Jak to, že to tak dopadlo?

Langley se však stává stále výstřednějším a nudně rozvádí svou teorii náhradníků, cynickou hypotézu, podle níž se „v životě všechno nahrazuje“: děti jsou náhradníky svých rodičů a nové generace géniů, hráčů baseballu a králů jsou náhradníky dřívějších generací géniů, hráčů baseballu a králů. Langley se pustí do sbírání a zachraňování novin, aby mohl vytvořit Collyerovo jedno vydání pro všechny časy, kiksotické, univerzální noviny, které shrnou všechny rozmanitosti lidských zkušeností do jednoho souboru příběhů.

Homer, který k nám promlouvá přímo lehce teskným hlasem, je dostatečně poutavým vypravěčem a jeho líčení dřívějších let jeho a Langleyho života dokáže být dojemné, protože vykresluje portréty lidí, kteří do jejich života vstupují a vystupují z něj jako z přehlídky: půvabná Mary Elizabeth, která odchází studovat na nižší římskokatolickou školu, Harold Robileaux, vnuk jejich kuchařky a talentovaný hráč na kornet, který odchází do války a už se nevrací, a Mr. a paní Hoshiyamovi, tichý, pracovitý japonský pár, který se stará o dům Collyerových, dokud je po Pearl Harboru nezatkne FBI a nepošle do internačního tábora.

Když se však Collyerovi izolují od světa a uchýlí se do svého monstrózně přeplněného domu, vyprávění se zadrhává a vázne. Panu Doctorowovi se nikdy nepodaří, aby byl přechod bratrů od mírné výstřednosti k naprostému šílenství pro čtenáře srozumitelný.

A přestože oba muži začnou tvořit celý svět toho druhého, i jejich vztah zůstává podivně neprůhledný: protože Homerova slepota nikdy nebrzdila jeho život v mládí, jeho rostoucí závislost na Langleym působí hokejově a vykonstruovaně, stejně jako jeho úcta k Langleyho stále asociálnějšímu chování.