Proč jsou lidé věřící? Kognitivní perspektiva

Rychlá a jednoduchá odpověď na otázku, proč jsou lidé věřící, zní: Bůh – ať už má podle vás jakoukoli podobu – je skutečný a lidé mu věří, protože s ním komunikují a vnímají důkazy o jeho působení ve světě. Pouze 16 % lidí na celém světě není nábožensky založeno, ale to stále znamená přibližně 1,2 miliardy osob, pro které je obtížné sladit náboženské představy s tím, co vědí o světě.

Proč lidé věří, je otázka, která trápila velké myslitele po mnoho staletí. Například Karel Marx nazval náboženství „opiem lidu“. Sigmund Freud se domníval, že bůh je iluze a věřící se vracejí k dětským potřebám bezpečí a odpuštění.

Nejnovějším psychologickým vysvětlením je myšlenka, že naše evoluce vytvořila „díru ve tvaru boha“ nebo nám dala metaforický „boží motor“, který nás může pohánět k víře v božstvo. Tato hypotéza v podstatě spočívá v tom, že náboženství je vedlejším produktem řady kognitivních a sociálních adaptací, které byly ve vývoji člověka nesmírně důležité.

Přizpůsobení k víře

Jsme sociální tvorové, kteří spolu vzájemně spolupracují a komunikují. Přitom máme nevyhnutelně silnější vazby k některým jedincům více než k jiným. Britský psycholog John Bowlby prokázal tento vliv vazeb na emocionální a sociální vývoj dětí a ukázal, jak mohou tyto vazby trpět, když jsou ohroženy odloučením nebo zneužíváním. Na tyto vazby spoléháme i v pozdějším věku, když se zamilováváme a navazujeme přátelství, a dokonce si můžeme vytvořit silné vazby k neživým zvířatům a neživým předmětům. Je snadné si představit, že tyto silné vazby by se mohly přenést i na náboženská božstva a jejich posly.

Naše vztahy závisí na schopnosti předvídat, jak se druzí zachovají v různých situacích a čase. Věci, ke kterým si vytváříme náklonnost, však nemusí být nutně před námi, abychom mohli předvídat jejich jednání. Můžeme si představit, co by udělaly nebo řekly. Tato schopnost – známá jako kognitivní odpojování – vzniká v dětství prostřednictvím předstírané hry. Od schopnosti představit si mysl někoho, koho známe, k představě všemocné, vševědoucí, člověku podobné mysli je malý skok – zejména pokud máme k dispozici náboženské texty, které vyprávějí o jejich minulých činech.

Další klíčová adaptace, která může pomoci náboženské víře, vyplývá z naší schopnosti antropomorfizovat objekty. Viděli jste někdy obrys člověka, abyste si uvědomili, že je to ve skutečnosti kabát pověšený na dveřích? Tato schopnost přisuzovat nelidským věcem lidské podoby a chování ukazuje, že i nelidské entity, jako jsou bohové, ochotně obdařujeme stejnými vlastnostmi, jaké máme my, a díky tomu je pro nás snazší se s nimi spojit.

Přínosy pro chování

Kromě těchto psychologických aspektů nás rituální chování, které je vidět při kolektivním uctívání, těší a chceme tento zážitek opakovat. Tanec, zpěv a dosahování stavů podobných transu byly významné v mnoha společnostech předků a u některých se projevují dodnes – včetně Sentinelců a australských domorodců. Kromě toho, že se jedná o projevy společenské jednoty, i formálnější rituály mění chemii mozku. Zvyšují hladinu serotoninu, dopaminu a oxytocinu v mozku – chemických látek, díky nimž se cítíme dobře, máme chuť dělat věci znovu a zajišťují nám blízkost k ostatním.

Tyto kognitivní adaptace jsou usnadněny výchovnými a domácími normami, které nemají tendenci zpochybňovat náboženské představy. Zatímco jiné představy, které jsou nám předkládány v raném dětství a které nemusí mít silnou důkazní základnu – jako je například Otec Vánoc nebo Zoubková víla -, jsme vedeni k tomu, abychom je zpochybňovali, v případě náboženství tomu tak není. Toto zpochybňování je v náboženském učení často nedoporučováno a někdy je považováno za hříšné.

Bez ohledu na váš úhel pohledu je otázka vlivu náboženství a náboženského myšlení na fungování a vývoj člověka poutavou intelektuální debatou, která nejeví známky konce. Samozřejmě lze namítnout, že vše výše nastíněné stvořil bůh, ale to nás pak přivádí k další, větší otázce: jaké jsou důkazy pro boha?