Záznamy hromadných vymírání na Britských ostrovech z konce triasu a rané jury

Komplexní krize hromadných vymírání z konce triasu a rané jury (toarcian) jsou dobře zaznamenány na Britských ostrovech, kde se shodují s velkými paleoenvironmentálními změnami. Vymírání na konci triasu se odehrává v kvazimorské formaci Lilstock, jejíž fauně dominují eurytopní mlži. Ty postihlo v bazálních vrstvách formace velké vymírání (77 % druhů), včetně všech infaunálních forem. Tato krize mírně předchází sérii environmentálních událostí, které zahrnují ve vzestupném pořadí intenzivní fázi seismicity (nástup středoatlantického povodňového bazaltového vulkanismu?), pokles hladiny moře a negativní skok δ13Corg. Vymírání je nejzřetelněji (tj. časově nejblíže) spojeno s regresí a seismicitou. Další pokles mořské hladiny je zaznamenán v horní části formace, následuje transgrese a šíření anoxie. Tyto události nejsou spojeny s dalším úbytkem mlžů, ačkoli v této době vymizeli konodonti. Souvislost mezi vymíráním a podmínkami s nedostatkem kyslíku lépe demonstruje toarcijská krize, kdy se událost vymírání mlžů (úbytek 85 % druhů) časově shodovala s nástupem intenzivní anoxie ve střední části subzóny Semicelatum v úsecích yorkshirského pobřeží. Tyto ztráty jsou však součástí několika vymíracích pulsů rozložených do více než milionu let. Ty začaly již dříve, na rozhraní pliensbachického a toarského stupně, kdy došlo k úbytku amonitů, brachiopodů a ostrakodů, který se shodoval s regresí a ochlazením. V následné transgresi však došlo ke krátkému rozšíření mořské anoxie (reprezentované sirným pásmem v yorkshirských úsecích), která se na vymírání může rovněž podílet. Ukládání černých břidlic je v britském toarcienu velmi rozšířené, s pozoruhodnou výjimkou oblastí Somersetu a jižního Dorsetu, kde kondenzované, plně okysličené, hlubokovodní podmínky zaznamenávají Leptaena Bed a „Junction Bed“. Ještě pozoruhodnější je, že v tomto zdánlivě příznivém depozičním prostředí jsou zaznamenány závažné extinkční ztráty (brachiopodů a ostrakodů).