Transsubstanciace pro začátečníky

Pavel a křesťané první generace chápali tuto nauku tímto zcela realistickým způsobem. Věděli, jak náš Pán vyžaduje víru, jak čteme v 6. kapitole Janova evangelia. Víra v eucharistii předpokládá víru. Tělo, které je přítomno v eucharistii, je tělo Krista, který nyní kraluje v nebi, totéž tělo, které Kristus přijal od Adama, totéž tělo, které bylo učiněno, aby zemřelo na kříži, ale jiné v tom smyslu, že bylo proměněno. Slovy apoštola Pavla: „Stejné je to se vzkříšením mrtvých; co je zaseto, je pomíjivé, co je vzkříšeno, je nepomíjivé; co je zaseto, je opovrženíhodné, ale co je vzkříšeno, je slavné; co je zaseto, je slabé, ale co je vzkříšeno, je mocné; když je zaseto, ztělesňuje duši, když je vzkříšeno, ztělesňuje ducha“ (1 Kor 15,42-44). Toto zduchovněné tělo bylo fyzickou skutečností, jak zjistil Tomáš. „Polož sem prst; podívej, tady jsou mé ruce. Dej mi svou ruku a vlož mi ji do boku“ (Jan 20,27). Právě toto slavné tělo je nám nyní pod podobou chleba sdělováno.

Víme, že Pavel píše, že předává tradici, kterou přijal od Pána. Říká Galaťanům: „Dobrá zpráva, kterou hlásám, není lidským poselstvím, které mi dali lidé, je to něco, co jsem se naučil pouze skrze zjevení Ježíše Krista“ (Gal 1,11-12). Stejně tak Filipským: „Zachovávejte všechno, čemu jste se ode mne naučili, čemu jsem vás naučil a co jste slyšeli nebo viděli, že dělám“ (Flp 4,9). Kolosanům píše: „Celý svůj život musíte žít podle Krista, kterého jste přijali – Ježíše Pána“ (Kol 2,6).

Pokud Pavel předává nějakou tradici, ptáme se, odkud pochází. Je zřejmé, že vychází z Krista. Pavel to opakovaně zdůrazňuje. „Skrze dobrou zprávu, kterou jsme přinesli, vás k tomu povolal, abyste měli podíl na slávě našeho Pána Ježíše Krista. Stůjte tedy pevně, bratři, a zachovávejte tradice, kterým jsme vás učili, ať už ústně, nebo dopisem“ (2Te 2,14-15). Stejně tak Timoteovi řekl: „Zachovávej jako svůj vzor zdravé učení, které jsi ode mne slyšel“ (2 Tim 1,13). Apoštol nemá na mysli jen tak nějakou tradici. Jeho tradice je tradice, které je třeba věřit, protože ji hlásal sám Kristus se svou autoritou. Kristus je pramenem všeho úžasného Božího díla. On je Mistrem a my se musíme podřídit jeho učení. „Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a to právem: takový jsem.“ (Jan 13,14)

Jedním z nejčastějších omylů nábožensky založených lidí v naší době je názor, že Kristus byl především kazatelem, svatým mužem, který chodil pořádat veřejná shromáždění a vyzýval lidi k pokání. Pravdou je, že to nejdůležitější, co Kristus dělal, nebylo kázání nebo konání zázraků, ale zvěčňování jeho díla tím, že kolem sebe shromažďoval učedníky. Poslal svých dvanáct apoštolů, aby kázali. „Svolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy s mocí je vyhánět a léčit všechny druhy nemocí a neduhů…“. Těchto dvanáct Ježíš vyslal s následujícími pokyny … . “ (Mt 10,1-4). Apoštoly vycvičil speciálně pro tuto práci. Učení, které jim předal, se stalo posvátnou Tradicí.

O počátcích a vývoji křesťanské Tradice zjistíme více z toho, co je dnes známo o rolích Mistra a žáka v hebrejském světě. Náš Pán byl Mistrem a jeho následovníci byli jeho žáky. Byli vychováváni k předávání živého slova, které mělo spasit svět. Učedníci nejen poslouchali, ale také následovali. „Pane, ke komu máme jít? Ty máš poselství věčného života a my věříme; víme, že ty jsi svatý Boží“ (Jan 6,68). Nepřišli jen poslouchat a neodešli s předsevzetím, že změní svůj život. Stali se osobními Kristovými učedníky a byli vychováváni k tomu, aby světu nesli víc než jen jeho slova, jak ještě uvidíme.

Jednou z charakteristik hebrejských škol bylo, že žák či učedník dělal všechno možné, aby si plně a přesně uchoval učení svého učitele. Ideálem každého žáka bylo umět toto učení slovo od slova reprodukovat. Tohoto ideálu bylo často dosaženo. Takový musel být i postoj prvních křesťanů. Byli to milovníci Krista, věřící v jeho božství. Vroucně si přáli uchovat vše, co si Bůh přál, aby si ze spásného slova zapamatovali. Měli tu výsadu, že se jim dostalo osobního poučení od největšího ze všech učitelů, od samotného Boha. Bylo jim řečeno, že to, čemu je učí, je poklad, který mají předat dalším generacím. Nebylo to obyčejné školní vzdělání. Byli naplněni, pohlceni láskou. Především byl s nimi Duch Boží, který je učil, vedl a inspiroval.

Tři evangelia – Matoušovo, Markovo a Lukášovo – vyprávějí, co se stalo při Poslední večeři. Každé z nich má svůj vlastní charakter, způsob zápisu a varianty. V tomto typu psaní neočekáváme fotografickou, pečlivou, slovní identitu. Důležitá je základní pravda.

Nový zákon nikdy nepochopíme, pokud nebudeme mít na paměti, že tato písemná vyprávění jsou pouhými verzemi ústní tradice. Pavel a evangelisté věděli, co křesťané dělají. Slova zasvěcení se říkala při eucharistických pokrmech. Bylo dost snadné je zapsat. Nemohlo dojít k žádnému zkreslení, nanejvýš jen ke zjednodušení. Předpokládejme, že bychom byli přítomni s apoštoly v oněch dnech mezi Kristovým zmrtvýchvstáním a jeho nanebevstoupením. Měli bychom slyšet, jak je Kristus vyučuje. Vskutku to bylo nejdůležitější období jejich vzdělávání. Dovedeme si představit, že by jim opomněl podrobně sdělit, jak mají pokračovat v tom, co jim řekl při své poslední večeři? Kristus věděl a oni věděli, že to má být jádrem bohoslužby církve, kterou založil.

Není tedy nejmenších pochyb o tom, že formule, které nám předkládají evangelisté a Pavel, byly ty, které křesťané používali při slavení eucharistie. Evangelia věrně předávají to, co Ježíš Kristus, ještě když žil mezi lidmi, skutečně dělal a učil pro jejich věčnou spásu až do dne, kdy byl vzat do nebe. Může být vůbec něco důležitějšího než to, co udělal a řekl o svém těle a krvi? Poslední jídlo našeho Pána bylo velikonoční hostinou, nebo alespoň jídlem v atmosféře velikonoční hostiny, jak řekl. Od židovských spisovatelů víme, jak se to dá snadno zařadit do úplného židovského obřadu. Starobylý památeční pokrm Hebrejců, při němž si připomínali, jak Bůh vysvobodil svůj lid z Egypta, měl nyní ustoupit památce a znovuprožívání nové a konečné skutečnosti vycházející z mysli a vůle vzkříšeného Krista.

V jedenáctém století upadl Berengarius do hereze, když si tento bod neuvědomil. Jeho heslo znělo: „Chtěl bych rozumem pochopit všechny věci“. Eucharistie je jednou z těch věcí, které rozumem pochopit nelze. Lidské argumenty nikdy nemohou vysvětlit Kristovu skutečnou přítomnost.

John Chrysostom je znám jako „doktor eucharistie“. V roce 398 se stal konstantinopolským patriarchou. Napsal: „Boha musíme uctívat všude. Nesmíme mu odporovat, když se to, co říká, zdá být v rozporu s naším rozumem a inteligencí. Jeho slovům musíme dát přednost před naším rozumem a inteligencí. Tak bychom se měli chovat i k eucharistickým tajemstvím. Nesmíme se omezovat na to, co můžeme zakusit smysly, ale držet se jeho slov. Jeho slovo nemůže oklamat.“ Když psal o slovech ustanovení, řekl: „Nesmíš pochybovat o jejich pravdivosti; Spasitelova slova musíš spíše přijmout s vírou; protože je pravda, nelže.“

O několik století později Tomáš Akvinský, největší ze scholastických teologů, učil totéž. Říkal, že existenci skutečného Kristova těla a krve v eucharistii „nelze pochopit smyslovou zkušeností, ale pouze vírou, která má božskou autoritu a její oporu“. Vyjádřil to ve svém slavném verši: „

Když sám Kristus slíbil svou skutečnou přítomnost v eucharistii, mnozí z jeho učedníků to nemohli přijmout. „To jsou nepřijatelné řeči. Jak by to mohl někdo přijmout?“ (Jan 6,68). Petr však měl správné smýšlení. „Pane, ke komu máme jít? Ty máš poselství věčného života a my věříme; víme, že ty jsi svatý Boží.“ (Jan 6,69)

Zde je vážné napomenutí papeže Pavla: „Při zkoumání tohoto tajemství následujeme Magisterium církve jako hvězdu. Vykupitel svěřil Boží slovo v písemné podobě a v tradici Magisteriu církve, aby je uchovávalo a vysvětlovalo. Musíme mít toto přesvědčení: ‚To, co bylo od pradávna hlásáno a přijímáno s pravou katolickou vírou v celé církvi, je stále pravdivé, i když to nelze racionálně zkoumat ani slovně vysvětlit‘ (Augustin).“

Papež však dále říká něco, co je životně důležité. Říká, že nestačí pouze věřit pravdě. Musíme také přijmout způsob, který církev vymyslela, aby tuto pravdu přesně vyjádřila. Zde je to, co říká: „Když byla zachována integrita víry, musí být zachován i vhodný způsob vyjádření. Jinak by náš obvyklý nedbalý jazyk mohl… dát vzniknout falešným názorům ve víře ve velmi hlubokých věcech.“

Papež Pavel neváhá prohlásit, že jazyk, který církev používá k popisu a vysvětlení svého učení, byl přijat „pod ochranou Ducha svatého“. Byl potvrzen autoritou koncilů. Více než jednou se stal znakem a normou pravověrné víry. Stačí si přečíst dějiny teologie ve čtvrtém a pátém století, abyste pochopili, jak důležité bylo v té době používání slov při označování pravé Kristovy povahy. Tehdy se ortodoxie obracela na nepatrné odchylky v řeckém slově. Svatý otec říká, že tento tradiční jazyk je třeba nábožensky dodržovat. „Nikdo si nesmí dovolit jej libovolně měnit nebo pod záminkou nových poznatků. Bylo by nepřípustné, kdyby dogmatické formulace, které ekumenické koncily používaly při pojednávání o tajemstvích Nejsvětější Trojice, byly obviňovány, že jsou špatně přizpůsobeny lidem naší doby, a byly neuváženě zaváděny jiné formulace, které by je nahradily. Stejně tak je nepřípustné, aby někdo z vlastní iniciativy chtěl měnit formule, jimiž Tridentský koncil navrhl eucharistické tajemství k věření.“

To je velmi důležitý bod. Musíme věřit, že Tridentský koncil měl pomoc Ducha svatého, jako každý všeobecný koncil. Papež dále říká, že eucharistické formule Tridentského koncilu vyjadřují myšlenky, které nejsou vázány na žádný konkrétní kulturní systém. Pravděpodobně tím vyvrací názor, že rozlišení substance a akcidentů, o němž budeme hovořit, je vlastní scholastické filozofii a jiní myslitelé by je odmítli. Papež říká: „Neomezují se na žádný ustálený vývoj věd, ani na tu či onu teologickou školu. Představují vnímání, které lidská mysl získává ze své univerzální bytostné zkušenosti se skutečností, a vyjadřují je pomocí vhodných a určitých termínů převzatých z hovorového nebo literárního jazyka. Jsou tedy v dosahu každého člověka v každé době a na každém místě.“

Těžko bychom tento bod přeceňovali. Zejména bychom mohli říci, že správné myšlení vždy rozlišuje mezi tím, co věc je, a tím, co má. Nemusíte být zrovna scholastickým filosofem, abyste takové jednoduché rozlišování zvládli. Papež dále říká, že většinu věcí je možné vysvětlit jasněji, ale vysvětlení jim nesmí vzít jejich původní význam. První vatikánský koncil definoval, že „vždy musí být zachován ten význam, který kdysi prohlásila svatá matka církev. Nikdy nesmí dojít k ústupu od tohoto významu pod záminkou a z titulu vyššího porozumění.“

Zvláštní význam má skutečnost, že dogmata o Kristově skutečné přítomnosti v eucharistii zůstala neporušena až do devátého století. I tehdy bylo toto obtěžování poměrně mírné. Existovaly tři velké eucharistické spory, které pomohly vyjasnit představy teologů.

První z nich zahájil Paschasius Radbertus v devátém století. Potíže, které způsobil, sotva přesáhly hranice jeho publika a týkaly se pouze filozofické otázky, zda je eucharistické tělo Kristovo totožné s tělem přirozeným, které měl v Palestině a nyní má oslavené v nebi.

Další spor vznikl kvůli učení Berengaria, o němž jsme se již zmínili. Ten transsubstanciaci popíral, ale napravil veřejné pohoršení, které způsobil, a zemřel smířen s církví.

Třetí velký spor se odehrál v době reformace. Luther byl mezi reformátory jediný, kdo se stále držel staré katolické tradice. Ačkoli ji vystavil mnoha zkreslením, hájil ji nejhouževnatěji. Diametrálně proti němu stál Zwingli, který eucharistii zredukoval na prázdný symbol. Kalvín se snažil Luthera a Zwingliho usmířit učením, že v okamžiku přijímání se z nebe předává duším předurčených účinek Kristova těla a krve a duchovně je vyživuje.

Když Fotius v roce 869 zahájil řecké schizma, stále věřil v reálnou přítomnost. Řekové v ni věřili vždy. Zopakovali to na sjednocovacích koncilech v roce 1274 v Lyonu a v roce 1439 ve Florencii. Je tedy zřejmé, že katolické učení musí být starší než Fotiovo východní schizma.

V pátém století se od Říma odtrhli nestoriáni a monofyzité. Ve své literatuře a liturgických knihách zachovali víru v eucharistii a skutečnou přítomnost, ale měli potíže kvůli svému popírání, že v Kristu jsou dvě přirozenosti a jedna Osoba. Katolické dogma je tedy přinejmenším stejně staré jako Efezský koncil v roce 431. K prokázání, že pravda sahá dále než do této doby, stačí prozkoumat nejstarší liturgie mše svaté a doklady z římských katakomb. Tímto způsobem se ocitáme zpět v dobách samotných apoštolů.

Tři právě zmíněné kontroverze významně napomohly k formulaci dogmatu o transsubstanciaci. Samotný termín transsubstanciace zřejmě poprvé použil Hildebert z Tours kolem roku 1079. Používali jej i další teologové, například Štěpán z Autunu (zemř. 1139), Gaufred (zemř. 1188) a Petr z Blois (zemř. 1200). Lateránský koncil IV. v roce 1215 a Lyonský koncil v roce 1274 přijaly stejný výraz, který byl ve Vyznání víry navržen řeckému císaři Michalu Paleologovi.

Tridentský koncil byl samozřejmě svolán speciálně proto, aby vyvrátil omyly reformace. Poté, co koncil potvrdil skutečnou přítomnost Krista, její důvod a přednost eucharistie před ostatními svátostmi, definoval 11. října 1551 následující: „Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že je to skutečně jeho tělo, které podává pod způsobou chleba, bylo vždy přesvědčením církve a tento svatý koncil nyní prohlašuje, že konsekrací chleba a vína dochází k proměně, při níž se celá podstata chleba mění v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celá podstata vína v podstatu jeho krve. Tuto změnu svatá katolická církev vhodně a správně nazývá transsubstanciací.“

Koncil vyhlásil také následující kánon: „Říká-li někdo, že substance chleba a vína zůstává ve svaté svátosti eucharistie spolu s tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista, a popírá-li onu podivuhodnou a mimořádnou proměnu celé substance chleba v Kristovo tělo a celé substance vína v jeho krev, zatímco zůstávají pouze druhy chleba a vína, tedy proměnu, kterou katolická církev nejvhodněji nazvala transsubstanciací, budiž anathemován.“

Pokusme se tuto myšlenku analyzovat. Hovoříme o proměně chleba a vína v Kristovo tělo a krev. Co máme na mysli pod pojmem proměna? Máme na mysli přeměnu jedné věci v druhou v nějakém.aspektu bytí. Je to více než pouhá změna. U pouhé změny může být jeden ze dvou extrémů vyjádřen negativně, jako například změna dne a noci. Noc je prostě nepřítomnost denního světla. Výchozí bod je pozitivní, zatímco cíl je takříkajíc negativní. Může to být i naopak, když mluvíme o změně noci ve den.

Konverze je víc než to. Vyžaduje dva pozitivní extrémy. Musí se k sobě vztahovat jako věc k věci. Pro skutečnou přeměnu musí jedna věc přecházet v druhou věc. Nejde jen o to, aby se například voda změnila v páru. Navíc tyto dvě věci musí být spolu tak úzce spojeny, že poslední extrém, říkejme mu cíl přeměny, začíná být teprve tehdy, když první, výchozí bod, přestává být. Příkladem toho je proměna vody ve víno v Káně. To je mnohem radikálnější než proměna vody v páru.

Je zapotřebí ještě třetí prvek. Musí existovat něco, co spojuje výchozí bod s cílem, jeden extrém s druhým, věc, která se mění, s tím, v co se mění. V Káně se z toho, co bylo dříve vodou, stává víno. Proměna nesmí být nějakým trikem, kouzelnickým trikem, iluzí. Cíl, prvek, v nějž se proměna uskutečňuje, musí nově nějakým způsobem existovat jen jako výchozí bod. To, co se mění, musí nějakým způsobem skutečně přestat existovat. Tak v Káně víno v těch nádobách předtím neexistovalo, ale začalo existovat. Voda sice existovala, ale přestala existovat. Voda však nezanikla. Kdyby byla voda zničena, nedošlo by ke změně, ale k novému stvoření. Máme přeměnu, kdy věc, která reálně existovala v podstatě, získává zcela nový a dříve neexistující způsob bytí.

Transsubstanciace je jedinečná. Nejedná se o pouhou konverzi. Je to podstatná konverze. Jedna věc je podstatně nebo esenciálně přeměněna v jinou věc. Nejedná se zde o pouhou náhodnou přeměnu, jako je přeměna vody v páru. Není to ani něco jako metamorfóza hmyzu nebo proměnění Krista na hoře Tábor. Neexistuje žádná jiná proměna, která by se přesně podobala transsubstanciaci. Při transsubstanciaci se pouze látka mění v jinou látku, zatímco akcidenty zůstávají stejné. V Káně se substance proměnila v substanci, ale také akcidenty vody se proměnily v akcidenty vína.

Učení o skutečné přítomnosti je nutně obsaženo v učení o transsubstanciaci, ale učení o transsubstanciaci není nutně obsaženo v učení o skutečné přítomnosti. Kristus by se mohl stát reálně přítomným, aniž by došlo k transsubstanciaci, ale my víme, že se tak nestalo, protože to vyplývá z Kristových vlastních slov při Poslední večeři. Neřekl: „Tento chléb je mé tělo,“ ale prostě: „Toto je mé tělo.“ V tomto případě se jedná o chléb, který je mým tělem. Tato slova naznačovala úplnou proměnu celé podstaty chleba v celou podstatu Kristovu. Slovo „toto“ označovalo celé to, co Kristus držel v ruce. Jeho slova byla formulována tak, aby naznačovala, že podmět věty „toto“ a přísudek „mé tělo“ jsou totožné. Jakmile byla věta dokončena, podstata chleba již nebyla přítomna. Kristovo tělo bylo přítomno pod vnější podobou chleba. Slova ustanovení při Poslední večeři byla zároveň slovy transsubstanciace. Kdyby si Kristus přál, aby chléb byl jakousi svátostnou schránkou jeho těla, jistě by použil jiná slova, například: „Tento chléb je mé tělo“ nebo „Toto obsahuje mé tělo.“

Zjevené učení vyjádřené termínem transsubstanciace není nijak podmíněno scholastickým filozofickým systémem. S naukou o transsubstanciaci může být v souladu jakákoli filosofie, která přiměřeně rozlišuje mezi zdánlivostí věci a věcí samotnou. Správné myšlení vyžaduje, aby se rozlišovalo mezi tím, co věc je, a tím, co má. To je součástí běžné mluvy. říkáme například, že toto je železo, ale možná je studené, horké, černé, červené, bílé, pevné, tekuté nebo parní. Vlastnosti, akce a reakce neexistují samy o sobě; jsou v něčem. Tomu něčemu říkáme látka. Díky ní je věc tím, čím je. Když mluvíme o transsubstanciaci, používáme slovo substance v tomto smyslu. Je nespravedlivé, aby si lidé, kteří tuto nauku nechtějí přijmout, vymýšleli vlastní definici substance a pak nám říkali, že se mýlíme.

Všechno, co substance udržuje, věci, které jsou v ní obsaženy, nazýváme odborným názvem akcidenty. Substance se nemůžeme dotýkat, vidět ji, chutnat, cítit, měřit, analyzovat, čichat ani jinak přímo zakoušet. Poznáváme ji pouze na základě poznání akcidentů. Proto někdy říkáme akcidentům zjevení.

Kněz při mši svaté dělá přesně to, co mu řekl Kristus při Poslední večeři. Neříká: „Toto je Kristovo tělo“, ale „Toto je mé tělo“. Tato slova vytvářejí celou podstatu Kristova těla. Stejně tak slova konsekrace vytvářejí celou podstatu Kristovy krve. Jsou Kristovým tělem a krví, jak nyní žijí v nebi. Tam, v nebi, jsou jeho tělo a krev spojeny s jeho duší a božstvím. Nehody neboli zjevy jeho lidského těla jsou také v nebi. Jsou tedy přítomny ve svaté eucharistii. Z nedostatku lepšího termínu o nich mluvíme jako o následování podstaty. Slovy konsekrace je látka bezprostředně a přímo vyvolána. Osobní nehody Krista, jeho zjevení, jsou zde díky tomu, co teologové nazývají „přirozenou souběžností“

Každá dešťová kapka, která spadne, obsahuje celou substanci vody. Stejná celá substance je přítomna i v nepatrné částečce páry, která vychází z konvice na plotně. Celá Kristova substance je přítomna v každé konsekrované hostii, v kalichu s konsekrovaným vínem, v každém drobečku, který z hostie spadne, a v každé kapce, která se od vína oddělí.

Nesmíme si však představovat, že Kristus je stlačen do rozměrů drobné, kulaté oplatky nebo hroznu. Ne, celý Kristus je přítomen způsobem vlastním látce. Nelze se ho ani dotknout, ani ho vidět. Jeho tvar a rozměry tu jsou, ale jsou tu stejným způsobem, jakým je tu substance, mimo dosah našich smyslů.

Když kněz při mši svaté, poslušný Krista, vysloví slova konsekrace, dochází ke změně. Látka chleba a látka vína se Boží mocí mění v látku Kristova těla a látku jeho krve. Tato změna je úplná. Nic nezůstane z podstaty chleba, nic z podstaty vína. Ani jedno není zničeno, obojí je pouze změněno.

Zvnějšek chleba a vína zůstává. To poznáváme svými smysly. Můžeme je vidět, dotýkat se jich a ochutnávat je. Stravujeme je, když přijímáme svaté přijímání. Po konsekraci existují z Boží moci. Nic v přirozeném řádu je nepodporuje, protože jejich vlastní substance zmizela. Byla proměněna v Kristovu substanci. Nejsou obsaženy v Kristově substanci, která je nyní skutečně přítomná. Není přísně vzato pravdivé tvrzení, že Kristus v eucharistii vypadá jako chléb a víno. Je to zdání chleba a vína, které vypadá jako chléb a víno. Tentýž Bůh, který původně dal substanci chleba sílu, aby podporovala jeho zdání, udržuje tato zdání v bytí tím, že je sám podporuje.

Kristus je přítomen jako substance. To je klíč ke správnému pochopení tohoto tajemství. Nemusí opustit nebe, aby k nám přišel ve svatém přijímání. Nejedná se o to, že by přeskakoval z hostie do hostie nebo spěchal z kostela do kostela, aby byl v každém z nich na chvíli přítomen. Když přijímáme, nedostáváme částečku Kristova těla stejného rozměru jako malá oplatka, kterou nám kněz položí na jazyk. Ti, kdo si představují opak, nepochopili g.asp smysl podstatné přítomnosti.

Mnozí církevní otcové varovali věřící, aby se nespokojili se smysly, které oznamují vlastnosti chleba a vína.

Cyril Jeruzalémský (zemř. 386) řekl: „Nyní, když se vám dostalo tohoto učení a jste prodchnuti nejjistější vírou, že to, co se zdá být chlebem, není chlebem, i když má chuť, ale Kristovým tělem, a to, co se zdá být vínem, není vínem, i když se tak jeví chuti, ale Kristovou krví.“

John Chrystostom (zemř. 407) řekl: „Není to člověk, kdo je zodpovědný za to, že se oběti stávají Kristovým tělem a krví, je to sám Kristus, který je za nás ukřižován. Stojící postava patří knězi, který tato slova pronáší, moc a milost patří Bohu. ‚Toto je mé tělo,‘ říká. Tato věta proměňuje oběť.“

Cyril Alexandrijský (zemř. 444) napsal: „Použil demonstrativní způsob řeči: ´Toto je mé tělo´ a ´Toto je má krev´, aby zabránil tomu, abyste si mysleli, že to, co je vidět, je jen postava; naopak to, co bylo skutečně obětováno, je skrytým způsobem proměněno všemocným Bohem v Kristovo tělo a krev. Když jsme se stali účastníky Kristova těla a krve, přijímáme živou dávající, posvěcující Kristovu moc.“

Berengarius, odvolávaje svůj omyl, učinil pod přísahou vyznání víry papeži Řehoři VII:

„Svým srdcem věřím, svými ústy uznávám, že tajemství posvátné modlitby a slova našeho Vykupitele jsou zodpovědná za podstatnou proměnu chleba a vína, které se kladou na oltář, ve vlastní, pravé, životodárné tělo a krev Ježíše Krista, našeho Pána. Uznávám také, že jsou po konsekraci pravým Kristovým tělem, které se narodilo z Panny Marie, které viselo na kříži jako oběť za spásu světa a které sedí po pravici Otce, a pravou Kristovou krví, která vytékala z jeho boku: nejsou jimi jen kvůli symbolice a moci svátosti, ale jako přirozeně utvořené a jako pravé substance.“

Možná by zde bylo vhodné citovat vysvětlení jednoho předního moderního teologa. Louis Bouyer, kněz, který byl dříve luteránským duchovním a již mnoho let patří k předním katolickým přednášejícím a spisovatelům, říká: „Transsubstanciace je název, který se v Církvi …. Ačkoli toto slovo používal již Tertulián, křesťanský starověk dával přednost řeckému výrazu metabole, přeloženému do latiny conversio.

„Slovo transsubstanciace se začalo přednostně používat ve středověku, a to jednak jako reakce na některé teology, jako byl Ratramus, kteří měli tendenci vidět v eucharistii pouze virtuální, a nikoli skutečnou přítomnost těla a krve Páně, jednak na jiné, jako byl Paschasius Radbertus, kteří jeho přítomnost vyjadřovali, jako by šlo o přítomnost hmotnou a smyslovou.

„Mluvit o transsubstanciaci se pak omezuje na konstatování, že se skutečně jedná o samotnou realitu Kristova těla, kterou máme na oltáři po konsekraci, avšak způsobem smyslům nepřístupným a takovým, že není ani zmnožená mnohostí druhů, ani nijak rozdělená jejich dělením, ani nijak průchodná.“

Na závěr nelze udělat nic lepšího než citovat slova z Napodobení Krista: „Musíte se vyvarovat zvědavého a zbytečného zkoumání této nejhlubší svátosti. Kdo je zkoumatelem majestátu, bude ohromen jeho slávou.“