Frank-Walter Steinmeier
Lidská právaEdit
Human Rights Watch v minulosti označila Steinmeiera za „zastánce reálné politiky“, pro něhož „při vymezování vztahů se zeměmi, jako je Rusko a Čína, hrají lidská práva pouze podružnou roli“.
Podle Steinmeiera je „vypuštění trestu smrti jedním ze základních kamenů německé lidskoprávní politiky. Trest smrti je v rozporu s našimi základními etickými a morálními zásadami“. Osobně vyzval ke zrušení trestu smrti v Uzbekistánu; trest smrti je v Uzbekistánu zrušen od roku 2008. V dubnu 2014 si předvolal egyptského velvyslance Mohameda Higazyho poté, co káhirský soud odsoudil 683 osob k trestu smrti za podněcování k násilí během protestů v létě 2013 po vojenském svržení zvoleného prezidenta Mohameda Mursího. Po tureckém pokusu o státní převrat v roce 2016 varoval, že jakýkoli krok Turecka k obnovení trestu smrti by zmařil jeho úsilí o vstup do Evropské unie.
V reakci na protesty po íránských prezidentských volbách v roce 2009 proti spornému vítězství íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda Steinmeier odsoudil to, co označil za „brutální zásahy“ proti demonstrantům v Teheránu, a předvolal si íránského velvyslance Alírezu Šejchatara k podání vysvětlení.
Evropská integraceEdit
Poté, co se Německu v roce 2002 jen těsně podařilo vyhnout varování Evropské komise před deficitem, se Schröder a Steinmeier stali hybnou silou oslabení Paktu stability a růstu, rámce založeného na pravidlech pro koordinaci národních fiskálních politik, který měl být původně zárukou stabilního eura.
Ve společném článku ve Financial Times ze 14. prosince 2010 Steinmeier a Peer Steinbrück navrhli řešit evropskou dluhovou krizi „kombinací srážek pro držitele dluhů, dluhových záruk pro stabilní země a omezeným zavedením celoevropských dluhopisů ve střednědobém horizontu, doprovázených sladěnějšími fiskálními politikami“. V únoru 2011 Steinmeier navrhl Steinbrücka jako kandidáta na post šéfa Evropské centrální banky.
Pod Steinmeierovým vedením v parlamentu sociální demokraté zvyšovali tlak na kancléřku Angelu Merkelovou, aby souhlasila s větším sdílením zátěže s cílem zastavit krizi eurozóny, a opakovaně ji vyzývali, aby na sebe vzala větší rizika s cílem odvrátit rozpad jednotné měny. V únoru i v listopadu 2012 hlasovala jeho parlamentní skupina převážně pro návrh Merkelové vlády na záchranné balíčky eurozóny pro Řecko, přičemž kritizovala tato opatření jako „nikoliv trvalé řešení pro Řeky“. V červenci 2014 pomohl vybudovat podporu opozice pro záchranný balíček eurozóny pro španělské banky. Později jako ministr zahraničí veřejně nedoporučoval „lehkovážné“ řeči o vystoupení Řecka z eurozóny a vyzýval k serióznímu hledání řešení.
V reakci na nárůst euroskeptických politických stran napříč Evropou počátkem roku 2014 Steinmeier nabídl Spojenému království omezenou podporu při novém projednávání smluv o Evropské unii s tím, že Německo chce vidět vliv Británie „uprostřed“ EU, nikoliv „na okraji“. Po britském hlasování o vystoupení z EU v roce 2016 tvrdil, že Unie nemá dostatečnou soudržnost, aby mohla podniknout nové významné integrační kroky, a měla by se raději zaměřit na migraci, vysokou nezaměstnanost mladých lidí a bezpečnost.
Současně Steinmeier pracoval na rozvoji nových formátů a oživení nových. V prosinci 2014 se sešel s ministry zahraničí tří severských zemí – Dánska, Finska a Švédska – Margot Wallströmovou, Erkkim Tuomiojem a Martinem Lidegaardem v takzvaném formátu „N3 + 1“, aby poprvé projednali otázky společného zájmu.
V srpnu 2016 se spolu s francouzským ministrem zahraničí Jeanem-Marcem Ayraultem zavázal k „oživení“ Výmarského trojúhelníku a zveřejnil dokument „Silná Evropa ve světě nejistot“.
V letech 2014-2016 navštívil šestkrát tři pobaltské státy – Estonsko, Lotyšsko a Litvu, což je nejvyšší počet návštěv ze všech německých ministrů zahraničí.
Také koncem roku 2014 se Steinmeier a jeho britský protějšek Philip Hammond spojili ve snaze ukončit patovou situaci ve vztazích mezi Bosnou a Evropskou unií, když tvrdili, že by EU měla upustit od trvání na změnách bosenského volebního zákona, které jsou podmínkou pro uzavření stabilizační a asociační dohody na cestě ke členství v EU.
Energetická politikaEdit
V roce 2007 Steinmeier prohlásil, že je proti návrhům Evropské komise na oddělení vlastnictví energetických sítí v Evropské unii, jak bylo navrženo ve třetím energetickém balíčku.
Vztahy s FranciíEdit
14. května 2014 se Steinmeier jako první německý ministr zahraničí zúčastnil zasedání francouzského kabinetu. Spolu se svým francouzským protějškem Laurentem Fabiusem odletěl v letech 2014-2015 na několik společných diplomatických misí, mimo jiné do Moldavska, Gruzie, Tuniska, Nigérie a Bangladéše. V roce 2016 se připojil k Fabiusovu nástupci Jeanu-Marcu Ayraultovi na cestách na Ukrajinu, do Libye, Mali a Nigeru.
Vztahy s RuskemEdit
V květnu 2007, deník Financial Times Deutschland informoval, že Steinmeier působil jako prostředník v tzv. sporu o bronzovou noc, což byl spor mezi Estonskem a Ruskem ohledně odstranění památníku Rudé armády v Tallinnu. Podle této zprávy Steinmeier navrhl estonské velvyslankyni v Rusku Marině Kaljurandové, aby ve snaze uklidnit situaci odjela na dovolenou. Steinmeier zavolal svému ruskému protějšku Sergeji Lavrovovi a navrhl nejen, aby si Kaljurandová vzala dovolenou, ale také aby Rusko od sporu prozatím upustilo. Po rozhovoru s Lavrovem Steinmeier údajně zavolal estonskému ministru zahraničí Urmasi Paetovi a přiměl ho, aby s dohodou souhlasil. Kaljurand odjel z Moskvy na dvoutýdenní dovolenou a prokremelští mládežničtí aktivisté blokující estonské velvyslanectví v Moskvě ještě téhož dne ukončili své protesty.
Po návratu do vlády koncem roku 2013 Steinmeier ve svém inauguračním projevu kritizoval Rusko za to, že zneužívá tíživé hospodářské situace Ukrajiny k tomu, aby jí zabránilo podepsat dohodu o přidružení Ukrajiny k Evropské unii. V březnu 2014 obhajoval členství Ruska ve skupině G8 slovy: „Formát G8 je vlastně jediný, v němž my na Západě můžeme s Ruskem mluvit přímo.“ V březnu 2014 pak Steinmeier obhajoval členství Ruska ve skupině G8. Když v roce 2015 předsedalo skupině Německo, tvrdil, že vyloučení Ruska kvůli jeho působení na Ukrajině je nezbytným krokem, ale nikoliv cílem samým o sobě; s odkazem na Blízký východ argumentoval, že „pohled na svět ukazuje, že Rusko potřebujeme jako konstruktivního partnera v řadě konfliktů“.
V roce 2015 Steinmeier v dopise Cecilii Malmströmové, šéfce obchodu EU, navrhl společnou deklaraci mezi EU a Ruskem, která by Moskvě nabídla perspektivu dlouho požadovaných investičních a energetických ústupků s cílem vytvořit integrovanější hospodářský prostor od Atlantiku po Pacifik. Podle dopisu bychom „obsahem této deklarace mohli reagovat na přání Ruska a zahájit užší výměnu názorů na otázky energetiky a ochrany investic, i když se jich dohoda o přidružení mezi Ukrajinou a Evropskou unií přímo nedotýká.“
V červnu 2016 Steinmeier kritizoval „válečné štvaní“ NATO vůči Rusku: „Jediné, co bychom nyní neměli dělat, je rozdmýchávat situaci hlasitým šavlováním a válečným štváčstvím“. Politici CDU Volker Bouffier a Herbert Reul ho za jeho postoj k Rusku kritizovali, ruská média však jeho výroky přivítala.
Vztahy se Spojenými státyEdit
Steinmeier vyjádřil podporu Baracku Obamovi, když byl Obama ještě prezidentským kandidátem, a podpořil Obamovo přání pronést projev před ikonickou Braniborskou bránou během prezidentské kampaně v USA v roce 2008.
V roce 2016 Steinmeier označil tehdejšího kandidáta na prezidenta USA Donalda Trumpa za „kazatele nenávisti“. Po Trumpově zvolení mu Steinmeier odmítl pogratulovat a Trumpovy názory odsoudil. Byl označován za „nejostřejšího odpůrce Trumpa ze strany německé vlády“.
Vztahy se Střední AsiíEdit
Při setkání s turkmenským prezidentem Saparmuratem Nijazovem v roce 2006 Steinmeier kritizoval Turkmenistán za pomalý pokrok v zavádění právního státu a lidských práv a prohlásil, že pokrok státu při provádění politických reforem byl „příliš pozvolný“.
Když Německo předsedalo skupině OSN zaměřené na řešení rusko-gruzínské diplomatické krize z roku 2008, Steinmeier předložil třem stranám konfliktu – Gruzii, Abcházii a Rusku – plán, který zahrnoval třístupňový mírový návrh zahrnující ukončení násilí, opatření na budování důvěry v průběhu následujícího roku, která by mohla vést k obnovení přímých rozhovorů mezi Gruzií a Abcházií, a návrat přibližně 250 000 gruzínských uprchlíků do Abcházie. Gruzie i Abcházie však tento návrh odmítly. V září 2008 Steinmeier vyzval k mezinárodnímu vyšetřování konfliktu o gruzínské separatistické provincie. Během návštěvy země v roce 2014 zopakoval, že členství v NATO a EU zůstane ještě dlouho mimo hru.
V srpnu 2006 Steinmeier poprvé navštívil Afghánistán, kde Německo krátce předtím převzalo velení 21tisícových Mezinárodních sil pro podporu bezpečnosti (ISAF) pod vedením NATO. Před spolkovými volbami v roce 2009 nechal Steinmeier – tehdy ještě ve funkci ministra zahraničí – vypracovat interní zprávu o německém angažmá v Afghánistánu, která doporučovala, aby se Německo začalo ze země stahovat do čtyř let; v té době to bylo vnímáno jako výrazný odklon od Steinmeierova dřívějšího naléhání, aby Německo nestanovovalo datum stažení svého tehdy 4200členného kontingentu ze severu Afghánistánu, protože by tento krok mohl nahrávat povstalcům Talibanu.
V říjnu 2014 Steinmeier navštívil Arménii i Ázerbájdžán s cílem usnadnit vyjednávání o řešení dlouhodobého konfliktu o Náhorní Karabach, oblast Ázerbájdžánu ovládanou etnickými Armény. V roce 2016 se do obou zemí vrátil, aby z pozice předsedy Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) jednání znovu oživil.
Izraelsko-palestinský konfliktEdit
V izraelsko-palestinském konfliktu Steinmeier podporuje dvoustátní řešení a vyzývá k ukončení izraelské okupace palestinských území. Uvítal rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 2334 a uvedl, že izraelské osady na okupovaném území tvoří překážku míru a dvoustátního řešení. Dále uvedl, že „demokratický Izrael je dosažitelný pouze prostřednictvím dvoustátního řešení“. Steinmeier ocenil projev amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, který v prosinci 2016 nastínil postoj Spojených států k izraelsko-palestinskému konfliktu; Kerry v něm uvedl, že mírová dohoda musí být založena na linii z roku 1967, že všichni občané musí mít stejná práva, že musí skončit okupace, že musí být vyřešena otázka palestinských uprchlíků a že Jeruzalém musí být hlavním městem obou států, a kritizoval program Netanjahuovy vlády jako vedený „extrémními živly“.
Vztahy s ÍránemEdit
Steinmeier je rozhodným zastáncem rámce dohody o íránském jaderném programu, a dohodu označil za „otevření prostoru pro další diplomatické úsilí“.
Vztahy s arabským světemUpravit
Steinmeier dvakrát navštívil uprchlický tábor Zaatarí v Jordánsku, aby se blíže seznámil s těžkou situací Syřanů prchajících před násilím v probíhající syrské občanské válce, která vypukla v roce 2011, nejprve jako předseda parlamentní frakce SPD v květnu 2013 a poté jako ministr zahraničí v květnu 2015. Počátkem roku 2014 se po nástupu do funkce ministra zahraničí dohodl s kancléřkou Angelou Merkelovou a ministryní obrany Ursulou von der Leyenovou, že Německo pomůže zničit syrský arzenál chemických zbraní v rámci mezinárodního odzbrojovacího programu. V říjnu 2014 spolu s ministrem pro rozvoj Gerdem Müllerem a vysokým komisařem OSN pro uprchlíky Antóniem Guterresem spolupředsedal berlínské konferenci o situaci syrských uprchlíků.
V březnu 2015 Steinmeier uvedl, že „dokáže pochopit“ rozhodnutí Saúdské Arábie provést vojenskou intervenci v Jemenu, a uznal, že tato operace má „podporu regionu“. Uvedl však, že krizi nelze vyřešit násilím, a vyzval k řešení cestou vyjednávání.
Vztahy s AfrikouEdit
Steinmeier učinil africký kontinent cílem mnoha zahraničních cest. Při své první návštěvě ve funkci německého ministra zahraničí v roce 2006 navštívil Libyi, Alžírsko, Tunisko, Maroko a Mauritánii a jeho cílem bylo připravit Německo na jeho předsednictví EU a G8 v následujícím roce. V srpnu 2007 navštívil Nigérii a Ghanu. V únoru 2008 uskutečnil třídenní návštěvu Ghany (u příležitosti Afrického poháru národů 2008), Toga a Burkiny Faso. V průběhu roku 2014 Steinmeier navštívil Etiopii, Tanzanii a Angolu, Nigérii a Tunisko (se svým francouzským protějškem Laurentem Fabiusem) a Jihoafrickou republiku (na 8. zasedání dvoustranné komise Jihoafrická republika-Německo). V roce 2015 podnikl oficiální cesty do Maroka, Tuniska a Alžírska; do Demokratické republiky Kongo, Rwandy a Keni; Egypta; a Mosambiku, Zambie a Ugandy.
V červnu 2007 Steinmeier a komisařka EU Benita Ferrero-Waldnerová odletěli do libyjského Benghází, aby se pokusili pokročit v úsilí o osvobození šesti zahraničních zdravotníků odsouzených k trestu smrti za nakažení 426 libyjských dětí virem HIV.
Na konci téhož roku si Steinmeier předvolal zimbabwského chargé d’affaires a prohlásil, že komentáře ve státních novinách The Herald, v nichž byla německá kancléřka Angela Merkelová označena za „nacistku“, jsou nepřijatelné; Merkelová se již dříve postavila proti porušování lidských práv v Zimbabwe.
Od doby, kdy se stal členem německého Spolkového sněmu, Steinmeier hlasoval pro německou účast v mírových misích OSN i v mírových misích na africkém kontinentu pod mandátem OSN a Evropské unie, například v Somálsku (2009, 2010, 2011, 2014 a 2015), Dárfúru/Súdánu (2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015 a 2016), Jižním Súdánu (2011, 2013, 2014, 2015 a 2016), Mali (2013 a 2014), Středoafrické republice (2014) a Libérii (2015). V letech 2012 a 2013 však hlasoval proti německé účasti na operaci Atalanta v Somálsku.
Vztahy s ŘeckemUpravit
Steinmeier odmítl požadavky řecké strany Syriza na válečné reparace v reakci na postoj Německa k řecké vládní dluhové krizi. Když nastupující řecký premiér Alexis Tsipras ve svém prvním významném projevu v parlamentu na začátku roku 2015 přislíbil, že bude od Německa požadovat válečné reparace, Steinmeier řeckému ministru zahraničí Nikosu Kotziasovi odpověděl, že Německo si je plně vědomo své politické a morální odpovědnosti za „strašné události“ v Řecku v letech 1941-1944, kdy německá vojska zemi okupovala. „Přesto jsme pevně přesvědčeni, že všechny otázky reparací, včetně nucených půjček, jsou jednou provždy soudně vyřešeny,“ řekl Steinmeier.