Nejdelší jízda v sudu:

Slightly Stoopid na turné School’s Out For Summer Tour 2018 (foto: Keith Zacharski)

Ohlédnutí za čtvrtstoletím cesty Slightly Stoopid od socalských pankáčů po Jimmyho Buffetta jedné generace

Už 25 let, Slightly Stoopid nesli hudební štafetu jižní Kalifornie, kterou jim předali Sublime a jejich lídr, zesnulý Bradley Nowell. Za tu dobu si díky neúnavnému koncertování a uznávanému písničkářství, které zahrnuje eklektickou škálu vlivů od metalu a reggae po folk, hip-hop a punk, vytvořili jednu z nejvášnivějších fanouškovských základen ve světě živé hudby.

Kamarádi z dětství Miles Doughty a Kyle McDonald založili trio s kamarádem a bubeníkem Adamem Bauschem během studia na Point Loma High School v San Diegu. Rychle na sebe upoutali Nowellovu pozornost a mentorství a nahráli debutové album pro label Sublime’s Skunk. O dvě a půl desetiletí později zůstávají Slightly Stoopid špičkovým tahákem na turné a vzorem úspěchu pro nezávislé umělce, a to vše bez významného vysílání nebo podpory velkého vydavatelství. Doughty a McDonald vydali celkem 13 alb (včetně jednoho živého DVD) a zároveň vedou vlastní nezávislý label Stoopid Records.

KYLE MCDONALD: potkali jsme se, když nám byl jeden a dva roky. Jsme v podstatě bratři od jiných matek. Byli jsme sousedé a naše mámy se začaly stýkat. Bruslili jsme, jezdili na kole, hráli si s Legem nebo Hvězdnými válkami – všechny ty normální věci, které děti dělají.

MILES DOUGHTY: Chtěli jsme založit kapelu dřív, než jsme uměli na něco hrát. Když jsme se dívali na videa Mötley Crüe, říkali jsme si: „Člověče, to vypadá úžasně.“

MCDONALD: Mötley Crüe byla první kazeta, kterou jsem si kdy koupil. Metallica, Megadeth – chodili jsme na ty koncerty a díky tomu jsme chtěli hrát na kytaru. Kolem jedenácti let jsme vzali do ruky akustické kytary. Většina vybavení, které jsme jako děti dostali, byla kradená. Přinejmenším byla pravděpodobně kradená, protože jsme ji dostali za opravdu dobrou cenu. A nakonec nám ji ukradli – kruh života. První koncert jsme odehráli na střední škole na nádvoří v době oběda. Hráli jsme punk-rock – pár coverů, ale většinou naše vlastní věci. Nakonec to bylo docela epické. Museli jsme přijet autem do kampusu, abychom přivezli naše vybavení.

DOUGHTY: Některé naše texty byly tehdy trochu agresivní. Mohli jste na ně dát nálepku explicitní. Zavolali si nás do kanceláře zástupce ředitele. Musel jsem napsat paragrafovou omluvu s vysvětlením, proč se ve škole nemá nadávat. Hráli jsme na domácích večírcích v sousedství pro kámoše. Většinou to bylo jen pro pár lidí – surfaře a OB crew. Využili jsme každou příležitost zahrát si naživo. Když jsme hráli v klubech, obletěli jsme město a snažili se dostat ven co nejvíc lidí. Neúspěch nás nezajímal. Prostě jsi tam šel a řádil.

MICHAEL „MIGUEL“ HAPPOLDT, spoluzakladatel SKUNK RECORDS: Asi někdy v roce 94 přišli na koncert Sublime. Potkali jsme Milese a jeho mámu. Byla zdravotní sestra a chtěla Bradovi pomoci s jeho problémy s drogami, což se jí podařilo. Tak se Brad dozvěděl, že mají kapelu. Brad řekl: „Budou se ti líbit. Jsou fakt dobří.“ V té době to byla hardcorová kapela, která hrála rychlý materiál. A na svůj věk byli neuvěřitelně dobří. Byli odhodlaní – Kylova hra na basu byla v tom věku prostě fantastická. Adam na punk-rockové bicí hrál intenzivně. Miles měl stejně zabijácký hlas jako teď.

MATT PHILLIPS, SLIGHTLY STOOPID MANAGER, spoluzakladatel SILVERBACK MUSIC MANAGEMENT: O Slightly Stoopid jsem se poprvé dozvěděl od svého bratra a obchodního partnera Jona. Byl manažerem skupiny Sublime. Jon se zmiňoval o dětech ze střední školy, které Brad miloval. Brad měl na kytaře vždycky nálepku Slightly Stoopid. Poprvé jsem je viděl na benefici High Times, kterou Sublime pořádali v House of Blues v Los Angeles. Byl jsem ohromen. Byli to tři středoškoláci, ale měli prostě sílu – tohle trio míchalo rock, reggae a punk. Bylo to něco výjimečného. Nebylo to vůbec uhlazené, ale bylo vidět, že mají duši. Oba měli na šestnácti- a sedmnáctileté kluky úžasné hlasy a byli to opravdu dobří muzikanti. Nešlo o kariéru. Byli to jen kluci, kteří se bavili. Miguel mě požádal, abych jim pomohl.

DOUGHTY: Ani nevím, jestli je příběh toho jména pravdivý. Už si to moc nepamatuju, ale myslím, že jsme si říkali „lehce tohle“ nebo „lehce tamto“. Někdo řekl: „To je blbost.“ To je blbost. Snažit se vymyslet název kapely je ta nejtěžší věc. Ten náš je něco, co si rozhodně zapamatujete. Je to tak hloupé, že to utkví. Mám to tak zakořeněné v hlavě, že jsem od puberty nepsal „stupid“ s „U“.

MCDONALD: Kluci ze Sublime nás vzali do podniku, který se jmenoval Fake Nightclub. Bylo to v Long Beach, přímo na promenádě. Tam jsme nahráli naši první desku. Byli jsme nadšení. Řekli nám, že si musíme dát tu práci na cestách. To byl impuls, který jsme jako děti potřebovali. Jakmile jsme natočili první desku a vyrazili na cesty, začalo to být opravdu vzrušující.

Slightly Stoopid circa 1998, Long Beach, Kalifornie (foto s laskavým svolením Miguela Happoldta)

DOUGHTY: Brad nás bral jako malé bratry. Chodil jsem s ním na Long Beach – na koncerty, pařil do dvou do rána. Prostě jsme dělali muziku a bavili se. Brad a Miguel nám vždycky říkali, že abyste si udělali jméno, musíte sedět v dodávce víc než 200 dní v roce. Říkali nám: „Nebojte se, makejte a budujte si organickou fanouškovskou základnu.“

HAPPOLDT: Dělal jsem Bradovi laskavost. Měli jsme malé analogové osmistopé studio. Chtěl to po mně a já ten den neměl nic na práci. Když jsem je slyšel, řekl jsem si, že se tu rozhodně děje něco výjimečného. Ale to se stává pořád. S Milesem a Kylem dokázali naslouchat a učit se. Věci, které jsem jim řekl, říkám všem. Ke cti jim slouží, že poslouchali a uvedli to do praxe. První deska je dost tvrdá. Brad ji bohužel nikdy neslyšel. Někdy se mu připisuje, že ji pomohl vytvořit, ale on už měl .

PHILLIPS: Ta první deska byla opravdu drsná a syrová. Jejich druhá deska, The Longest Barrel Ride, byla první, kterou nahráli ve skutečném studiu. Neznělo to jako nic jiného, co jsem kdy slyšel. Vzpomínám si, že Miguel tomu říkal metal-dub. Bylo to džemovité a opravdu experimentální. Spousta lidí si tehdy říkala, že to jsou mladší bratři Sublime. Tehdy jsem je začal řídit. Pamatuju si, jak jsem chodil k Milesovi a Kylovi domů, slyšel je hrát na akustické kytary a zpívat. To, jak se jejich vokály prolínaly, takhle neznělo nic jiného. Napadlo mě, že by to mohlo přesáhnout hranice jihokalifornské punkové scény. Mělo to potenciál a prvky Jimmyho Buffetta nebo Grateful Dead.

HAPPOLDT: Když Sublime zemřeli, dali jsme dohromady kapelu Long Beach Dub Allstars. A ta kapela se přes noc stala větší než Sublime jako živá kapela. Sublime vyletěli nahoru v rádiu, ale byli pryč . Long Beach Dub Allstars nevydrželi moc dlouho, ale na spoustě těch koncertů jsme jako doprovodnou kapelu nasadili Slightly Stoopid. Díky tomu se dostali před obrovské publikum. Když se Long Beach Dubs rozpadli, Slightly Stoopid se dostali na místo headlinera. Tvrdě pracovali, neustále jezdili na turné. To místo si zasloužili a udrželi, a to není snadné.

PHILLIPS: Kolem roku 98-99 to byl svět major labelů. Sublime vyletěli nahoru a byli možná největší kapelou na světě. Jednali jsme s vydavatelstvími a na stole byly nabídky pro Slightly Stoopid. Miles a Kyle se o tuhle stránku byznysu nezajímali. Jediné, co je zajímalo, bylo vystupovat a hrát hudbu pro fanoušky. Za to jim patří uznání. V té době nebyl internet ani sociální média. Jejich filozofií bylo přinést hudbu lidem. Kluci jezdili na turné v dodávce, spali na podlaze – jakýmkoli způsobem. Bylo jim jedno, jestli je to pro pět nebo pět set lidí. Chtěli ten večer odehrát nejlepší koncert svého života, aby těch pět nebo pět set fanoušků o sobě dalo vědět.

MCDONALD: Jakmile jsme našli hudbu jako formu vyjádření, jako východisko, udělali jsme cokoli, abychom přežili. Když jsme se vrátili domů z turné, pracovali jsme, co se dalo. Miles a já jsme připravovali židle pro koncerty v Humphrey’s by the Bay. Jednou jsem byl poslední, kdo zůstal stát. Všichni dali výpověď nebo byli propuštěni. Manažer Jamese Browna mě uviděl a zeptal se: „Ty to všechno připravuješ sám?“. Pozval mě na koncert za všechnu mou tvrdou práci. Chtěl, abych se seznámil s Jamesem a kapelou. Neskutečné.

V roce 2001 Bausch odešel. Doughty a McDonald prošli několika náhradníky a vydali průlomové album Acoustic Roots: V roce 2002 se jejich sestava rozrostla o perkusionistu Oguera „OG“ Ocona, v roce 2003 o bubeníka Ryana Morana a v roce 2006 o hornovou sekci ve složení C-Money (trubka) a Daniel „Dela“ Delacruz (saxofon). Před nástupem do Slightly Stoopid hráli oba dechaři s John Brown’s Body.

DOUGHTY: Je to dřina hrát koncerty, být v dodávce, jezdit do dalšího města. Opravdu nerad mluvím o tom, kdo odešel a kdo neodešel. Po Adamovi jsme jeli turné s několika různými kluky. Mám je všechny jenom rád. Všichni ti kluci přispěli k tomu, že jsme se posunuli dál. Nakonec jsme našli Ryana Morana. Když se objevil, kapelu to opravdu stabilizovalo. Adam nám pomohl dostat se na mapu. Prostě to nevyšlo. Tak to bohužel někdy chodí. MCDONALD: S Adamem jsme pořád přátelé. Pořád ho vídám na vodě. Říkáme si, že se máme rádi – nic ve zlém. V té době jsme se nejspíš pohádali. Být v kapele je manželství. Dostaneš se do toho. Ať už to byly hudební nebo osobní rozdíly, nevycházeli jsme spolu. Nemůžete být jednotní jako kapela, která dělá hudbu, když spolu nevycházíte. Tehdy musíte dělat něco jiného.

Circa 2002, 17th Street Studios, Costa Mesa, Kalifornie.: DJ Doze, Lew Richards, Matt Phillips, Kyle McDonald, Miles Doughty, Miguel Happoldt, Ogeur Ocon (l-r) (foto s laskavým svolením Miguela Happoldta)

PHILLIPS: Byli pozváni na rozhlasovou akci jedné velké alternativní stanice v San Diegu. Bylo to docela dost: Hrajte živě 40 minut. V té době byli mezi bubeníky. Kyle a Miles tam šli jen se dvěma akustickými kytarami. Bylo to tak dobré. Byla to obrovská věc, která změnila jejich kariéru. Začali jsme dostávat žádosti od lidí z celé země, kteří to chtěli slyšet. Byla to pro ně jiná podoba; velmi folková smíšená s reggae. Protože jsme nešli cestou velkého vydavatelství, vydali jsme tu nahrávku jako jejich další desku Acoustic Roots. To pro nás znamenalo dvě věci. Zaprvé nás to stálo jen asi 1000 dolarů. A za druhé, lidi se na Slightly Stoopid začali dívat jinak – ne tolik jako na Sublime, Rancid nebo NOFX, ale spíš jako na Jacka Johnsona nebo Davea Matthewse. Od začátku bylo naším cílem mít všechno pod vlastními křídly. Chtěli jsme vybudovat vlastní nezávislý label a vydávat desky na vlastní pěst, mít naprostou tvůrčí kontrolu nad naší hudbou a nad tím, co chceme dělat. Mnoho lidí se ztrácí ve slovech „nahrávací smlouva“. Aby Slightly Stoopid mohli existovat, potřebovali jsme mít vše pod kontrolou. Nikdy bych to nechtěl ohrozit kvůli nějakému labelu.

MCDONALD: Tohle jsme my. My se neměníme. Jsme tam, kde v životě jsme, díky tomu, jak jsme zapálení pro hudbu. Vlastníme všechny mastery všech našich desek. Máme vlastní nahrávací společnost – ne proto, abychom vydělávali peníze, ale abychom pomáhali tvrdě pracujícím, dobrým muzikantům.“

PHILLIPS: Velké vydavatelství by se zaměřilo na prolomení singlů, ne na kariéru. Nevím, jestli bychom byli v pozici, v jaké jsme dnes . Proto jsme se rozhodli založit si vlastní label.

Od roku 2003 vydala skupina Slightly Stoopid sedm studiových desek a čtyři živé sety, včetně kolekce zachycené ve studiích Boba Weira TRI. Projeli také celý svět a spolupracovali s takovými hvězdami, jako jsou Snoop Dogg, Marley Family nebo Dave Matthews Band. Slightly Stoopid také postupně rozšířili svou sestavu, kterou nyní tvoří klávesista Paul Wolstencroft a stálice jambandové scény Andy Geib na trombón a trubku. Hrdina ze San Diega Karl Denson v posledních letech působil také jako pomocný člen mezi svými závazky v The Rolling Stones, Greyboy Allstars a vlastních Tiny Universe. (Ačkoli C-Money se mezitím přesunul k jiným aktivitám.)

DOUGHTY: Vzestup byl vždycky takový pomalý, postupný. Nikdy nebyly vrcholy a údolí, kdy bys byl šíleně vysoko nebo šíleně nízko. Máme velmi lidovou, organickou fanouškovskou základnu, která je s námi už léta. Vidíte lidi, kteří jsou s námi patnáct let a vodí na koncerty své děti. Říkáme jim Stoopid Heads a stejně jako Deadheads sledují kapelu a dodávají nám palivo do ohně.

MCDONALD: Jsou místa, kam jezdíme a kde, pokud nejsme připraveni se bavit, se můžeme rovnou ani neukázat, protože oni jsou připraveni se bavit. Takových míst je ve Spojených státech spousta. V zámoří je spousta míst – když jedeme do Japonska -, kde jsou lidé tak vděční, že jsme přijeli ukázat lásku. Čím dál se někam dostanete, tím víc si toho lidé váží.

DOUGHTY: Colorado pro nás bylo úžasné. Nejdelší dobu jsme hráli v Coloradu a na západě . Na východní pobřeží jsme se moc nerozvíjeli. Jezdili jsme na turné ještě před internetem a lidé neměli možnost se dozvědět, kdo jsme. V Coloradu jsme odehráli více než tucet koncertů, každý rok jsme navštívili všechna lyžařská města a městečka. Bylo to jako druhý domov. V Red Rocks jsme hráli celá léta. Ta atmosféra a energie, kterou tam od lidí dostáváme, nemá obdoby.

Andy Geib, Daniel Delacruz, Kyle McDonald, Miles Doughty, Ryan Moran, Oguer Ocon, Paul Wolstencroft (l-r) (foto Keith Zacharsky)

MCDONALD: Když jsi mladý, jsi v bublině. V průběhu let dozráváte v tom, co posloucháte. Taky se dost nudíme. Nechceme dělat pořád to samé dokola.

HAPPOLDT: Lidé by řekli, že jsou reggae kapela. Když si vyrazíme s Kylem, posloucháme The Meters, posloucháme The Dap-Kings. Vyrostli v San Diegu. Měli punkrockové vlivy. Teď mají hlubokou lásku k neworleanské hudbě, k newyorskému hip hopu. Vždycky to byla kapela, která podle mě oslavovala dědictví americké hudby podobně jako Zeppelin, Dead nebo Sublime. Dokonce i Django Reinhardt se tam dostane. Ta jamajská věc to všechno drží pohromadě.

MCDONALD: Je to zvláštní, ale vždycky jsem si myslel, že kapela, která nosí stejné oblečení, je radikální. My to ale neděláme. Nosíme šortky a trička všude, kam jdeme, ať už je to na pódiu, nebo když jdeme po ulici. Jsme takoví, jací jsme – produkt jižní Kalifornie.

DOUGHTY: Neradi natáčíme videa. My takoví nejsme. Rádi hrajeme hudbu, rádi jsme na pódiu, ale nechceme mít před očima kamery. Nebudu si upravovat vlasy jinak, protože to je zrovna moderní.

PHILLIPS: Mají dobrou hlavu na ramenou a jsou tak dobře rozjetí; žánrově nevyhraněná kapela. Navíc nic nenahradí opravdu skvělé písničky. A navíc je to bratrství. To je pro dlouhověkost obrovské.“

Na začátku letošního roku vydali Slightly Stoopid desku Everyday Life, Everyday People, na které hostovali dlouholetí přátelé G. Love a Don Carlos. Po této desce následovalo letní turné po amfiteátrech a také pátý ročník cílové akce Closer to the Sun v Mexiku.

DOUGHTY: G. Love mě inspiruje, protože je tak hladový po hudbě. Pořád chce jamovat. Když je u vody, chce surfovat. Jsme přátelé už patnáct let. Nesčetněkrát s námi absolvoval turné. Každý rok pořádá Closer to the Sun. Don Carlos je můj hrdina z dětství a nejmilejší člověk, jakého jsem kdy potkal. Když zrovna nedělá vlastní koncerty, je na turné se Slightly Stoopid. Přináší staré reggae novým fanouškům. Jeho duše je tak krásná.

MCDONALD: Don Carlos nás nazývá svými synovci. My mu říkáme strýčku. Všichni tihle lidé: Jsme velcí fanoušci jejich hudby a můžeme s nimi spolupracovat. Stali jsme se rodinou.

DOUGHTY: Kyle to o Bobu Weirovi řekl nejlépe: Když se mu podíváš do očí, vidíš galaxii. Byl součástí takového hudebního hnutí. Grateful Dead způsobili revoluci ve způsobu koncertování. Vybudovali si tak šílenou fanouškovskou základnu, že nemuseli být úspěšnou rozhlasovou kapelou. To je jeden z modelů, na který jsme se dívali, co se týče turné. Měli jsme možnost hrát s Bobem v jeho studiu TRI. Bylo to šílené, když jsme dělali harmonie v písni „I Know You Rider.“

HAPPOLDT: Od Sublime přes Long Beach Dubs až po Slightly Stoopid – takhle kapelu poznala spousta lidí. Kdyby Slightly Stoopid tvrdě nepracovali, nepsali zabijácké písničky a neustále nejezdili na turné, celá ta scéna by se zhroutila. Byli oddaní a ctili múzu.

DOUGHTY: Jsme šíleně požehnaní. Nikdy by mě nenapadlo, že v šestnácti budu hrát v jednačtyřiceti. Byla to zvláštní jízda, když jsme pro naše fanoušky odehráli tolik koncertů, kolik jsme jen mohli. A koncerty se prostě vymykají kontrole. Letošní léto s Pepperem a Stick Figure bylo naprosto šílené.

MCDONALD: Moc lidem to neříkám, ale když jsem vyrůstal, nebyl jsem nejoblíbenější dítě ve škole. Byl jsem pravý opak. Neměl jsem moc kamarádů. Na základní škole jsem si myslel, že až s Milesem dokončíme střední školu, půjdeme na vysokou, pravděpodobně každý na jiné místo, vezmeme se a pak už se moc neuvidíme. To mě mrzelo. Mám pocit, že mě někdo poslouchal, protože se teď vídáme častěji než některé rodiny. Je to zvláštní pouto.

DOUGHTY: Dokonalá sada vln nebo dokonalá sada písní? Nemůžeš mít obojí?