějnictví“ v DRK
Zařízení, které Mapenziová provozuje, mělo původně sloužit jako útulek pro ženy, které utrpěly znásilnění ze strany milicí ve východní části země, kde je znásilnění používáno jako válečná zbraň v rámci tamního občanského konfliktu. V průběhu let však její pomoc začalo vyhledávat stále více dětí, které byly odmítnuty jako „děti čarodějnic“.
S pomocí katolické misionářské společnosti missio nyní Mapenzi podporuje i tyto nezletilé jedince, aby se vyrovnali se svými četnými traumaty, a zároveň se pro ně snaží najít sirotčince a školy.
„Když sem tyto děti přicházejí, často byly zbity do krve, byly označeny za čarodějnice nebo utrpěly jiná zranění. Je bolestivé se na ně jen podívat. Jsme vždy šokováni, když vidíme tyto děti zbavené jakékoliv ochrany. Jak je to možné?“ Mapenzi se diví.
Snaží se o dialog, který by ukončil hon na čarodějnice
V KDR však existuje celá sociální infrastruktura, která nenávist vůči těmto mladým lidem podněcuje: Mnoho charismatických církví svádí nemoci, jako je HIV/AIDS nebo ženská neplodnost, na čarodějnictví, přičemž nemanželské děti slouží jako obětní beránci problémů, které v jedné z nejchudších zemí světa nelze snadno vyřešit. Mezi další uváděné důvody patří náhlá úmrtí, neúroda, chamtivost, žárlivost a další.
Thérèse Mema Mapenzi říká, že snaha pomoci těm, kteří jsou terčem tohoto hněvu, je obtížným úkolem, zejména pokud chybí právní ochrana: „V konžském právu není čarodějnictví uznáno jako porušení zákona, protože neexistuje žádný důkaz, který byste mohli předložit. Lidé si proto bohužel vytvořili vlastní právní praktiky, aby se mohli mstít a trestat ty, které nazývají čarodějnicemi.“
Kromě pomoci těm, kteří utíkají před pronásledováním, se Mapenzi snaží také o dialog s komunitami, aby se zastavily předsudky vůči osobám obviněným z čarodějnictví a kouzelnictví. Chce znovu sblížit odcizené rodiny rozdělené honem na čarodějnice. Působí jako prostředník, hovoří s lidmi a čas od času se jí podaří znovu spojit příbuzné s ženami a dětmi, které byly ostrakizovány a zostuzeny. Mapenzi říká, že takové snahy – pokud se podaří – trvají od začátku do konce v průměru dva až tři roky.
Ale i se zbytkovým rizikem, že oběti budou znovu podezřívány z čarodějnictví, říká, že její snahy za to riziko stojí. Skutečnost, že 10. srpen byl uznán Světovým dnem proti honům na čarodějnice, je podle ní signálem, že její práce je důležitá – a potřebná.
Hon na lovce – nebezpečný podnik
Pro Thérèse Mema Mapenzi představuje Světový den proti honům na čarodějnice další milník v jejím nelehkém boji v Demokratické republice Kongo. Jörg Nowak, mluvčí organizace missio, s tím souhlasí a doufá, že se nyní zvýší povědomí o této problematice na celém světě.
V rámci své práce Nowak v posledních letech navštívil několik partnerů projektu missio, kteří bojují za pomoc při ukončení honů na čarodějnice. Sám si však rozsah tohoto problému uvědomoval až v roce 2017.
Prvním případem, kterým se zabýval, bylo zabíjení žen obviněných z čarodějnictví v Papui-Nové Guineji v roce 2010 – což nakonec vedlo k tomu, že publikoval článek o krizové situaci v této zemi a stal se specializovaným expertem missio na hony na čarodějnice.
Velká část Nowakova rozsáhlého výzkumu na Papui-Nové Guineji však zatím zůstává z velké části pod pokličkou, přinejmenším v samotné zemi: důkazy, které nashromáždil proti některým tamním pachatelům, by mohly ohrozit životy partnerů missio, kteří pro něj pracují.
Na okultní víře v čarodějnictví se toho kromě dotčených lokalit za celá staletí mnoho nezměnilo, říká Nowak a zároveň zdůrazňuje: „Nic takového jako čarodějnictví neexistuje. Existují však obvinění a stigmatizace, jejichž cílem je lidi démonizovat; ve skutečnosti mají sloužit k jejich diskreditaci, aby jiní získali sobecké výhody.“
Na tomto článku se podíleli Maxwell Suuk a Isaac Kaledzi.
Jedna žena je činěna odpovědnou za to, že její synovec zemřel na hadí uštknutí. Jiná je obviněna z toho, že způsobila onemocnění cizího dítěte. V Ghaně jsou obvinění z čarodějnictví běžná. Jsou způsobem, jak se rodiny zbavují žen, které jim již nejsou užitečné nebo které se staly příliš nezávislými. Mnichovská fotografka Ann-Christine Woehrl strávila čas s některými z obviněných žen.
Ženy v západní Africe, které jsou označeny za čarodějnice, se musí bát o život. Mnohé z nich jsou otráveny, uškrceny, utopeny nebo upáleny. Útočiště nacházejí v severní Ghaně v šesti takzvaných čarodějnických vesnicích. Gambaga a Gushiegu jsou dvě vesnice, které Ann-Christine Woehrlová navštívila.
Women accused of witchcraft lose their homes and their identities. They are forced to give up their role as mother, daughter and wife and are sent into exile. Now they live in a community of women who share their fate. Each woman has a small hut to herself and they all contribute to fulfilling their basic needs and supporting the village.
Ann-Christine Woehrl hung black fabric in front of one of the huts and posed 40 women in front of the neutral background. She listened and gave them space to tell their stories. In front of the camera, the women were able to show who they really were or who they wanted to become once again.
The women build their huts and plant the surrounding fields. V období sucha chodí na trh a sbírají obilí, které spadlo na zem a které nikdo jiný nechce. Jsou hubenější a chudší než ostatní návštěvníci trhu a nikdo si jich nevšímá. Ženy jsou v podstatě neviditelné. Jejich živé rozhovory jsou slyšet, jen když se večer vracejí do své vesnice.
Víra v nadpřirozené síly je rozšířená ve velké části západní Afriky – ve městech i na venkově a napříč etniky i náboženstvími. V šesti ghanských čarodějnických vesnicích žije odhadem 1 300 až 1 500 žen a řada jejich dětí. Ann-Christine Woehrlová na svých fotografiích zachytila jejich společný pocit stigmatizace.
Ženy v „čarodějnických vesnicích“ vědí, že se nemohou vrátit ke svým rodinám. Přesto mnohé z nich stále doufají v malý zázrak. Ann-Christine Woehrl’s photos gave them a new sense of confidence and pride. For some of the women, it was the first time they had seen an image of themselves. A book showing a selection of Woehrl’s photos will soon be published.