DISCIPLÍNA

v. trest, náprava
Pro 15:32 má v malém d pohrdá jeho duší
Ef 6:4 vychovávej je v d a napomínání Páně
Heb 12:5 synu můj, nepohrdej d Páně
Heb 12:8 ale když jsi ponechán bez d .. jste bastardi
Heb 12,11 no d v současné době se zdá být příčinou

viz OPRAVA

Zdroj: Biblický slovník Mundo Hispano

V Bibli se termín d. používá především pro proces výchovy a nápravy, který Bůh používá vůči svému lidu nebo člověku. Ve SZ je tento pojem vyjádřen hebrejskými slovy yasar a musar, která odkazují na trestání, poučování. Ve SZ je řecké slovo paideia. Tento výraz souvisí s myšlenkou otce, který napravuje svého syna (Př 19,18). Proto se v Deu 8,5 píše: „Jako člověk trestá svého syna, tak Hospodin, tvůj Bůh, trestá tebe†. Proto je blahoslavený člověk, kterého Bůh trestá, a proto nepohrdej trestáním Všemohoucího (Job 5,17-18; Př 3,11). Pán †“koho miluje, toho trestá a každého syna, kterého přijímá, bičuje†. A to je znamení, že jsme Boží děti (Žid 12,1-10). D. se neomezuje pouze na nápravu, když Boží dítě udělá něco špatného, ale zahrnuje i myšlenku podrobit ho zkouškám a těžkostem, vždy s cílem zvýšit jeho svatost a dát mu růst ve víře. Apoštol Pavel byl podroben tomuto d., takže mohl říci: †œ… jako by byl trestán, ale ne zabit† (2Ko 6,9). Božím záměrem v d. je, † abychom byli účastni jeho svatosti†, i když je to trest za nějaký spáchaný hřích, neboť tak †jsme trestáni Pánem, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem† (1K 11,32).

D. v církvi, i když není takto označena, je jasným učením Písma. Pán Ježíš stanovil postup, jak řešit problémy mezi věřícími (††pokud tvůj bratr zhřeší proti tobě†). Nejprve k němu promluvte; za druhé, pokud neslyší, promluvte znovu v přítomnosti dvou nebo tří svědků; za třetí, pokud stále neslyší, †řekněte to církvi†; za čtvrté, pokud neslyší, církev ho †zadrží jako pohana a celníka† (Mt 18,15-17). Závěrečná výzva spočívá v tom, aby se s nepoddajným člověkem zacházelo stejně, jako se Židé chovali k pohanům, s nimiž si dávali pozor, aby se příliš nestýkali, nebo k celníkům, kteří byli považováni za zrádce své země a zkažené. Někteří se však domnívají, že v tomto případě nejde o úplné vyloučení ze společenství.
d. církevní je třeba vykonávat s ohledem na to, že existují různé stupně závažnosti provinění. V 2K 2,1-11 Pavel zmiňuje případ bratra, který mu způsobil zármutek, aniž by nám sdělil důvod. Věřící v †Korintu ho však pokárali. Poté jim doporučil, aby mu odpustili a utěšili ho. Nejednalo se o člověka, který se dopustil veřejného hříchu, neboť apoštol již napsal, že v takovém případě je třeba provinilce odstranit ze shromáždění (1K 5,1-12). Napsal také, že †“kdyby někdo neposlouchal, co říkáme v tomto listu, označte ho a nestýkejte se s ním, aby se styděl. Nepovažujte ho však za nepřítele, ale napomínejte ho jako bratra† (2T 3,14-15). V těchto slovech je patrný určitý stupeň d., který nezachází do extrému. Nastávají však okolnosti, kdy církev musí jednat radikálněji a přistoupit k †¢exkomuniu. Všechny d. má vykonávat církev pod vedením pastýřů (1T 5,12-13). A v případech, kdy jde o odpovědnost jednoho z nich, má být pokárán †přede všemi, aby se báli i ostatní† (1Ti 5,19-20).

Zdroj: Křesťanský biblický slovník

Pedagogický pojem, který odkazuje na vše, co je vhodné, aby „žák“ dělal a přijímal od „učitele“.

V tomto pojmu jsou zahrnuta pravidla a řád, vztahové styly a podmínky prostředí, jednání a také záměry.

Disciplína může být více pozitivní (odměny a povzbuzení) nebo více negativní (tresty a požadavky), více orientační nebo více preventivní, více spontánní nebo více regulovaná a normativní. Při jakémkoli výchovném úkolu je však pro skupinu a pro každou osobu ve skupině nezbytná kázeň. A předpokládá se spíše závislost na vůli druhých nebo autonomnější způsob (sebekázeň).

Také v pastorační a katechetické činnosti je zapotřebí ducha a forem kázně. Formy mohou být přísnější nebo volnější, dialogičtější nebo monologičtější, plánovanější nebo improvizovanější. Ale účinnost toho, co se děje ve skupině, aby to bylo výchovné, bude vždy nařízena nejvhodnějším kázeňským opatřením.

Toto opatření se bude provádět, aniž by se ztratily ze zřetele nejlepší formy mezilidských vztahů, důvěry a radosti.

Pedro Chico González, Diccionario de Catequesis y Pedagogía Religiosa, Editorial Bruño, Lima, Perú 2006

Zdroj: Diccionario de Catequesis y Pedagogía Religiosa, Editorial Bruño, Lima, Perú 2006

: Diccionario de Catequesis y Pedagogía Religiosa

Hebrejské podstatné jméno muÂ-sár a sloveso yaÂ-sár vyjadřují kázeň, trest, nápravu a napomenutí. V řecké Septuagintě a křesťanských řeckých spisech mají podstatné jméno paiÂ-déiÂ-a a sloveso paiÂ-déuÂ-o, odpovídající hebrejským tvarům, stejný základní význam. Obě slova jsou odvozena od pais, †œdítě†, a primární význam slova paiÂ-déiÂ-a se vztahuje k opatřením nezbytným pro výchovu dítěte, tedy k disciplíně, výuce, výchově, nápravě a trestu.

Zdroje a účely. Jehovova kázeň je výrazem jeho lásky ke svému lidu. (Př 3,11.12) Poučení, které jim dává, napravuje chybné názory, pomáhá formovat mysl a usměrňuje jejich chování. V Mojžíšově době Izraelci přijali od Boha kázeň, protože byli očitými svědky projevů jeho velikosti, když Jehova ve své nesrovnatelné moci vykonal soud nad všemi egyptskými božstvy, vysvobodil svůj lid a zničil egyptské vojsko u Rudého moře. Došlo však také k působivým soudům nad neposlušnými členy izraelského lidu a k zázračnému poskytnutí jídla a vody, což jsou činy, které přinášejí jedinečné poučení o tom, jak je důležité vzít si k srdci a uplatňovat vše, co Jehova říká. Dohromady tato opatření sloužila k tomu, aby je pokořila a vštípila jim správnou bázeň před Jehovou, založenou na víře a poslušnosti. (Dt 8:3-5; 11:2-7) Jehovova kázeň je obvykle vykonávána prostřednictvím jeho zástupců, kterým svěřuje autoritu. Starší jako soudci měli například potrestat Izraelce, který falešně obvinil svou ženu, že při svatbě nebyla panna. (Dt 22:13-19) Když rodiče správně vychovávají své děti, zastupují tím Jehovu a od dětí se očekává, že na tuto výchovu budou reagovat tak, jak je: jako na projev lásky rodičů, který má zajistit jejich věčné blaho. (Př 1,8; 4,1.13; 6,20-23; 13,1.24; 15,5; 22,15; 23,13.14; Ef 6,4) V křesťanském sboru starší používají Boží slovo k výchově: učí, kárají a kárají. (2Ti 3:16) Když Jehova trestá členy křesťanského sboru za špatné jednání, činí tak proto, aby jim pomohl zotavit se z pádu do hříchu a zabránil jim stát se účastníky odsuzujícího soudu, který visí nad bezbožným světem. (1Ko 11,32) Stejně tak Ježíš Kristus jako hlava křesťanské obce a z důvodu své náklonnosti k ní dbá na to, aby se jí dostávalo potřebné kázně. (Zj 3,14.19)
Vyloučení ze sboru je přísnější formou kázně. Apoštol Pavel považoval za nutné uchýlit se k tomuto opatření, když †˜vydal Alexandra a Hymenea Satanovi††™. (1Ti 1,20) To znamená, že jakmile byli odděleni od sboru, stali se opět součástí světa ovládaného ďáblem. (1Ko 5:5, 11-13)
Pronásledování, které Jehova dovolí svým služebníkům snášet, jim může sloužit jako kázeň nebo příprava a přinést jim žádoucí ovoce spravedlnosti, z něhož se budou těšit v pokoji, až zkouška skončí. (Žid 12,4-11) I Boží Syn byl připraven být milosrdným a soucitným veleknězem díky zkouškám, které mu Otec dovolil podstoupit. (Žid 4,15)

Dbejte, nebo nedbejte. Bezbožní, hloupí a ti, jejichž morálka je opovrženíhodná, projevují svou nenávist k Jehovově kázni tím, že ji nerespektují. (Ž 50,16.17; Př 1,7) Zlé následky takové hlouposti se však stávají kárným opatřením, které často vede k přísným trestům. Není divu, že přísloví říká: „Kázeň hlupáků je hloupost“. (Př 16,22) Mohou upadnout do chudoby, hanby, nemoci, a dokonce i do předčasné smrti. Dějiny Izraelitů jsou příkladem velkých ztrát, které takové jednání přináší. Nedbali na kázeň, kterou jim Bůh prostřednictvím proroků uděloval, ať už formou pokárání nebo napomenutí. Nedbali ani na kázeň, kterou jim Jehova uložil tím, že jim odňal svou ochranu a požehnání. Nakonec zažili předpovězený tvrdý trest: zpustošení a vyhnanství. (Jer 2,30; 5,3; 7,28; 17,23; 32,33; Oz 7,12-16; 10,10; Sof 3,2)
Proti tomu pozornost věnovaná kázni ve spojení s uctivou bázní Boží činí člověka moudrým a umožňuje mu správně používat získané poznání, čímž se vyhýbá mnoha osobním bolestem a utrpení. Kázeň, která je přijímána s uznáním a uplatňována v praxi, může dokonce prodloužit délku dnešního života a uskutečnit příslib věčného života. Je tedy správné, aby byla disciplína vysoce ceněna. (Př 8,10.33-35; 10,17)

Zdroj: Biblický slovník

Kázeň znamená poučení a nápravu, výchovu, která zlepšuje, formuje, posiluje a zdokonaluje charakter. Je to mravní výchova získaná posilováním poslušnosti prostřednictvím dohledu a kontroly. Tento pojem se obvykle překládá jako zkušenost, trest a poučení (hebrejsky yāsar, mûsar; řecky paideuō, paideia). Kázeň věřícího ze strany nebeského Otce je často ilustrována nápravou ze strany lidského otce. „Jako člověk trestá svého syna, tak Hospodin, tvůj Bůh, trestá tebe“ (Dt 8,5; Ž 6,1; 38,1). Učením se nemá opovrhovat navzdory napomenutí, mûsar, od Všemohoucího (Job 5,17; Př 3,11). Hodnota kázně od lidského otce je zdůrazněna v Př 19,18.

SV a jeho učení je v NZ umocněno, zejména v Žd 12,3-12, pečlivou úvahou o utrpení, které prožil Spasitel (v. 3). Křesťan si má vážit kázně Všemohoucího (paideia), v. 5, 7, 11. Kázeň je jistým důkazem synovství (v. 7, 8); a Boží lásky (v. 6). Nedostatek kázně svědčí spíše o odporu než o lásce (Př 13,24). Navíc konečný výsledek kázně, která se v daném okamžiku může zdát bolestná, je nakonec pro toho, kdo je kázněn, dobrý (Žd 12,10.11).

Účelem kázně je náprava, překonání, poslušnost, víra a důvěra v Boží dítě. Výsledkem je štěstí, požehnání (Job 5,17; Ž 94,12) a ujištění ze Zj 3,19: „kárám a trestám všechny, které miluji…“.

Ačkoli neexistuje žádná zvláštní lhůta pro církevní kázeň věřících, kteří se dopustili omylu, existuje na toto téma jasné učení (srov. 1 Kor 5,1-13; 2 Kor 2,4-11). Zdá se, že církevnímu odsouzení podléhají pouze veřejné hříchy, zatímco ostatní je třeba vyznat nejprve Bohu (1J 1,9) a pak spolukřesťanovi (J 5,16). Pokud soukromá porada, vyznání a pokus o nápravu selžou, je třeba věc předložit církvi (Mt 18,15; 1Te 5,14).

Lenoch a ten, kdo se nezodpovědně vměšuje do cizích záležitostí, by měl být napomenut a v případě potřeby odloučen od sboru (2 Te 3,6-15).

Kázeňský trest pro provinilce byl stanoven na veřejném shromáždění členů církve (1 K 5,4). Hřešícímu křesťanovi mělo být uloženo odsouzení podle jeho provinění, a to až do té míry, že měl být vydán satanovi (v. 5). Takový trest a odsouzení by u ostatních vyvolaly strach a respekt (1 Tim 5,20; Sk 5,11). Veškeré společenství s „bezbožnými“ mělo skončit (v. 13; Ř 16,17; 2 J 10). Po opravdovém pokání měl být potrestaný bratr napraven, mělo mu být odpuštěno a měl být utěšen, „aby nebyl příliš zarmoucen…“. (2 Kor 2,7-10). El resultado de la disciplina eclesiástica administrada apropiadamente a la luz de la Escrituras (2 Ti. 3:16), en el amor de Cristo, y bajo la guía del Espíritu Santo era una iglesia íntegra y de un corazón limpio (1 Co. 5:7, 8)

BIBLIOGRAFÍA

HDAC, I, pp. 303–304; ISBE, II, p. 852; CE, V, pp. 30–32.

V.R. Edman

HDAC Hastings‘ Dictionary of the Apostolic Church

ISBE International Standard Bible Encyclopaedia

CE Catholic Encyclopaedia

Harrison, E. F., Bromiley, G. W., & Henry, C. F. H. (2006). Diccionario de Teología (184). Grand Rapids, MI: Libros Desafío.