The Harvard Crimson

Raná létaEdit

The Harvard Crimson byl jedním z mnoha univerzitních novin založených krátce po občanské válce a sám sebe označuje za „nejstarší nepřetržitě vydávaný univerzitní deník v zemi“, ačkoli tento popis zpochybňují jiné univerzitní noviny. Yale Daily News, které vycházejí denně od svého založení v roce 1878 s výjimkou přestávek během první a druhé světové války, se označují za „nejstarší vysokoškolský deník“. Columbia Daily Spectator, založený v roce 1877, se prohlašuje za druhý nejstarší vysokoškolský deník. Brown Daily Herald, založený v roce 1866 a vydávaný denně od roku 1891, se prohlašuje za druhý nejstarší vysokoškolský deník a pátý nejstarší vysokoškolský deník. Cornell Daily Sun, který začal vycházet v roce 1880, o sobě tvrdí, že je „nejstarším nezávislým vysokoškolským deníkem“. The Dartmouth of Dartmouth College, který začal vycházet v roce 1843 jako měsíčník, se označuje za nejstarší vysokoškolské noviny, i když ne za nejstarší deník, a činí si nárok na institucionální kontinuitu s místními novinami z osmnáctého století s názvem Dartmouth Gazette.

The Crimson odvozuje svůj vznik od prvního čísla The Magenta, které vyšlo 24. ledna 1873 navzdory silnému odrazování ze strany děkana. Fakulta koleje pozastavila existenci několika předchozích studentských novin, včetně časopisu Collegian, jehož motto Dulce et Periculum („sladké a nebezpečné“) představovalo nejisté místo studentského tisku na Harvardově univerzitě na konci devatenáctého století. Redakce Magenty odmítla radu děkana Burneyho a pokračovala v vydávání dvoutýdenníku, „tenké vrstvy redakčního obsahu obklopené ještě tenčím obalem reklamy“.

V roce 1875, kdy Harvard hlasováním studentského sboru změnil svou oficiální barvu, se noviny přejmenovaly na The Crimson – oznámení přišlo s celostránkovým úvodníkem, který oznamoval, že „magenta nyní není a … nikdy nebyla tou správnou barvou Harvardu“. Toto konkrétní číslo z 21. května 1875 obsahovalo také několik zpráv o sportovních událostech, recenzi koncertu a výzvu, aby místní obchodníci měli na skladě přesný odstín karmínové stuhy, aby se předešlo „překvapivým odchylkám v barvách, které nosí harvardští muži na závodech“.

V osmdesátých letech 19. století obsahoval Crimson více obsahu, protože redaktoři listu se více snažili o kvalitní žurnalistiku, jakou se zabývají muckrakingové velkoměstské noviny; právě v této době list přešel nejprve z dvoutýdenníku na týdeník a v roce 1883 na deník.

V roce 1885 přešel The Crimson ze čtrnáctideníku na deník.

Dvacáté stoletíEdit

Na počátku dvacátého století došlo k rozkvětu novin, když byla v roce 1915 zprovozněna vlastní budova na Plympton Street 14, která je dodnes sídlem novin, v roce 1911 byl zakoupen Harvard Illustrated Magazine a byla ustavena redakční rada. Redaktoři Illustrated se stali fotografy Crimson a založili tak fotografickou radu. Přidáním této a redakční rady se noviny staly v podstatě moderním Crimsonem. Prezident novin již nebyl samostatným autorem úvodníků a noviny zaujaly silnější redakční pozice.

Třicátá a čtyřicátá léta 20. století byla pro The Crimson temnými roky; snížené finanční zdroje a konkurence publikace založené bývalými redaktory znamenaly vážné problémy pro životaschopnost novin. V roce 1943 bylo na banneru novin napsáno Harvard Service News a články se zaměřovaly téměř výhradně na příspěvek Harvardu k válečnému úsilí. Na základě takzvané válečné administrativní nutnosti absolventi odrazovali Service News od redakční práce. Noviny během války spravovala rada složená ze správců univerzity, absolventů a studentů.

V roce 1934 The Crimson obhajoval návrh tiskového tajemníka Adolfa Hitlera Ernsta F. Sedgwicka Hanfstaengla věnovat Harvardu prémiové stipendium, které by umožnilo harvardskému studentovi studovat na nacistické univerzitě. Harvardská korporace jednomyslně odhlasovala odmítnutí této nabídky: „Nejsme ochotni přijmout dar od člověka, který se tak úzce ztotožnil s vedením politické strany, jež způsobila škody na německých univerzitách opatřeními, která zasáhla principy, jež považujeme za základní pro univerzity na celém světě.“ The Crimson se ho zastal: „To, že by politické teorie měly bránit harvardskému studentovi v tom, aby využil možnosti bádat v jednom z největších světových kulturních center, je nanejvýš nešťastné a sotva to odpovídá liberálním tradicím, na něž je Harvard s prominutím hrdý.“

Poválečný růstEdit

V roce 1946 se noviny vrátily ke své civilní verzi, a když se armáda a námořnictvo z Harvardu odstěhovaly, stal se The Crimson na počátku studené války větším, finančně zajištěnějším, diverzifikovanějším a vnímavějším ke světu mimo kampus než jeho předchůdce před druhou světovou válkou.

Papír, ačkoli byl finančně nezávislý a nezávislý na redakční kontrole ze strany vedení Harvardovy univerzity, byl pod její administrativní kontrolou do té míry, že byl složen z univerzitních studentů, kteří podléhali univerzitním pravidlům. Zaměstnankyně Radcliffe byly nuceny dodržovat zákaz vycházení, který se na muže z Harvardu nevztahoval, což značně narušovalo pozdní hodiny nutné pro tvorbu novin. V průběhu padesátých let si The Crimson a různí univerzitní úředníci vyměňovali dopisy, v nichž o těchto omezeních debatovali. Redaktoři Crimsonu prosazovali pozdější policejní hodiny pro své pisatelky, jejichž význam pro každodenní provoz rostl. Za prezidenta Phillipa Cronina ’53 se ženy staly spíše zaměstnankyněmi než dopisovatelkami Radcliffe.

Pisatelé Crimsonu se angažovali v celostátních otázkách, zejména když na Harvard přijely protikomunistické vyšetřovací komise. Příběhy budoucího nositele Pulitzerovy ceny Anthonyho Lukase (především rozhovor se svědkem HUAC Wendellem H. Furrym) občas přebírala agentura Associated Press. Lukas ještě nebyl ani kmenovým spisovatelem, ale na univerzitu přišel s domovním číslem Josepha McCarthyho v kapse. Jeho otec byl McCarthyho odpůrcem a členem Amerického židovského výboru, skupiny, která vydávala časopis Commentary.

Moderní novinyEdit

The Harvard Crimson, Inc. byla založena jako nezisková společnost v Massachusetts v roce 1966; registrace byla nedobrovolně zrušena a poté obnovena v roce 1986.

V roce 1991 přinesli studentští reportéři listu The Crimson jako první zprávu, že Harvard vybral bývalého princetonského prorektora Neila Leona Rudenstina jako nástupce Dereka Boka ve funkci rektora univerzity. Reportéři, kteří se dozvěděli o tajné schůzce v New Yorku, dostali potvrzení, když oslovili překvapeného Rudenstina při jeho cestě letadlem zpět do Bostonu. Příběh vyšel v příloze s datem „Někde nad Novou Anglií“. Redaktoři Crimsonu tuto senzaci zopakovali v roce 2001, kdy předstihli celostátní média a oznámili, že Rudenstinovým nástupcem bude Lawrence Summers, a znovu v roce 2007, kdy jako první informovali o nástupu Drewa Gilpina Fausta do prezidentského úřadu.

V průběhu 90. let se kladl velký důraz na to, aby se zaměstnanci listu stali inkluzivnějšími a rozmanitějšími. Postupem času byl zaveden program finanční pomoci, který se snažil řešit problém nedostatečné socioekonomické rozmanitosti. Dnes se programu finanční pomoci účastní každý semestr přibližně 90 redaktorů.

12. ledna 2004 vytiskl The Crimson své první barevné vydání poté, co získal a nainstaloval 4 nové barevné tiskové stroje Goss Community. Toto datum také znamenalo odhalení zásadního redesignu samotných novin.

V roce 2004 podal The Crimson žalobu na Harvardskou univerzitu, aby donutil policejní oddělení Harvardské univerzity zveřejňovat úplnější záznamy. Případem se v listopadu 2005 zabýval Nejvyšší soud státu Massachusetts. V lednu 2006 soud rozhodl ve prospěch univerzity.

V listopadu 2005 si záznamy The Crimson vyžádala firma ConnectU, která žalovala společnost Facebook, jejího známějšího konkurenta. The Crimson se proti předvolání ohradil a prohlásil, že požadavkům společnosti ConnectU na dokumenty nevyhoví.

Dne 23. dubna 2006 The Crimson jako první uvedl, že části vysoce medializovaného debutového románu pro mládež How Opal Mehta Got Kissed, Got Wild, and Got a Life od harvardské studentky Kaavyi Viswanathanové byly plagiáty ze dvou bestsellerů spisovatelky Megan McCaffertyové. Později se objevila další obvinění, že Viswanathanová nevhodně čerpala i z jiných románů.