Americký voják hledá svého vietnamského syna

Tisíce dětí zplodili američtí vojáci během války ve Vietnamu. Někteří veteráni se nyní ve svých šedesáti a sedmdesáti letech zoufale snaží najít syny a dcery, které nikdy nepoznali.

Vysoký hubený Američan ve slaměném klobouku bloudí úzkými uličkami Ho Či Minova Města a v ruce svírá fotoalbum. Po jeho boku stojí vietnamský tlumočník a opravář Hung Phan, který za posledních 20 let pomohl desítkám bývalých amerických vojáků najít jejich dávno ztracené děti. Jeho posledním klientem, Američanem pod slaměným kloboukem, je Jerry Quinn. Přijel do Vietnamu, aby našel svého syna.

„Vím, že jsme bydleli v domě číslo 40,“ říká Quinn a hledá na ulici dům, který sdílel se svou vietnamskou přítelkyní. Ale žádné číslo 40 tu není.

Shromažďuje se tu malý dav lidí. Starší muž, který vychází ze svého domu, vysvětluje, že když Vietkong v roce 1975 vstoupil do Saigonu, nezastavil se u změny názvu města na Ho Či Minovo město – změnil také všechny názvy ulic, a dokonce i čísla popisná.

Jerry Quinn je jedním ze dvou milionů amerických vojáků, kteří byli vysláni na podporu jihovietnamské armády ve válce proti Severu. Předpokládá se, že během tohoto konfliktu se ze vztahů mezi místními ženami a americkými vojáky narodilo asi 100 000 dětí. Tito vojáci nyní stárnou a někteří z nich mají výčitky svědomí nebo jsou jen zvědaví, co se s jejich dětmi stalo.

„Ale někteří otcové to prostě nechtějí vědět,“ říká Brian Hjort. Spolu s Hung Phanem vede neziskovou organizaci Fathers Founded, která dává dohromady otce s jejich „americkými“ dětmi. Dán Hjort byl jen dalším evropským batůžkářem, který v osmdesátých letech cestoval po Vietnamu, když se s americkými dětmi setkal. „Byly na ulici a žebraly o jídlo a pomoc,“ vzpomíná. „Vietnamci s nimi zacházeli krutě – byly to děti nepřítele.“

Někteří měli fotografie a znali jména svých otců. Vzhledem k tomu, že americká vláda vede pečlivé záznamy o vojácích a veteránech, podařilo se Hjortovi brzy spojit desítky dětí s jejich otci – někdy ho však vyděsila odpověď, kterou dostal.

„Křičeli na mě: ‚Proč voláš? Co chceš? Proč mluvíš o Vietnamu? S tím parchantem nechci mít nic společného. Není to můj syn. Není to moje dcera. Přestaň mi volat!“

Jerry Quinn, misionář, který žije a pracuje na Tchaj-wanu, však touží svého syna najít. Říká, že když byl poslán pracovat na Dálný východ, myslel si, že mu tím Bůh říká, aby napravil svou minulost. „Předpokládám, že jsem tady z pocitu viny,“ říká. „A abych se pokusil splnit svou otcovskou povinnost.“

V roce 1973 byla jeho vietnamská přítelkyně Brandy těhotná a vyjednávali o tom, jak projít byrokracií nutnou k uzavření manželství. Ve stejné době však americký ministr zahraničí Henry Kissinger vyjednával se severovietnamskými vůdci o „míru se ctí“. Konečná dohoda požadovala, aby američtí vojáci okamžitě odešli, a Jerry Quinn se ocitl v letadle domů.

„Snažil jsem se zůstat v kontaktu,“ říká. „Posílal jsem jí každý měsíc sto dolarů po dobu jednoho roku. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli je dostala.“ Brandy mu poslala tři fotografie, které o 40 let později ukazuje každému, koho potká v ulicích Ho Či Minova Města. Jsou to tři fotografie. Portrét Brandy, vysoké, krásné dvacetileté Vietnamky, její fotka s jejich chlapečkem a fotka, na které stojí vedle ženy v bílém plášti.

Třetí den pobytu ve městě začíná být Jerry zoufalý. Spolu s Hung Phanem požádá o pomoc majitele nudlového baru poblíž domu, kde Jerry a Brandy kdysi společně žili. Majitelka sedí na stoličce, obrací stránky fotoalba, a když dojde k fotografii Brandy a ženy v bílém plášti, zastaví se. „Byla to zdejší porodní bába,“ řekne. „Teď žije v Americe, ale nezapomněla na nás a občas se k nám vrací na návštěvu. Vlastně se tu včera zastavila její dcera na misku nudlí.“ Jerry prosí majitelku, aby se s tou ženou spojila, a ta mu vyhoví.

Kim přijíždí druhý den. Elegantní žena středního věku bydlí v elegantním hotelu v centru Ho Či Minova Města se svým kalifornským manželem lékařem. Vezme album, ukáže dokonale pěstěným prstem na fotografii Brandy a vzrušeně zavolá: „Já si ji pamatuju! Byly jsme dobré kamarádky a pomáhala jsem ti porodit dítě.“

Kim na zadní straně jedné z fotografií identifikuje Brandyino vietnamské jméno – Bui. Nemůže však pomoci Jerrymu odhalit křestní jméno jeho syna. Když Vietkong vstoupil do města, vysvětluje, vyhrožovali, že zabijí všechny, kdo měli nějaké spojení s nepřítelem. „Moje matka udělala obrovský táborák a spálila všechno, co by nás mohlo spojovat s Amerikou.“ Všechny pečlivě vedené záznamy o narození byly zničeny.

Zatlačuje slzy, Jerry se ptá Kim, jestli ji může držet za ruce, „protože tyhle ruce držely moje dítě a tohle je tak blízko, jak se možná kdy dostanu ke svému synovi“. A tady mohl příběh skončit – v malém vietnamském nudlovém baru, kde zákazníci udiveně přihlížejí, hůlky zavěšené ve vzduchu při pohledu na plačícího Američana středního věku, který se drží za ruce se ženou, kterou znají jako dceru porodní báby.

Jerry však zveřejní fotografie Brandy a dítěte na Facebooku a uvede, že hledá čtyřicátníka jménem Bui, a o 8 500 mil dál, v Albuquerque v Novém Mexiku, pozná na fotografiích čtyřicetiletého muže jménem Gary Bui.

Jerry letí do Albuquerque. V taxíku do Garyho domu se třese nervozitou a pochybnostmi na poslední chvíli. „Přijme mě?“ přemýšlí. „Je to už 40 let, co čeká na otce. Dovolí mi, abych si ho pochoval? Do telefonu mi řekl, že se naučil neprojevovat emoce.“

Taxík zastaví u domu a rodina už stojí venku a čeká na Jerryho. „Kdybys vypadal víc jako já, byl bys to ty!“ říká, když se vypotácí z taxíku a popadne svého syna. Chvíli na sobě visí, plácají se po zádech a pláčou. Dívají se na ně Jerryho dvě nově objevená vnoučata.

Pomalu se vynořuje Garyho příběh. Brandy, stejně jako mnoho matek dětí amerických vojáků, opustila svého malého syna a prchala o život, když jednotky Vietkongu lovily ženy a děti nepřítele. Dítě bylo svěřeno přátelům, kteří ho odvezli ze Saigonu a ukryli, dokud se hon na čarodějnice neuklidní.

„Žili jsme v džungli, v hliněných chatrčích,“ říká Gary. „Nikdy nebylo dost jídla.“ Ostatní děti ho šikanovaly a jeho matce nadávaly do kurev. Když mu byly čtyři roky, odvezli ho do sirotčince a o čtyři roky později se ocitl na palubě letadla do New Yorku v rámci programu, který zahájila americká vláda, aby letecky přepravila tisíce amerických dětí do Ameriky. Gary, kterého vychovávali pěstouni, si schovával kopie stejných fotografií, jaké Brandy posílala Jerrymu.

Jerry se zmítá ve výčitkách svědomí. „Nevěděl jsem, že jsi sirotek,“ říká. „Vždycky jsem si myslel, že budeš s matkou. Je toho tolik, co se o tobě musím dozvědět.“

Garyho žena a děti tuto scénu ostražitě sledují. Co mají říct tomuto náhlému tchánovi a dědečkovi, který je tak zoufale chce poznat a mít je rád?“

„Vím, že je pozdě, ale chci tu pro tebe být,“ řekne Jerry. „Chci být ve vašem životě.“

Reportáž Sue Lloyd Robertsové byla odvysílána v pořadu Newsnight na BBC Two 28. dubna ve 22:30 našeho času a bude odvysílána v pořadu Náš svět na zpravodajském kanálu BBC 3. května ve 21:30 – nebo ji můžete sledovat na BBC iPlayer

Sledujte @BBCNewsMagazine na Twitteru a na Facebooku